Ne, nemyslím si, že to bylo kvůli tomu, že jsem si musela vybrat mezi svým dítětem a jeho otcem. Ten příběh je úplně jiný. Ale – začnu popořadě.
Když jsem byla teenager, osud ke mně nebyl příliš laskavý: neustále jsem narážela na divné kluky: jeden mi lhal a chodil s jiným, a jednou se ukázalo, že kluk, do kterého jsem byla zamilovaná, se se mnou chtěl jen vyspat, a to bylo všechno.
V podstatě mě milostné vzrušení mládí nefascinovalo. Takže když mi jako jednadvacetileté studentce vstoupil do života Theodor, zdálo se, že jsem našla ten správný recept: byl vedoucím oddělení ve vedlejší pobočce banky, a tak jsem ho poznala.
Byl nesmírně milý, vstřícný, chápavý. Okamžitě jsem si ho oblíbila a on si zřejmě oblíbil mě. Po několika návštěvách banky (v souvislosti s další studentskou půjčkou) mě pozval na rande. Přijala jsem.
Všechno šlo dobře. Několikrát jsme si vyšli, vzal mě na velmi slušná místa, cítila jsem se díky němu výjimečná. Vždycky přišel s květinami, navrhoval, abychom šli do divadla, na koncerty.
Moje přítelkyně, která znala všechna má milostná vzrušení i zklamání, byla z mé volby trochu v rozpacích, ale zároveň za mě byla šťastná – že jsem si našla muže, který se mi líbí.
Chvěli se mi v žaludku motýli? Podlamovaly se mi nohy, když jsem slyšela jeho hlas? No, to bych neřekla, ale láska potřebuje čas – tak jsem si to říkala. A čekala jsem, až ta chvíle přijde.
Když mi jednoho dne předhodil myšlenku, že bychom mohli jet na jeho chatu, řekla jsem si, no, proč ne?
Možná bylo načase dopřát si jeden druhého. Ano, to jsme ještě neudělali – znali jsme se měsíc, ale teprve jsme se potkali a zdálo se, že se známe.
Přijeli jsme v době oběda a pustili se do třídění zavazadel a obstarávání jídla. Pak jsme se vydali na dlouhou procházku, která se protáhla až do západu slunce. Když jsme dorazili zpátky do domu, zářilo to tam. Nejdřív se lekl, ale vzápětí mu zapípal telefon, že mu něco přišlo – zpráva o zmeškaném hovoru.
– Aha, zvonil mi syn!” řekl s úsměvem a ukázal na dům. – To musí být on – no, tak já vás představím!
Syn? O tom jsme ještě nemluvili. Ale – ano, bylo možné, že ten čtyřicetiletý muž má syna. Ach ano – přehlédl jsem, že Theodorovi bylo čtyřicet, když jsme se seznámili. Věděla jsem, že měl manželku, která zemřela na otravu.
Vešli jsme dovnitř a přede mnou se objevil ten nejžhavější obličej na světě! Motýli ať jdou k čertu – cítila jsem se přítomností tohoto muže (zřejmě mého vrstevníka) tak vyděšená, že jsem se při podání ruky dokonce mírně zachvěla.
– Rád tě poznávám – Davide!
– “Lauro,” usmála jsem se. A od té chvíle to byl začátek velmi milého večera: smáli jsme se, zpívali, hráli karty. Kolem desáté večer zazvonil Theodorovi telefon a řekl, že se zřejmě bude muset vrátit – má naléhavou schůzku s klientem a brzy ráno musí být v bance.
– A ty nemusíš jít – David by tam samozřejmě byl a já bych mohla zůstat.
Nejkrásnější dva dny mého života!
Takto je mohu definovat: štípali jsme dřevo, rybařili, v klidu pozorovali různá zvířata v lese (místo je divoké, jsou tam zajíci, lišky).
Ráno jsme pili kávu při východu slunce a večer se oranžové slunce přelévalo do žhnoucích jazyků ohně, který jsme zapálili. A povídali jsme si do noci. Myslím, že jsem se tak nikdy v životě necítil. Bylo to úžasné! Ale bohužel to skončilo.
Během následujícího týdne jsem se s Theodorem setkal dvakrát, ale několikrát mi jen řekl:
– Ahoj, kde jsi?
– Aha, promiň, – odpověděl jsem, – o něčem jsem přemýšlel.
Pravda byla taková, že jsem na něco nemyslela, myslela jsem na někoho – na Davida. A když jsem uslyšela “…pojedeme o víkendu zase na chatu,” vystřízlivěla jsem a jako malé dítě nadšené představou zmrzliny jsem řekla:
– Ano! Ano!
Zasmál se a domluvili jsme se, kdy pojedeme.
Co jsem tam hledala?
Bohužel – David tam tentokrát nebyl. Nevypadala jsem ve své kůži: nedokázala jsem se z ničeho radovat. Všechno mě nudilo a iritovalo, navzdory Theodorově snaze. Když se blížil večer, dokonce jsem si dělala starosti: proč jsem tam vlastně šla?
Čekal snad Theodor, že se konečně dostaneme k intimnostem? Proč jsem vůbec byla s tímhle chlapem? Očividně jsem byla dost zoufalá. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem před myšlenkou na vztah s mužem mého věku utíkala, protože jsem si myslela, že jsou všichni lehkovážní.
A já se rozhodla, že se mi tenhle okouzlující čtyřicátník líbí. A vlastně jsem se upnula na jeho stabilitu, na klid, který mi poskytoval. Co jsem teď měla dělat?
Možnost A: utéct jako naprostý blázen.
Možnost B: na rovinu mu říct, že se mi prostě nelíbí.
Možnost C: zůstat s ním, jen abych byla Davidovi nablízku. Zatímco jsem zvažovala možnosti.
usnula jsem na gauči…
A samozřejmě jsem zvracela. Protože když jsem se ráno probudila, ležel vedle mě vzkaz: “Lauro, nevyčítej si, že ke mně nic necítíš.
Můj syn je zřejmě to, co jsi celý život hledala a na co jsi čekala – to vzrušení, ta pravá láska.
Ty sníš o něm, on sní o tobě – slyšela jsem ho říkat tvé jméno dvě noci po sobě. Není třeba se trápit – pokud jsi našla sama sebe, je to pro mě ta nejkrásnější věc! S láskou: Theodor.”
Po tvářích mi stékaly slzy, pohled jsem měla rozmazaný – teď jsem cítila úlevu a zároveň vinu za to, že jsem ranila city tak výjimečného muže. Právě v té chvíli, kdy se zdálo, že se celá moje bytost otřásá zmatenými pocity, se otevřely dveře a na prahu stál David.
Podívala jsem se na něj a on udělal pár kroků a prostě mě popadl do náruče. Všechno ztratilo smysl: byl to ten pravý polibek? Mohl dotek milované osoby opravdu způsobit, že se člověk cítil jako beztělesná bytost splývající se světem?
Bylo opravdu možné, že někde na světě měl každý svého partnera, který ho zdánlivě dokonale doplňoval? A že já jsem byl jedním z těch několika šťastlivců, jejichž protějšek byl, jak se říká, hned vedle? Ano, ano, ano! Tisíckrát ano!
Jestli jste od mého příběhu čekali drama, tak žádné není: ani jsme se nehádali, ani jsme si nic nevyčítali. To jen život nám sám ukázal, kdo má zaujmout které místo na jevišti našeho vztahu. A ani jeden z nás se tomu nebránil. Vždycky budu vděčná Theodorovi, který se synově lásce nepostavil do cesty a nedal mi pocítit vinu – ani na okamžik.
Nyní prožívám tu nejkrásnější lásku, jakou si lze představit. A už deset let jsme stále stejnou báječnou, hlasitou a velmi šťastnou společností, když se sejdeme na chalupě, jenže teď jsme ve verzi +2: Theodor se bezhlavě zamiloval a já s Davidem máme úžasného syna.
