Do tohoto domu jsem se přestěhoval na konci podzimu. Každé ráno, když jsem šel do práce, jsem potkával svou sousedku. Někdy seděla na lavičce pod vysokou lípou, jindy se pomalu procházela po dvoře, opíraje se o hůl.
Po nějaké době jsme si začali vyměňovat pozdravy. Na chvíli jsem se zastavil, abych se zeptal na zdraví Anny Novákové a popřál jí pěkný den. Vždy se na mě mile usmála a poděkovala mi.
Koncem prosince se na našem dvoře objevil nový obyvatel – pes. Zdál se mladý, protože byl poměrně malý, ale nikdo nevěděl, odkud přišel.
Byl to chlupaté, špinavé stvoření se zacuchanou srstí, bez jasných znaků nějakého plemene. Ve chvíli, kdy mu Anna podala kousek klobásy, byl jeho osud zpečetěn – od toho dne zůstal na dvoře. Pravděpodobně by jinde nepřežil, vzhledem k tomu, jak uboze vypadal.
Většina obyvatel domu z jeho přítomnosti nebyla nadšená. Mnozí se ho snažili zahnat a křičeli: „No tak, zmiz odtud!“, kdykoliv se přiblížil a díval se na ně prosebnýma očima, jako by tiše žádal o jídlo.
Přesto se mu občas podařilo něco získat – někdo mu hodil kousek chleba, jiný malou kost. Anna mu také nosila suchary nebo sušenky a tiše s ním mluvila, hladila ho po hlavě a říkala mu Tlapa.
Na jaře, když už téměř všechen sníh roztál, jsem jednoho rána na dvoře potkal Annu. Řekla mi, že večer odjíždí s vnučkou na venkov a zůstane tam až do podzimu.
„Možná i do pozdního podzimu,“ dodala. „Tam máme kamna a u nich je teplo i v nejchladnějších nocích.“
Požádala mě, abych jí slíbil, že ji navštívím.
Na konci srpna jsem se konečně rozhodl navštívit Annu. Po koupi malého dárku jsem nastoupil do autobusu, který mířil do vesnice, kde pobývala.
Když jsem dorazil, našel jsem Annu, jak sedí na verandě a loupe velká červená jablka. Vedle ní, na dřevěném schodu, ležel pes.
„Tlapa, no tak, běž přivítat hosta!“ zavolala stará paní.
Pes vyskočil na nohy, vesele vrtěl huňatým ocasem a rozběhl se ke mně.
Byl to nádherný tvor s lesklou, vlnitou srstí, která se třpytila na slunci.
„Paní Anno, to je opravdu ten samý chlupatý Tlapa z našeho dvora?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano, je to on! Ukázalo se, že je to opravdová kráska!“ odpověděla Anna s úsměvem. „Tak pojď dál, dáme si čaj. Musíš mi povyprávět všechny novinky z města!“
Seděli jsme dlouho u stolu, popíjeli višňový čaj a povídali si. Tlapa, poté co snědl svou porci kaše, se stočil do klubíčka u teplých kamen a občas si ve spánku tiše povzdechl – možná o něčem snil…
Venku lehký vánek rozhýbal větve jabloně a velká, zralá červená jablka tiše padala do trávy…
