„Jak to, že nejsme dědicové? Vždyť žádní jiní příbuzní nejsou!” vykřikla dcera a mávala rukama, dokud nespatřila úřední dokument…
Tenhle příběh začal dávno předtím, než se v bytě Blaženy Kovářové objevily notářské papíry. Žila sama v jednom z typických panelových domů. Manžel Josef jí zemřel před lety a děti se rozjely do světa.
Každé z nich mělo svůj vlastní život, své starosti. Na matku vzpomínaly jen zřídka. Blažena se nejdřív urážela, večer plakala nad starými rodinnými fotografiemi. Pak si zvykla. Snažila se doma něco dělat, aby se nezbláznila ze samoty.
Každým rokem jí zdraví sloužilo hůř. Stáří se plížilo nepozorovaně a ubíralo síly. Jednou se prostě nedostala do obchodu. Nohy ji najednou přestaly poslouchat, zatmělo se jí před očima a jen tak tak se přidržela futer vlastních dveří.
Záchranou se stala sousedka Libuše Nováková, která bydlela o patro níž. Byla o něco mladší a ráda pomáhala: nosila čerstvý chléb, kupovala léky podle receptu, vařila horkou polévku, pomohla uklidit nebo vyprat záclony.
Jednoho letního dne seděly ženy na lavičce před vchodem, ve stínu starého kaštanu. Libuše pozorovala unavenou sousedku, která těžce dýchala, a neudržela se.
– Blaženo, proč nezavoláš dětem? Vždyť ti přece musí nějak pomoct. Vychovala jsi je, dala jsi jim celý život.
– Libuše, myslíš, že jsem to nezkoušela? – tiše si povzdechla Blažena a sklopila oči. – Syn skoro nikdy nebere telefon. Když ho zvedne snacha, tak řekne, že nemají čas.
– A co říká? – zajímala se sousedka.
– Že prý práce, barák, stavba. A že jsou natěsno, protože u nich bydlí i její rodiče. Pro vnoučata sotva mají místo, natož pro mě. Zkrátka, nikdo mě tam nečeká.
– A dcera? Ta by snad měla být matce bližší.
– Dcera nedávno volala. Ale jen proto, aby si řekla o peníze. Když jsem jí upřímně řekla, že mi samotné sotva stačí na léky a důchod je mizerný, jen se rozzlobila, nazvala mě lakomou a položila telefon. Takové to mám děti.
Libuše jen zavrtěla hlavou. Bylo jí Blaženy upřímně líto. Celý život dřela v továrně, byla vážená žena, a ve stáří skončila jako nepotřebná.
– Víš co, Blaženo, – řekla zamyšleně Libuše. – Možná bys měla nechat bydlet u sebe někoho dalšího. Nějakou hodnou holku ze studentek. Měla bys k důchodu trochu peněz a doma živou duši. Nebudeš tu tak sama.
– Kdo by šel do mého malého bytu 1+1? Tady je těsno. – pochybovala Blažena. – Snad nějaké nenáročné děvče.
Ženy se tak zabraly do hovoru, že si nevšimly mladíka, který seděl na vedlejší lavičce s velkým batohem u nohou. Pozorně je poslouchal, a když staré ženy ztichly, nesměle vstal a přistoupil blíž.
– Dobrý den. Omlouvám se, náhodou jsem slyšel vaši debatu, – začal zdvořile a sundal si kšiltovku. – Jmenuji se Vít Procházka. Přijel jsem sem studovat na vyšší odbornou školu, ale s bydlením je to teď velký problém.
– Co se stalo, synku? – zeptala se laskavě Blažena.
– Na koleji nemají místa. Prý mám počkat do dalšího semestru. A samostatný pronájem si nemůžu dovolit. Rodiče jsou z malé vesnice, obyčejní dělníci, peněz mají málo. Nemohla byste mě vzít aspoň do kouta nebo do kuchyně?
Ženy se překvapeně podívaly jedna na druhou. Chlapec působil upraveně, měl dobré, klidné a upřímné oči. Nebyl v nich vzdor ani vypočítavost.
– Umím naprosto všechno, – horlivě pokračoval Vít, když si všiml jejich váhání. – Uklidit, něco přišroubovat, opravit kohoutek, do obchodu nebo do lékárny běhat za každého počasí. Budu vám první pomocník. Slibuju, že nebudete litovat.
Blažena si popravila šátek a zeptala se, kde bydlí, když už má škola brzy začít.
– Vlastně nikde, – vzdychl mladík a svěsil hlavu. – Minulou noc jsem seděl na lavičce na nádraží. Sháněl jsem pokoj podle inzerátů, ale všude chtějí tolik peněz, že je nemám. Uviděl jsem váš útulný zelený dvůr, sedl jsem si a přemýšlel, co dál. Přece se nevrátím domů s prázdnou.
Sousedky se odmlčely, ustoupily o pár kroků a krátce se poradily. Libuše kývla, že chlapec se zdá být v pořádku, ať to zkusí. Blažena se rozhodla zariskovat a pozvala Víta, aby si byt prohlédl.
Od toho dne se život ve starém bytě úplně změnil. Vít se uhnízdil na malé pohovce v kuchyni a byl neuvěřitelně vděčný i za tak skromný kout.
Ukázalo se, že je to nesmírně pracovitý a slušný mládenec. V bytě nikdy nebyl hluk ani nepořádek. Vít vstával dřív než ostatní, tiše se umyl a utíkal do školy.
Stíhal úplně všechno: dobře se učil, bral stipendium, pomáhal v domácnosti. Každý den po škole zašel do obchodu, kupoval čerstvé potraviny a pečlivě kontroloval data spotřeby na mléce a chlebu.
Taky si vzal na starost Blaženiny léky. Sám je rozděloval podle dnů v týdnu, hlídal, aby včas nasnídala. Vždycky byl poblíž, když se starší paní náhle udělalo špatně.
Už v druhém měsíci společného bydlení Blažena odmítla od Víta brát jakékoli peníze za byt nebo energie.
– Synku, ty mi pomáháš víc než moje vlastní děti za posledních deset let, – říkala se slzami v očích. – Tvoje práce stojí mnohem víc než papírky. Nech si peníze, potřebuješ se obléct, koupit si knížky.
Vít se nejdřív bránil, styděl se, ale stará paní byla neoblomná. Prostě nevěděla, jak jinak poděkovat osudu za takového pomocníka.
Tak nenápadně a klidně uběhly tři roky. Vít si zvykl, přestal se ostýchat a začal Blaženě láskyplně říkat babičko. Ona se k němu chovala jako k vlastnímu vnukovi.
Jednou na místní poště, kam Vít zašel poslat balík rodičům na vesnici, poznal dívku. Představila se jako Vendula Svobodová. Byla studentka a o prázdninách si tam přivydělávala na přepážce.
Nejdřív se jen zdravili, pak začal Vít chodit častěji, i když nic nepotřeboval. Povídali si o škole, o knížkách, o životě.
Časem sebral odvahu a pozval ji do městského parku. Dlouho se procházeli po alejích, jedli zmrzlinu a povídali si o všem možném.
Vendulu velmi překvapilo, že Vít bydlí u cizí starší paní a tak upřímně a nezištně se o ni stará. Dojala ji jeho dobrota, zodpovědnost a obětavost. Pochopila, že na toho chlapce se lze spolehnout.
Začali se vídat častěji. Nejdřív jen o víkendu, pak každou volnou chvíli po práci a škole.
Vít se rozhodl, že Vendu představí Blaženě. Měl velkou trému, jak stará paní dívku přijme.
Nakonec byly obavy zbytečné. Vendula se Blaženě moc líbila. Dívka byla slušná, skromná, upřímná a k starším lidem vážná. Hned nabídla pomoc v kuchyni, umyla nádobí a uvařila dobrý bylinkový čaj.
– Podívej, synku, nepromeškej své štěstí, – říkávala Blažena večer, když Vendula odešla domů. – Je to úžasný, světlý člověk. Na takovou chytrou holku se dívá spousta kluků, tak buď rozhodnější.
– A já bych moc chtěl, babi, – usmíval se mladík a červenal se. – Moc ji miluju. Ale nemám vlastní byt. Kam ji mám vést? Na tuhle pohovku v kuchyni? Nechci začínat rodinný život takhle.
– Ale kdepak, synku, – kroutila hlavou stařenka. – Nejpevnější rodiny jsou ty, které začínají úplně od nuly. Ti, kdo spolu překonají první starosti, naučí se rozdělit se o poslední krajíc chleba. A když je všechno připravené a bohatství padá samo z nebe, city rychle zmizí.
– Tak myslíte, že to mám zkusit? – ptal se s nadějí Vít.
– Jasně, že to zkus! Můžete klidně bydlet u mě. Pro všechny nás místo najdeme, když se trochu semkneme. Můj byt je malý, ale útulný. Hlavně aby s tím Vendula souhlasila.
Dívka nabídku s radostí přijala. Nebála se těžkostí a Blaženu si upřímně vážila.
Netrvalo dlouho a slavili skromnou, ale velmi laskavou svatbu v kruhu nejbližších přátel a Vítových rodičů, kteří přijeli z vesnice. Blažena seděla na čestném místě jako nejbližší člověk.
Za další rok se mladé rodině narodil prvorozený syn. Život v bytě dostal nové barvy.
Blažena byla v sedmém nebi. Celé hodiny dokázala sedět u postýlky, zpívat chlapečkovi kolébky a kolébat ho, zatímco Vendula vařila nebo prala dětské věci.
Mladá maminka byla staré paní nesmírně vděčná. Dělala všechno, aby Blažena neměla žádný nedostatek, vařila její oblíbená jídla a kupovala čerstvé ovoce.
V domě vládla opravdová pohoda, klid, teplo a dětský smích. Sousedé říkávali, že Blažena to má ve stáří se svými „vnoučaty” neuvěřitelně dobré.
Jednoho podzimního dne ale tento klid a pohodu narušila nenadálá návštěva. Bez ohlášení, bez telefonátu zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Blaženina dcera Milada.
Několik let matku nenavštívila, nepřála jí ani o svátcích, jen občas něco krátce napsala. Když uviděla v bytě cizí lidi, dětské věci a kočárek v předsíni, jen tak se ovládla, aby nedala najevo znechucení. V očích se jí mihlo podráždění, ale rychle se usmála.
– Ahoj, maminko! – spustila hlasitě a prošla do pokoje, aniž by se vyzula. – Copak to máš tady za ubytovnu? Kdo jsou všichni ti lidé?
Blažena se trochu zarazila, ale klidně odpověděla:
– To je Vít, jeho žena Vendula a můj malý pravnuk. Bydlí tu se mnou už čtyři roky a ve všem mi pomáhají. Bez nich bych už nejspíš ani nevstala.
Milada se na mladou dvojici opovržlivě podívala, ale nic neřekla. Celý večer se na matku snažila být neobyčejně milá, pozorná a starostlivá, což vypadalo velmi nepřirozeně.
– Maminko, pořád jsem přemýšlela a nemohla jsem spát, – začala večer, přisedla si blíž. – Srdce mě bolí, že jsi tu sama, v těsnu, s cizími lidmi. Pojď bydlet ke mně. Máme velký dům, budeš pořád pod mým dohledem, v teple, vše budeš mít připravené. Ty potřebuješ ve stáří klid.
Blažena byla na rozpacích. Na jedné straně tu seděla vlastní dcera, která konečně projevila zájem. Mateřské srdce vždycky chce věřit svým dětem a odpouští jim staré křivdy.
Na druhé straně zůstávala nová, zkouškou ověřená rodina, která se za ta léta stala bližší než příbuzní. Ale naléhavá sladká slova dcery roztavila ledy, a nakonec Blažena souhlasila.
Začalo rychlé balení. Milada matku pobízela a pomáhala skládat potřebné věci do velkých kufrů.
Blažena přišla za Vítem a Vendulou, kteří seděli zarmoucení v kuchyni.
– Děti moje, nezlobte se, – řekla tiše a položila ruku Vítovi na rameno. – Dcera mě zve, zkusím napravit vztahy. Zůstaňte tady. Bydlete v bytě ještě celý rok bezplatně, v klidu si našetřete a hledejte si pěkné bydlení. Život ukáže, jak to bude.
Vít a Vendula jen stěží zadržovali slzy. Měli z toho odjezdu zlý pocit, ale neměli právo odporovat matce a její vlastní dceři.
Když byly kufry hotové a stály v předsíni, Blažena si vzpomněla, že se má ještě stavit za sousedkou Libuší o patro níž. Chtěla se osobně rozloučit, vrátit starou knížku a poděkovat za léta sousedského přátelství.
Sotva se za starou paní zavřely dveře, z Milady rázem opadla veškerá slušnost a laskavost. Otočila se na podpatku a pohrdavě si prohlédla mladé rodiče u dětské postýlky.
– Takže, milí moji, – řekla hrubě a panovačně a založila ruce na prsou. – Zítra ráno ať tu po vás není ani památky. Sbalte si hadry a vypadněte.
Vít zůstal jako opařený, ale rychle se vzpamatoval.
– Ale paní Blažena nám přece před chvílí sama dovolila zůstat tady rok. Máme malé dítě, potřebujeme čas najít si jiný byt a přestěhovat věci.
– Moje matka je stará a ve svém věku už pořádně nemyslí! – rozkřikla se dcera. – A vy jste bezostyšní příživníci, kteří toho zneužívají. Jaký rok? Co si to vůbec myslíte? Už dávno mám domluvené kupce na tuhle nemovitost. Zítra ráno si ji prohlédnou, tak tady musí být prázdno a uklizeno. Okamžitě zmizte!
Vendula, která k sobě tiskla chlapečka, se tiše zeptala a snažila se udržet hlas:
– Kam máme jít s nemluvnětem v chladném podzimu? Nemáme se prostě kam obrátit, pochopte.
– To mě vůbec nezajímá! – utnula ji žena. – To jsou vaše problémy. Myslet jste měli dřív, když jste tu tři roky žili na cizí náklady.
– Vás, jak vidím, nezajímá ani vlastní matka, – neudržela se Vendula a zvedla hlavu. – Berete si ji jako nepotřebný pytel, jen abyste rychle prodala byt a shrábla peníze. A co s ní bude, až podepíšete papíry?
– Do toho ti nic není, holka! – zakřičela Milada. – Se svou matkou a jejím majetkem si dělám, co chci. Vy tu nejste nikdo!
– Jdu za paní Blaženou, hned to řeknu, – řekl Vít pevně a udělal krok ke dveřím. – Musí znát pravdu o vašich záměrech. Nezaslouží si to od vlastní dcery.
– A kdo jí bude věřit? – zasmála se zlomyslně žena. – Vlastní milovaná dcera, nebo nějací cizí lidé, kteří u ní léta zadarmo bydleli? Poslechne mě! Vy jste obyčejní vyžírkové, co hledali snadný život. Sbalte si tašky a zmizte, nebo zavolám policii!
– Neopovažujte se tak mluvit s mou ženou a urážet naši rodinu, – stoupl si Vít před Vendulu. – Upřímně jsme jí pomáhali, dnem i nocí jsme se starali o její zdraví, když jste o ní nevěděla. Kupovali jsme jídlo za vlastní peníze, když jste od ní vyžadovali podporu!
– Držte hubu! – přerušila ho dcera. – Nejste nikdo, obyčejní podnájemníci bez smlouvy. Nemáte žádné právo mluvit. Hledejte si jinou důvěřivou stařenku a sedněte jí na krk, zkušenosti už máte!
– Nikdo se odtud stěhovat nebude! – ozval se najednou od dveří hlasitý hlas rozčilený k zlosti.
Ve dveřích stála Blažena. Rychle se vrátila, protože si zapomněla teplý šátek, který chtěla Libuši darovat na památku. Otevřela si dveře klíčem a slyšela celý ten odporný rozhovor od začátku do konce. Podívala se na dceru s tak hlubokým zármutkem, že se ta zastyděla.
– Maminko… tys to špatně pochopila… to není, co si myslíš, já jen chtěla… – okamžitě změnila tón Milada a chtěla přistoupit k matce.
– Všechno jsem dokonale pochopila, do posledního detailu, – odpověděla Blažena tiše, ale s obrovskou jistotou, a odstrčila ji rukou. – Sbal si své věci a běž z mého bytu pryč. Hned. Ať tě tu už nevidím.
– Ale mami, domluvily jsme se na stěhování! Byt se musí prodat, peníze jsou potřeba! – začala se dohadovat dcera a ztrácela kontrolu.
– Nikam nejedu, do žádného tvého domu, – usekla stařenka. – Můj jediný domov je tady. A moje opravdová rodina je taky tady. Ti mě za pár metrů čtverečních nezradí. Jdi pryč!
Milada se rozzuřila úplně. Popadla svou drahou koženou kabelku, vykřikla pár nepěkných slov na matku a Víta, práskla dveřmi tak, že se stěny otřásly, a vyběhla ven.
Blažena pomalu došla k židli, bezmocně si sedla a tiše, hořce se rozplakala a schovala obličej do dlaní. Byly to slzy matky, která konečně pochopila, že vychovala sobeckou dceru.
Vendula k ní hned přišla, sklonila se, jemně ji objala kolem ramen a začala ji utěšovat. Vít rychle postavil vodu a nalil staré paní sklenici s uklidňujícími kapkami.
– Tak už, babi, prosím vás. Hlavně jsme spolu, my vás nikdy neopustíme, – šeptala Vendula a otírala slzy.
Život se pomalu vrátil do obvyklých, klidných kolejí. Ten stres se ale na zdraví starší paní podepsal. Stáří a nemoci byly čím dál silnější.
Měsíce plynuly, pak roky. Blaženin stav se začal výrazně zhoršovat, objevily se potíže se srdcem a klouby. Poslední rok života už téměř nevstala z postele, byla jako bezmocné dítě.
Vít a Vendula svého rozhodnutí nikdy nelitovali. Neodcházeli od ní ani na krok, rozdělili si povinnosti. Vít ji zvedal, pomáhal jí posadit se, Vendula vařila lehká dietní jídla, krmila ji lžičkou, měnila lůžkoviny a starala se o čistotu.
Kupovali nejlepší léky, radili se s doktory, dělali všechno, aby stará paní necítila bolest. Blažena už skoro nemluvila, síly docházely, ale vždycky se na mladé lidi dívala s vděčností a láskou.
Jednoho tichého podzimního rána se Blažena neprobudila. Odešla klidně, s lehkým úsměvem, ve spánku, bez bolesti.
Vít jako dospělý a zodpovědný muž vzal na sebe všechny starosti a výdaje spojené s pohřbem. Oba s Vendulou za ženou upřímně truchlili. Za ta léta jim byla skutečnou, milovanou babičkou, která jim dala rodinné teplo.
Vlastní děti – syn Marek Kovář a dcera Milada Kovářová, které Vít slušně telefonicky informoval o neštěstí, na matčin pohřeb nepřijeli. Řekli, že mají moc práce a nemůžou všechno nechat být.
Objevili se přesně za dva týdny po smutné události, když podle nich nastal vhodný čas na majetkové vyrovnání.
Dveře bytu se otevřely Miladiným klíčem a dovnitř vešla se svým bratrem. Chovali se jako úplní majitelé, ani si nevyzuli boty.
Marek, obtloustlý muž středního věku s lhostejným pohledem, se ani neobtěžoval pozdravit Víta a Vendulu, kteří seděli v pokoji s dítětem. Hned zamířil k starému kredenci a začal bezostyšně prohrabávat šuplíky, sháněl papíry na byt, vkladní knížky nebo schované úspory maminky.
Milada se postavila doprostřed pokoje, prohlédla si skromný interiér a povýšeně se podívala na mladou dvojici.
Vít a Vendula tiše stáli u okna. Věděli, co přijde. Věděli, že jim nejspíš nezbude než odejít, protože zákony bývají neúprosné k těm, kdo nejsou pokrevně spřízněni.
– My teď odejdeme, nebojte se, – řekl klidně a důstojně Vít a podíval se dceři přímo do očí. – Dejte nám jen trochu času, hodinu, abychom sbalili dětské věci, hračky a doklady. Nehodláme tu zůstávat.
– Máte přesně půl hodiny, ne víc, – odpověděla ostře Milada s úsměvem triumfu. – Pak zavoláme zámečníka a vyměníme všechny zámky. My jsme tu doma a nepotřebujeme tu cizí lidi.
Vendula si jen tiše povzdechla a přivinula synka k sobě. Bylo jí nesmírně líto té lidské krutosti a chamtivosti.
Ve stejnou chvíli se vchodové dveře, které děti zapomněly zavřít, otevřely dokořán a dovnitř sebevědomě vešla sousedka Libuše. V ruce nesla velkou plastovou složku s úředními papíry a razítky.
– Dobrý den všem. Co se tu děje za poradu a proč tu velíte v cizím bytě? – zeptala se Libuše přísně a pohlédla na bratra a sestru.
Milada se otočila a otráveně řekla:
– Ženo, jděte si po svých. Přijeli jsme sem legálně uplatnit svá vlastnická práva. Jsme pozůstalé děti, jediní přímí dědicové. Tenhle byt patří ze zákona nám a my rozhodujeme, kdo tu bude.
– Ale kdepak, milí moji, – odpověděla Libuše klidně a s úsměvem přistoupila ke stolu. – Vy nejste žádní dědicové. Vaše práva tady skončila už dávno.
– To jsou naprosté nesmysly! Co to plácáte? – rozhořčil se Marek a přistoupil k sestře. – Jsme pokrevní děti, vlastní děti! Žádnou jinou rodinu nemá a mít nemůže! Zákon je na naší straně!
– Vlastní děti vzpomínají na matku za jejího života, pomáhají jí, když nemůže vstát. Nezjevují se až po smrti, aby si rozdělily stěny! – řekla Libuše tvrdě a hlasitě a podívala se jim přímo do tváře. – Když Blažena těžce stonala, celý rok nevstala z postele, kde jste byli? Proč jste nedorazili pomoct, proč jste neposlali léky? Dědicem tohohle bytu ustanovila Víta už dávno.
Libuše pomalu otevřela složku, vytáhla originál dokumentu s úředním razítkem a položila ho před ně na stůl.
– Tady se podívejte vlastníma nestydatýma očima. Je to smlouva o doživotní péči, sepsaná a ověřená notářem už před několika lety, hned potom, co jste chtěli vyhnat tyhle lidi na ulici. Já jsem byla oficiální svědkyně podpisu.
Milada dokument popadla a rychle začala číst. S každým řádkem bledla víc a víc a ruce se jí viditelně třásly.
– Je tu napsáno… doživotní péče… vlastnické právo přechází po smrti… – zamumlal Marek a díval se jí přes rameno. Jeho hlas najednou zeslábl a ztratil se.
– Papíry jsou v pořádku, podle všech platných norem a zákonů, – dodala Libuše a založila ruce. – Vít splnil všechny podmínky smlouvy. Kupoval jídlo, léky, platil účty, staral se o ni do poslední chvíle a na vlastní náklady ji pohřbil. Máme všechny účtenky, potvrzení i zprávy od doktorů. Takže tenhle byt a všechno v něm od dneška patří jemu. Vy jste tu cizí.
Milada bezmocně hodila dokument na stůl. Pochopila, že u soudu nemá šanci, protože nemá jediný důkaz, že se o nemocnou matku starala.
– A teď, prosím, opusťte tento soukromý prostor, – řekl klidně a důstojně Vít a otevřel dveře dokořán. – Potřebujeme dát dítě spát a vy nám překážíte.
Bratr se sestrou se zlostně podívali jeden na druhého, beze slova popadli své věci a skoro běželi z bytu ven. Dveře za nimi znovu práskly.
V pokoji zavládlo ticho, které vzápětí vystřídal nesmírný pocit úlevy a klidu. Vendula k Vítovi přistoupila, pevně ho objala kolem pasu a přitiskla hlavu k jeho rameni. Konečně se cítili ve vlastním domě v bezpečí.
Libuše k nim přišla, laskavě se usmála a poplácala Víta po zádech.
– Tak a je to, děti. Spravedlnost na světě existuje. Zasloužili jste si tohle hnízdo svou nekonečnou dobrotou, upřímností, trpělivostí a lidskostí. Žijte šťastně, vychovávejte synka a ať je u vás vždycky mír.
Vít a Vendula sousedce upřímně poděkovali za podporu a odvahu. Věděli, že se na ně Blažena dívá z nebe a raduje se, že její milovaný byt dostali ti, kdo ji měli rádi jako člověka, ne jako zdroj peněz.
Tenhle příběh se rychle roznesl mezi obyvateli domu a stal se pro mnohé poučením. Znovu potvrdil prostou pravdu: skutečná rodina se nepozná podle krve nebo zápisu v občanském průkazu, ale podle upřímné péče, lásky, vzájemné pomoci a schopnosti přijít člověku na pomoc, když to nejvíc potřebuje. Ti, kdo pro peníze zapomněli na svědomí a na rodiče, nakonec vždycky zůstanou s prázdnou.
