S Markem jsme přítelem už skoro tři roky a jeden rok spolu žijeme.
Já znám jeho rodiče, on zná moje.
Od jara oba pracujeme, což nás povzbudilo k odvážnějším plánům do budoucna, a dokonce jsme mluvili o svatbě a dítěti.
Jenže začátkem června se to všechno zvrtlo, když Markova matka náhle zemřela!
Cestou z práce dostala silný infarkt, upadla na ulici a cestou do nemocnice omdlela.
Šok byl obrovský a bolest pro celou rodinu nepopsatelná.
Neúprosně jsem stála po boku muže, kterého miluji a se kterým jsem se rozhodla žít.
Sdílela jsem s ním jeho nespavost, utírala mu slzy, tiše snášela, jak vypouští jednu skleničku za druhou.
Držela jsem ho za ruku, když se propadal do černé díry svého žalu.
Nenechala jsem ho o samotě, ani když mě pronásledoval, abych neviděla, jak moc trpí.
Ale už několik měsíců je Mark v tomto stavu – s nikým se nestýká, třeba se mnou celé dny nepromluví, cokoli mu nabídnu, odmítne.
Celý den sedí doma a nic nedělá.
Dokonce si vzal neplacené volno, což znamená, že se možná nebude mít kam vrátit do práce.
Nevím, jak mu pomoci.
Uvědomuji si, jak velká je jeho ztráta, ale když mu říkám, že život je pro živé a musí jít dál, obviňuje mě z cynismu.
Možná má pravdu, ale mě napadá něco jiného: na cestě ho určitě čeká spousta těžkých zkoušek – pokud bude na každou těžkost reagovat takhle, jak to zvládneme?
Pokud budu muset být vždy a u všeho ta silná, těžko to vydržím.
A nejsem si jistá, jestli to chci.
Potřebuji muže, se kterým budu sdílet své starosti, ne někoho, kdo mě bude tahat za nos.
Bojím se o to podělit i s rodinou, mohla bych i jim připadat necitlivá.
Budu vděčná každému, kdo mi poradí, jak zachránit svůj vztah a jít v životě dál.
