Jsem tvoje vnučka.
Přišla si pro tebe máma, bal si věci.
V dětském domově se říká, že každé dítě toužebně čeká na tato slova. Ale Lucie sebou trhla, jako by ji políčkovali.
Tak pojď, co tu sedíš?
Alena Vítová na ni hleděla s nepochopením. Proč ta holka není šťastná? Život v dětském domově není žádná sláva. Mnohé děti by utekly jen tak na ulici. A tady Lucii vracejí do jejího vlastního domu, a ona se tváří, jako by jí ublížili.
Nechci, odsekla se a otočila se k oknu. Její kamarádka Jitka na ni pohlédla, ale nic neřekla. I jí byla tahle reakce divná. Kdyby mohla, Jitka by se domů vrátila okamžitě, ale tam po ní nikdo netouží.
Luci, co se děje? zeptala se Alena Vítová. Máma tě čeká.
Nechci ji vidět. A nechci se k ní vracet.
Ostatní holky také pozorně naslouchaly, a tak Alena Vítová pochopila, že tenhle rozhovor nepatří mezi cizí uši.
Pojď se mnou.
Vychovatelka odvedla Lucii do kanceláře a soucitně se na ni podívala.
Tvoje máma udělala spoustu chyb, to ano. Ale očividně se snaží napravit. Jinak by ti ji přece nedovolili vzít zpátky.
Myslíte, že je to poprvé? Lucie se ušklíbla. V děcáku jsem už podruhé. Když mě poprvé vzali zpátky, máma předstírala, že se změnila. Schovala lahve, uklidila, koupila nějaké jídlo, našla si práci. Když přišla kontrola, vypadalo to docela slušně. Ale sotva mě vrátili, zase se vrátila ke starému. Jsem pro ni jen způsob, jak získat přídavky.
Luci, já s tím nic nenadělám. A doma je přece jen líp, pokoušela se ji přesvědčit Alena Vítová.
Líp?! Víte, co je to hladovět? Nebo jít do školy v tenkých roztrhaných botách, když je venku dvacet pod nulou? Nebo se schovávat v pokoji a modlit se, že máminy opilé kumpány tě nenajdou? Proč jí konečně nezaberou rodičovská práva?!
Lucii se v očích objevily slzy. Ano, v děcáku to nebylo ideální, ale aspoň tu věděla, že se nají, obleče a že je v bezpečí. Doma to bylo jiné peklo.
Nemůžu ti pomoct, povzdechla si vychovatelka.
Bylo jí Lucie upřímně líto. Byla bystrá, chytrá, což v dětském domově nebývá pravidlem. Možná i její matka kdysi bývala zajímavým člověkem, než propadla alkoholu. A ačkoli Alena Vítová pracovala v děcáku už sedm let, poprvé se setkala s dítětem, které se nechtělo vrátit domů.
A nemohla bych žít sama? zeptala se Lucie. Šla bych pracovat, našla bych si pokoj.
Až budeš plnoletá, zavrtěla hlavou Alena Vítová.
Je mi skoro šestnáct! Už jsem dospělá!
I vychovatelka si myslela, že Lucie je na svůj věk až moc dospělá. Ale nic s tím nezmohla.
Bohužel, musíš být pod dohledem dospělého. Nemáš někoho, kdo by tě mohl vzít do péče? zeptala se. A podal návrh na odebrání práv tvý mámě?
Nikoho jiného nemám Dokud žila babička, bylo to ještě snesitelné, teď je to peklo.
A tvůj otec?
Také propil Je mrtvej.
Lucie to řekla tak klidně, jako by to byla běžná věc. Což v jejím případě byla.
Nemá nějaké příbuzné?
Lucie se zamyslela.
Myslala jsem, že jeho máma ještě žije, ale neznám ji. Se svým synem se nestýkala. A rozumím jí, ušklíbla se. Já bych se s ním taky nebavila.
Poslyš, naklonila se Alena Vítová blíž, zkus ještě chvíli žít s mámou a já zatím zjistím něco o tvé babičce. Dobrá?
Lucie přikývla. Co jiného jí zbývalo?
Samozřejmě, její matka sehrála dokonalé divadlo. Vrhla se na dceru, na celý dětský domov křičela, prosila o odpuštění, objímala ji.
Ale Lucie nereagovala. Věděla, že jakmile se vrátí domů, všechno bude jako dřív.
A taky že bylo. První den se matka ještě držela, druhý den už přinesla z obchodu alkohol.
A vše se vrátilo do starých kolejí. Matka pila, z práce ji vyhodili. Lucie zase žila v pekle.
Když se k ní o pár měsíců později v noci do pokoje vloupal opilý chlap a ona ho jen s vypětím všech sil vyhodila, pochopila, že už má dost.
Naštěstí jí Alena Vítová dala své telefonní číslo. A Lucie jí zavolala. Řekla, že buď půjde na ulici, nebo se vrátí do děcáku.
Našla jsem tvou babičku, oznámila jí vychovatelka. Pokusím se s ní promluvit. Ještě není tak stará, pokud souhlasí a podmínky to dovolí, mohla by tě vzít do péče.
Lucie trvala na tom, že pojede s ní. I když svou babičku neznala, doufala, že ji nevyžene. Stačilo jí jen pár let počkat a pak bude volná.
Dveře jim otevřela žena kolem šedesátky. Krásná, vznešená.
Co chcete? zeptala se.
Jste Antonie Malá? ujistila se bývalá Luciina vychovatelka.
Ano, to jsem.
Jsem vaše vnučka, vpadla do toho dívka. Nač chodit kolem horké kaše?
Cože?
Jsem dcera vašeho syna.
Chápu. A čím vám můžu pomoci? Antonie Malá zůstávala klidná.
Můžeme si promluvit? nedala Alena Vítová Lucii šanci zase něco vyhrknout.
Dobrá. Ale jen chvíli. Musím se chystat do práce.
Antonie Malá jim nalila čaj. Občas se na Lucii zkoumavě podívala, jako by byla z jiné planety. Ale sama neřekla nic.
Mezitím Alena Vítová vysvětlila celou situaci.
Rozumíte, vaši vnučku zřejmě znovu vezmou do dětského domova. Ale vy byste mohla převzít péči.
A proč bych to dělala? zeptala se Antonie Malá.
No Alena Vítová se zarazila. Je
