— Kdo ti dovolil vzít můj telefon?! — Aneta poprvé spatřila pravou tvář svého manžela.
— Jestli se ho ještě jednou dotkneš, zlomím ti prsty! Nikdy, rozumíš? Nikdy v životě se neopovažuj sahat na můj telefon! — Jakub jí vytrhl zařízení z rukou s hněvem.
— Miláčku, promiň… Nechtěla jsem… Chtěla jsem se jen podívat na naše včerejší fotky… — Aneta se vyděšeně stáhla na druhý konec pohovky.
— Když mě požádáš, odemknu ho a ukážu ti je. Ale bez dovolení… Už nikdy! — Jakub zavrtěl hlavou a odešel do kuchyně.
— Bože, co skrývá? — Anetino srdce bilo jako splašené. Za šest měsíců manželství ho nikdy neviděla tak rozhněvaného.
— A přitom jsem nic špatného neudělala… Chtěla jsem se jen podívat na fotky, — schoulila se do rohu pohovky.
— Nevěra? Ne, to není možné. Právě jsme se vzali. Mezi námi je všechno v pořádku… — zavrtěla hlavou a hledala logické vysvětlení.
— Možná si přečetl všechny ty blogy o osobních hranicích… A teď ukazuje zuby, — Aneta zamyšleně hleděla na svíčku.
— Lásko, vezmi si pár třešní. Vybral jsem ty nejsladší, — Jakub se usmál, jako by se nic nestalo, a položil před ni talíř.
— Jaké máš plány na zítra? Moji přátelé nás pozvali k sobě domů. Vždycky říkáš, že tě nikomu nepředstavuji… Teď je ta správná chvíle. Půjdeš? — Jakub vzal Anetinu ruku.
— Ano, samozřejmě, — usmála se a rozhodla se zapomenout na nepříjemný incident s telefonem.
Do té chvíle jí jejich manželství připadalo jako pohádka. Kdyby jen tušila, co ji čeká…
—
Další den
Dorazili do bytu přátel.
— Já jsem Pavel a tohle je moje žena, Marie. Pojďte dál, večeře je skoro hotová! — pár je srdečně přivítal.
Jakub podal láhev vína a spolu s Anetou vešli do útulného obývacího pokoje.
— Aneto, čím se zabýváš? Jakub nám o tobě moc neřekl… — zeptala se Marie.
— Pracuji ve filmovém průmyslu. Organizuju natáčení, — Aneta si srkla vína a vzala si kousek sýra.
— Film je zajímavá oblast. Na rozdíl od tvé práce v autosalonu… — Pavel se na přítele ušklíbl. — Kolik aut jsi tento měsíc prodal?
— Třináct. Očekávám pěkný bonus! — Jakub hrdě zvedl sklenici. — Na naše úžasné dámy a na mou skvělou ženu!
Večer uběhl příjemně, ale Aneta se nemohla zbavit pocitu, že ten byt už někde viděla.
—
O měsíc později
Jejich vztah kvetl jako třešně na jaře. Všechno bylo dokonalé. Až do určitého momentu.
Jednoho dne v práci Aneta dostala seznam bytů k natáčení. Jeden z nich vypadal povědomě.
— To není možné… To je byt, kde jsme byli s Pavlem a Marií! — zírala na fotky v šoku.
Rozhodla se vybrat právě tento.
Když majitelka, Irena Petrucci, otevřela dveře, Aneta nedokázala skrýt své emoce:
— Promiňte, ale už jsem tady byla. Znáte Pavla a Marii?
— Ne, nikoho s těmi jmény neznám… Tento byt se pronajímá krátkodobě, — odpověděla žena a pokrčila rameny.
— Ale… jejich fotky tu byly…
— Možná je sem dal některý z nájemníků. Poslední, kterého si pamatuju, byl muž… Jakub, myslím? Vysoký, pohledný.
Mrazivý chlad projel Anetiným tělem. To byla dokonalá charakteristika jejího manžela…
Ten večer Aneta navrhla Jakubovi, aby znovu viděli Pavla a Marii. On odmítl.
— Odjeli k moři až do podzimu.
Nevěřila mu.
Další den se stalo něco ještě podivnějšího.
V nákupním centru k nim přistoupil neznámý muž.
— Sergeji?! — muž se na Jakuba podíval s překvapením.
Jakub zrychlil krok.
— Ty… ty jsi mrtvý… — zamumlal muž.
— Mýlíte se! — Jakub chytil Anetu za ruku a rychle ji vyvedl z budovy.
Tu noc Aneta počkala, až její manžel usne, a odemkla jeho telefon.
To, co našla, ji šokovalo.
Jakub si najal herce, aby hráli jeho přátele. A v jeho starých fotoalbech… byl jiný muž. Sergej.
—
Pravda vychází najevo
Následující ráno Aneta pozvala Jakuba do kavárny.
Sedl si, těžce dýchal. Byl zraněný.
— Ten muž mě poznal. Je konec… — zašeptal chraplavým hlasem. — Byl jsem v utajení. Zločinecká organizace… Ukradl jsem jim miliardu. Peníze jsou v tomto telefonu. Teď jsou tvoje.
— Jsem těhotná… Neopustím tě! — Aneta pevně stiskla jeho ruku.
— Musíš přežít… — Jakub ztratil vědomí.
Aneta okamžitě zavolala otce, bývalého detektiva.
— Tati, vím, že jsme spolu pět let nemluvili… Ale musíš zachránit mě i mého manžela.
—
**O tři roky později**
Na břehu oceánu si muž, žena a malé dítě stavěli hrad z písku.
— Mami, tati, podívejte, jaká pevnost!
Muž objal svou ženu.
— Největší pevnost… je naše rodina.
Slunce svítilo stejně pro všechny – jak pro dobré, tak pro špatné lidi.
