Kdyby to dítě mělo být jako on, vzdám se ho dám mu život a vzdám se ho! vydechla Lída bezbarvým hlasem.
Miláčku, už je pozdě na výčitky, teď musíš jen čekat na termín, uzavřel lékař. Jinak riskuješ, že už žádné děti mít nebudeš.
Lída vyšla z ordinace a usedla na pohovku, aby se vzpamatovala. Cítila, jak jí slzy stoupají do očí. Zvedla hlavu a zahlédla za oknem podzimní vítr, který nemilosrdně třepotal posledními listy na větvích.
Připadala si jako ta větev bezmocná a ztracená. A to dítě? Najednou bylo jen nechtěnou tíhou. Přitom ještě před třemi měsíci po něm tolik toužila. Jak rychle se všechno změnilo.
Když opouštěla poradnu, míjela šťastný pár muž objímal svou ženu, oba se usmívali. Ten pohled ji zabolí ještě víc. Lída se potácivě dobelhala k zastávce.
Doma se zavřela v pokoji a téměř hodinu nevycházela. Matka ji přemlouvala, ať se nají, ale dcera nepromluvila. Hana Sedláčková odešla do kuchyně a usedla s těžkým srdcem. V bytě viselo tíživé ticho.
Až po chvíli Lída přišla, sedla si naproti matce a obě mlčely.
Kdyby byl jako on, vzdám se ho opakovala Lída tiše.
Hana Sedláčková se zachvěla. Slova dcery ji probrala:
Tohle ještě chybělo! Lído, myslíš vůbec na to, co říkáš? Když chtěla být vážná, oslovovala ji celým jménem.
Pořádná, pracovitá dívka by se vzdala vlastního dítěte? Co by na to řekla rodina? Kolegové? Jak bys vůbec žila? A dítě za nic nemůže, že jeho otec je ničema.
A co je mi po lidech? Kdo mě bude litovat? vykřikla Lída. V tu chvíli vypadala jako zvíře, které zahnali do kouta. V jejích velkých hnědých očích byl strach, rty se třásly, ramena pokleslá.
Já tě polituju a pomůžu ti, odpověděla Hana. A nedovolím ti, abys opustila vlastní vnučku nebo vnuka.
Ty sama žiješ od výplaty k výplatě, jaká pomoc z tebe může být?
Přežijeme, trvala na svém matka. Lidé přežívali i v těžších časech, a dnes je mír rok 1989.
Lída těžce vydechla. Už teď se bála, a před ní byla jen nejistota. Netušila, že 90. léta ukážou svou pravou tvář. Ale dnes věděla jen jedno Václav ji opustil.
Vzali se před půl rokem, předtím spolu chodili rok a půl. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mladý, pohledný pár čekalo neštěstí.
Lída si dodnes pamatovala ten den, kdy Václav přišel domů jako úplně jiný člověk. Snažil se být vlídný, jako vždy, ale nedalo se přehlédnout, jak je odtažitý, zamyšlený. A ten pohled pohled muže, který už ji nemiloval.
Věděl, že čeká dítě, a to ho trápilo nejvíc. Jinak by odešel hned. Měsíc ho Lída přemlouvala, až když konečně odešel, zjistila pravdu.
V hysterii ji našla Václavova matka, která také plakala nečekala od syna takovou zradu.
Celý ten příběh se začal psát už na střední. Když Václav přešel do maturitního ročníku, vyrazil na studentský tábor.
Byli tam teenageři z celé republiky chodili na výlety, spali ve stanech. Tam potkal Veroniku a okamžitě se do ní zamiloval.
Dva týdny ji neopustil. Když se rozjeli domů, vyměnili si adresy. Ale Václav při stěhování ten lísteček ztratil. Od ní také nikdy nepřišel dopis.
Postupně se smířil s tím, že ji zapomene. Ale pak si uvědomil, že to byla láska jeho života. O tři roky později potkal Lídu a myslel si, že Veronika je minulost. Po dvou letech se vzali a těšili se na miminko.
A pak se Veronika objevila. Také neznala jeho adresu, ale věděla, kde bydlí, a tak dala inzerát do místních novin. Václav ho náhodou uviděl. Pozval Veroniku do svého města a zařídil jí hotel.
Nejdřív chtěl jen zjistit, jak se má dívka, na kterou nemohl zapomenout. Ale setkání je znovu sblížilo. Rozhodnutí pro něj bylo těžké, ale udělal ho opustil Lídu, která čekala jejich dítě, a odjel s Veronikou.
V práci Lídu všichni podporovali. Nová kolegyně, která nastoupila nedávno, se smutně přiznala:
Dítě je štěstí, a my s manželem se o ně marně snažíme pět let.
Právě s manželem, ucedila Lída hořce. Už necítila radost z očekávání prvního dítěte, jen křivdu, že ji prostě opustili.
Doma se Hana snažila Lídě vyhovět, aby zmírnila její bolest. A jednou přišla tchýně. Vešla a rozplakala se. Upřímně si přála, aby byli Václav s Lídou zase spolu.
Veroniku, synovu novou ženu, neměla ráda. Hlavně proto, že Václava odvedla o tisíc kilometrů daleko. Samozřejmě, tak to viděla ona ve skutečnosti odešel Václav dobrovolně.
Utišování dvou budoucích babiček jí bylo těžké, ale zároveň ji to trochu ulevilo. Nejvíc se ale bála, až uvidí své dítě.
Co když bude mít Václavovy oči, nos, rty co pak? Celý život se dívat na své dítě a připomínat si mužovu zradu? To ji děsilo.
Když Lídu propouštěli z porodnice, nečekala, že ji přivítá tolik lidí. Byla tam její matka Hana, bývalá tchýně Věra, nejlepší kamarádka s manželem, starší sestra s neteří a celý její malý kolektiv.
Všichni chtěli chlapečka pochovat. Všichni přáli mamince i miminku zdraví. Když doma rozbalili chlapce, bývalá tchýně ho vzala do náručí, usmála se přes slzy a zašeptala:
Vypadá přesně jako Václav.
Myslela, že Lída neslyší, ale ta to zaslechla. Přistoupila, vzala syna do náručí a řekla:
Vůbec ne Václav. Budeš se jmenovat Honzík.
Tchýně i matka si s úlevou oddechly všechno bude dobr
