Vždycky jsem věděla, že pro ženu přijde věk, kdy společnost na ni zanevře. Kdy přestane být zajímavá, potřebná, žádoucí. Kdy děti vyrostou, vnoučata přicházejí čím dál míň a kamarádky volají jen občas, třeba o svátcích. Mnohým z toho je smutno. Zuřivě se drží mládí, dokazují světu, že ještě mohou být užitečné, potřebné, žádané. Ale já? Já nebojuji. Protože já neztrácím. Já získávám.
Jmenuji se Alžběta Nováková, je mi šedesát. Bydlím v Plzni v malém bytě, který jsem si zařídila, když jsem šla do důchodu. A víte co? Netrpím. Užívám si. Nikdo mi nevolá desetkrát denně se stížnostmi, nikdo nepožaduje, abych hned přijela pohlídat děti, půjčila peníze nebo vyslechla cizí bolístky. A to není osamění. To je svoboda.
Dlouhá léta jsem byla „ta pohodlná“. Poslouchala jsem cizí nářky, zapletla se do cizích dramat, půjčovala peníze, které jsem sama neměla. Chodili za mnou ne proto, že by mě chtěli vidět, ale protože věděli, že neodmítnu. Byla jsem „náhradním letištěm“, tichým přístavem, náručí, do které se dalo vyplakat. Ale když se mi samotné hroutil svět, v odpovědi bylo ticho. Žádné „vydrž“, žádné „jsem tu s tebou“. Jen prázdno.
A v jednu chvíli jsem si řekla: dost. Už nechci být potřebná všem. Chci být potřebná sama sobě.
Teď mám dny, které patří jen mně. Probudím se a nepospíchám nikomu na pomoc. Jdu na jógu. Pletu. Čtu. Vyšívám. Peču buchty ne proto, že někdo chce, ale proto, že já sama mám chuť. Sázím květiny na balkóně a nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem utratila peníze za hlínu místo za „něco užitečného“. Žiju, jak chci.
Mám vnuka. Je to úžasný chlapec. Vidíme se o víkendech. Zbožňuji ho. Ale neproměnila jsem se v bezplatnou chůvu. Nejsem otrokem babičkovského statutu. Jsem žena, která začala novou kapitolu.
Ano, nemám kolem sebe davy. Ale každý, kdo přijde, přijde dobrovolně. Ne pro pomoc, ne pro almužnu, ale jen proto, aby byl nablízku. Protože vedle mě je hezky.
Nebojím se být sama. Nejsem osamělá. Obklopuje mě ticho, klid a… já sama. Konečně jsem se naučila být sama se sebou.
