S Lucií jsme se vzali po šesti měsících známosti. Připadala mi nejen jako žena s ohromující krásou, ale také jako někdo, kdo zvládá domácnost a dokáže se postarat o svého muže. Když jsme spolu chodili do divadla v centru Brna, pečlivě mě prohlížela od hlavy až k patě a nikdy nenechala jediný detail mého oblečení nedokonalý – ať už šlo o sako, boty nebo cokoli jiného. V restauracích mi Lucie s jistotou doporučovala různá jídla, čímž dávala najevo, že o gastronomii něco ví.
Před svatbou jsme žili odděleně, každý ve svém bytě. Párkrát týdně jsem u ní přespával, naše večeře a snídaně byly jednoduché, ale měli jsme jiné věci na práci než jídlo, takže jsem si té prostoty ani nevšímal.
A pak přišel den, kdy jsme se stali rodinou – oficiálně i skutečně. První dny Lucie tajila, že jídla, kterými mě krmí, pocházejí z restaurace. Naštěstí v dnešní době není donáška problém. Aby měla dost peněz a necítila se omezená, dal jsem jí duplikát své bankovní karty, kterou mohla volně používat. Jenže už po týdnu mi na jazyku vrtala otázka, kterou jsem musel položit:
„Ty vaříš sama, nebo je to objednané?“
Lucie zčervenala jako rak:
„No… je to z donášky. Já vlastně vůbec neumím vařit a ani mě to nebaví.“
Tahle odpověď mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Moje máma vždycky rozmazlovala tátu, mě i bráchu domácími dobrotami – žádné ohřívané polotovary z mikrovlnky, ale čerstvé, voňavé pokrmy přímo z plotny. O zdraví a cenové dostupnosti domácí stravy ani nemluvím. Jasně, občas si objednat od profesionálů není špatný nápad, ale依賴 na tom pořád…
Snažil jsem se Lucii vysvětlit, že bez domácího vaření to prostě nejde a že by se to měla naučit, protože je to umění, které ženy zkrátka potřebují. Ale neuspěl jsem.
Po tomhle rozhovoru, který byl všechno, jen ne příjemný, se moje žena rozhodla maximálně pro nákup polotovarů – mražené knedlíky, ravioly a podobné nesmysly. Zachraňovala mě jen jídelna v práci. Tamní kuchařka vařila úžasné domácí obědy, na kterých jsem přežíval.
Po třech měsících mi ale její přístup ke kuchyni začal lézt krkem. Nechtěl jsem hned na začátku manželství vyvolávat konflikty. A navíc – Lucie udržovala v bytě dokonalý pořádek, moje košile visely vyžehlené ve skříni vedle ostatních věcí, které pečlivě poskládala jejíma rukama.
Přesto jsem se rozhodl jednat. Koupil jsem několik nádherně ilustrovaných kuchařek, vzal láhev šampaňského a kytici růží a vrátil se domů s plánem přesvědčit ji, aby začala využívat sporák nejen na ohřev vody a vaření polotovarů, ale pořádně – zvlášť když máme moderní sporák se všemi vychytávkami.
Kytici Lucie uvítala s radostí, ale jakmile spatřila kuchařky, úsměv jí z tváře zmizel:
„Aha, tak proto ty květiny. Už chápu, to nebyl jen takový dárek.“
Rozhovor se od začátku nevyvíjel dobře. Večeře z donesené pizzy mě vůbec nenadchla, a tak jsem těsně před zavírací dobou seběhl do supermarketu kousek od nás. Přinesl jsem plné tašky potravin – od všeho něco, aby měla z čeho vycházet. Naskládal jsem to do našeho obřího ledničky a poprosil ji, aby zítra zkusila něco uvařit. Lucie si jen odfrkla a nic neřekla, jako by říkala: „Tohle už jsme přece probírali.“
Musel jsem si pojistit záda. Schoval jsem se na balkoně s cigaretou a zavolal do banky, aby zrušili obsluhu duplikátu karty.
Druhý den, uprostřed pracovního shonu, mi Lucie volala:
„Poslouchej, něco je špatně, nemůžu kartou nic zaplatit!“
Zeptal jsem se:
„A co jsi chtěla platit?“
Chvíli váhala:
„No… ehm…“
Neměl jsem čas na hry:
„Lucie, karta nebude fungovat, dokud nezačneme jíst normálně. Promiň.“
Večer mě doma čekaly naštvané našpulené rty, ale nejen to. Na stole stála mírně připálená kuřecí stehna a smažené brambory, které nevypadaly zrovna lákavě. K tomu salát, co vzdáleně připomínal řecký. Ignoroval jsem její zachmuřený výraz, zvedl ji do náruče a odnesl do kuchyně:
„Bože, jak jsem se těšil na kuře s bramborama!“
Lucie, stále předstírající uraženost, se mi vykroutila:
„Trochu se to připeklo…“
Zasmál jsem se:
„To je maličkost, všechno sním!“
Kuře i brambory byly daleko od dokonalosti, ale neřekl jsem „šéfkuchařce“ ani slovo kritiky, abych neodradil ten náznak pokroku, který se rýsoval.
… Kartu jsem odblokoval už po týdnu
