Jablíčko
Jsi stejná jako tvoje máma!
Jaká, babi? Anička se nevědomky napřímila, ale hned se zastavila. Proč by se měla bránit?
Svá! Nikdy nikoho neposlouchala! A ty taky ne!
Co bych měla slyšet?
Mě! Měla bys mě poslouchat a mít ke mně úctu! Já jsem starší a vím toho o životě víc, rozumíš?
Anička překvapeně hleděla na trochu rozcuchanou, hněvem rozjařenou ženu, která jí mávala prstem před nosem.
Fakt zajímavý! A proč vlastně tak trvá na tom, aby ji člověk poslouchal? Objevila se tu jen tak ji neošoupeš!
Anička jemně pohnula prsty, jako by v nich cítila kousek plastelíny. Kéž by tak mohla ten den trochu přetvořit! Odstranit stíny támhle, zesvětlit tady Nechce temnotu! Nemá ji ráda Hádky, dohadování, zvýšené hlasy Maminka takhle s ní nikdy nemluvila. Vždy opakovala, že slušní lidé si umí navzájem naslouchat.
Nastraž ouška, Aničko, a poslouchej dobře! Jako zajíček! Víš, proč zajíček tak dobře slyší? Protože liška našlapuje potichounku. Když se zajíček zapomene, neposlouchá, hned ho liška bác! sežere!
Ne, prosím! malá Anička s leknutím koukala na maminku.
Přesně, nesmí! Proto chytrý zajíček poslouchá a běhá rychle. Žádná liška ho nechytí!
Bylo to už dávno. Anička skoro dospěla, ale maminčiny pohádky a rady si pamatovala všechny.
Zvláštní Když byla menší, myslela si, že maminka přehání nebo schválně mate. Ale teď zjistila, že měla pravdu.
Třeba tahle babička. Tu Anička do loňska ani neznala. Žily s maminkou v malém městečku u řeky Vltavy, chodila do školky, hádala se s Vendulou a Luckou, pak se udobřily a běhaly pro zmrzlinu na miniaturní nábřeží. Pak přišla škola, Honza, první pusy u vody při západu slunce.
A maminka byla
Anička podle zvyku zmáčkla mezi prsty velký korálek, napodobeninu tyrkysu na náramku, co jí mamka sama vyrobila.
Falešný? Ale podívej, jak je krásný! Víš, holčičko, někdy bývá pravé věci hořké a složité. A jak se snažíš neudělá ti radost, nezahřeje tě. Ale náhrada třeba není vůbec špatná.
Jak to myslíš?
Vzpomínáš, proč jste se před pár týdny pohádaly s Vendulou?
Řekla, že jsme chudí, proto jsi mi místo pravých značkových tenisek koupila náhražku. Že prý ví, jak mají vypadat.
Měla Vendula pravdu. Tvoje tenisky šil pan Vávra. Ale nikdo netvrdil, že jsou originální, že?
Ne…
Jsou ale z kvalitní kůže, pěkné, a dělané s láskou. Vždyť víš, pan Vávra jinak neumí. Máš je ráda?
Ano!
Tak co záleží na značce? Lidi si vymýšlejí různé nálepky, aby si připadali lepší. Je to tak správně?
Asi ne
Právě! Důležité je, jaký člověk je uvnitř, ne jaký má štítek. Kdo se raduje z toho, co má, ten je šťastnější. Pamatuj si to, Aničko.
Tenkrát o tom Anička dlouho přemýšlela. Stihla i vytřít podlahu v pokoji i u maminky. Pak šla do kuchyně, kde maminka vařila meruňkovou marmeládu, a zeptala se:
Mamko, znamená to, že Vendula není nejlepší kamarádka? Řekne pěkné věci a pak hned něco ošklivého. Přitom vím, že se jí moje boty líbily, jen to nechtěla říct.
Odkud to víš?
Lucka říkala, že Vendula doma vystrojila scénu, že chce ještě hezčí boty než mám já.
Jé, Aničko maminka odložila vařečku, obejmula dceru. Nesuď ji přísně. Vendula je ještě dítě, jako ty…
Já nejsem dítě!
Anička se mamince vykroutila a zvedla bradu. Oči byly naštvané, ale maminka věděla zlobí se na sebe, že o kamarádce špatně smýšlela.
Pro mě jsi pořád malá, usmála se. A ty, a i Vendula. Každá máma to má stejně. Já bych byla taky ráda zase chvíli malá Aby mě někdo pohladil, pochoval
Maminka ji políbila do vlasů.
Ale! Povídáme si o tobě a o Vendule Dej jí čas. Vzpomínáš, jak tě donesla domů, když sis rozbila koleno na hřišti? Byla vyděšená víc než ty! Sama si odřela obě kolena, když seskakovala za tebou. A brečela tak, že doktorka chtěla dát injekci i jí, aby se uklidnila. Pamatuješ?
Jo
A když ti přinesla nové fixy, co jí táta přivezl? Jen proto, že jsi byla nemocná a nechtěla jsem ji k tobě pustit. Řekla, abys jí nakreslila nejhezčí obrázek a že si ho pověsí na zeď a bude čekat, až se uzdravíš. Máš to v hlavě?
Pamatuju…
No právě. A ty křivdíš kvůli botám. Je to zbytečné. Až vyrostete, pochopíš, jak jsou takové věci malicherné. Hlavně ať neztratíte, co máte.
Už přišla.
Proč?
Usmířit se. Omlouvala se.
A ty?
Řekla jsem, že ji nechci vidět, a že nejsme chudí!
Zlobila ses?
Hodně!
A teď?
Pořád. Ale už míň.
Tak počkej, až se zlobení ztratí úplně, a pak se udobřete. Dřív je to k ničemu.
Jak moc teď Aničce chyběla maminka Ta by určitě věděla, co říct a udělat. Obzvlášť teď. Když s nimi je babička
Babička se objevila znenadání.
Anička dlouho netušila, že mamince není dobře, ani že se rozhodla kontaktovat bývalou tchyni a požádat ji, ať přijede.
No nazdar, Jitko! Už jsem nevěřila, že tě ještě uvidím! vyprahlá, rozdychtěná žena zavřela vrátka, opřela se o ně zády. Vedro k zalknutí! Nevím, jak to přežiju!
Dobrý den, Milado!
Anička se překvapeně zadívala na maminku. Slyšela, jak zvláštně zní její hlas.
To je Anička? Milada si ji prohlížela. Vůbec se ti nepodobá! Jsi si jistá, že je to Šimonova dcera?
Ty se nezměníš!
To už se mamince do hlasu vrátil smích. Anička si trochu oddychla. Není to asi tak zlé. Jak říká maminka: Uvidíme.
Babička se jí moc nezamlouvala. Byla hlučná, nervózní, přeháněla. Okamžitě naplnila dům neustálým pobíháním a prázdnými poznámkami.
Je tu zase nepořádek! Je tak těžké udržet pořádek, Jitko?! Máš dítě! A navíc holku! Ať se podívá a učí být ženou, ne? Jinak ji první muž po svatbě pošle domů! A udělá správně!
Anička nechápala, proč maminka mlčí a jen se usmívá pod fousy. Pozorovala, jak ta zvláštní žena pobíhá po domě a všechno přestavuje, ale nic neříkala a ani nebránila.
Kočky z její aktivity ztratily sebevědomí a zalezly do koutů, zatímco Rex, pes, kterého Aničce věnoval pan Vávra, vyšel mlčky na dvůr, složil se do stínu pod pergolu a jen občas zavrčel, když babiččin hlas zněl příliš hlasitě.
No! Jedině ten pes má rozum! Ví, že tu nemá co dělat! Zvířata by neměla být doma!
Kočky po těch slovech a při pohledu na babičku s mopem raději prchly na dvůr.
Tehdy Anička poprvé ukázala, že má vlastní hlavu. Chytila svého oblíbeného kocoura Piškota, vzala ho pod paži a svižně odešla do svého pokoje.
To co má znamenat?! Anno! babičky přísný hlas rozštěkal na dvoře Rexe.
Jsem u sebe! odpověděla Anička líně, otočila se a podívala se na babičku. Kočky i Rex zůstávají. Byli tu dávno před vámi. Chcete pořádek? Dodržujte ho. Tohle je náš domov! Vy jste host! Doma si dělejte, co chcete!
Aničko! vyhrkla maminka a přikryla si ústa dlaní. Nikdy neslyšela Aničku takhle mluvit s dospělými.
Kupodivu se babička nezlobila. Přimhouřila oči, usmála se do svého, a odvětila:
Celá naše krev! Dobře, dobře! Jsem ráda! Jablko nepadlo daleko od stromu, Jitko! Mohla jsi vnouče lépe vychovat!
Od té doby koček nenechávala být. Když jí překážely, odstrčila je nohou, ale nevyháněla.
Stejně měli jiných starostí. Události nabraly spád a Anička marně zírala na staré kukačkové hodiny v obýváku a v duchu je chtěla zastavit.
Kam se tak žene to zatracené čas?! Maminka je ještě mladá. Potřebuju ji!
Ale času bylo jedno, co si Anička přeje. Neúprosně tikal dál.
Lékaři, léky, nemocnice
Jitka odešla jednoho časného jarního rána.
Den předtím Anička poprvé otevřela okno dokořán, pustila do pokoje svěží vítr od řeky a zašeptala:
Maminko, už brzy ti vykvete třešeň! Opravdu brzy už!
Pokusím se, Aninko Chci ji ještě vidět!
Když zjistila, že maminka není, v záchvatu vzteku zlomila tu větev třešně, co rostla až k oknu jejího pokoje. Proč tu je?! Kdo na ni bude koukat!
Babička s Aničkou příliš něžně nejednala. Chytila ji do pevného objetí, vytáhla z kapsy obrovský kapesník a řekla:
Plač! Křič! Dej ven, co v sobě držíš! Nebudeš to potřebovat. Nejde o to, že jsi nedokázala nic změnit. Každý máme svůj čas
Jak to, že tohle babička věděla? Jak poznala, co se Aničce právě honí hlavou? Měla pravdu. Právě za to, co se stalo, vinila Anička sebe. Maminka moc pracovala, málo odpočívala, všechno kvůli ní Chtěla, aby šla na vysokou, aby se dobře učila
A Anička? Trávila čas s Honzou a kamarádkami, namísto učení a malování. Strhla si známky až na trojky, přestože maturita klepala na dveře. Vzchopila se pozdě, vypořádala se s tím, ale mamince to už nestihla říct. Nechtěla přidělávat starosti…
Dopis, který Jitka napsala dceři, dala Aničce babička až po čtyřiceti dnech.
Tady máš! Nyní se to hodí. Čti pozorně. Máš od mámy poselství.
Proč je obálka otevřená? obracela v rukou bílou obálku bez známky.
Aničce To bylo vše, co na zadní straně bylo velkým maminčiným písmem.
Za co mě máš? Jsem možná děsně přísná a nemusíš mě mít ráda, ale cizí dopisy bych si nikdy nečetla! zavrtěla hlavou babička. Běž už, mám dost uklízení. Když budeš chtít, přijď pomoct. Nemám na tebe čas!
Byla dotčená? Anička to pochopila hned, jak se babička otočila a šla do kuchyně. Nehádala se, jen si povzdychla a zavřela za sebou dveře. Anička přešla ke zárubni, opřela o ni čelo tam, kde máma kdysi tužkou dělala rysky jejího růstu.
Páni, Anička povyrostla! Jaká je z ní už veliká slečna!
Maminčin hlas zněl tak jasně, že Anička ucukla.
Velká Kdepak! Kdyby byla velká, byla by rozumná! Maminka by její chování určitě neschvalovala.
Anička zavřela dveře, sedla na zem, položila si obálku na kolena a dlouho se neodvažovala otevřít. Tolik věcí by chtěla říct a tolik nestihla slyšet
Obálka byla naditá hustě popsanými listy z obyčejného sešitu. Anička objala Piškota a začala číst.
Aninko! Přestaň brečet! Jsi silná holka, tak proč slzy? Život je tak krásný! Máš v něm tolik dobrého, važ si toho. Neplýtvej časem na litování. Teď možná říkáš, že jsme spolu neměly dost času. Ale víš, kolik nám bylo dáno? Pro tebe je to těžké pochopit, ale povím ti všechno od začátku, máš na to právo.
Kde začít Asi tím, jak jsem poznala tvého tátu. Víš, byl úžasný. Jak jsem ho prvně uviděla, ihned jsem se zamilovala. Kamarádky se smály: Vždyť je zrzavý! Nechápaly, jak je krásný! Jako sluníčko. A srdce stejně vřelé. Jsi mu hodně podobná, i když jinak vypadáš spíš po mně máš jeho pihy, oči, nos.
Když ses narodila, pořád tě prohlížel a doufal, že budeš mít stejně kudrnaté vlasy jako babička. Jeho máma. Milada.
Aničko, je to dobrá žena! Neber si k srdci její temperament. Vždycky byla hlasitá, tvrdohlavá, rázná, ale taky spolehlivá a dobrosrdečná.
Ptáš se, proč ses s ní celá léta nevídala? To je moje vina. Byla jsem mladá a hloupá, nepochopila jsem ji včas.
Odpusť mi!
Když jsi byla malá, pohádaly jsme se tak, že mi je to dodnes trapné. S tátou jsme žili hezky, dokud on nepotkal jinou lásku To se v životě stává
Nebyl to zlý člověk, měl tě moc rád Jenomže našel svou novou hvězdnou oblohu.
Řekneš: a co my? My jsme byly. A už nejsme. Myslím, že jsem ho já měla radši než on mě. Zůstal tu kvůli tobě, dlouho, poctivě Pak přišla ona žena a nedokázal dál lhát. Vždycky byl upřímný
To dnes chápu, tehdy to bylo nesnesitelné. Hrozně to bolelo. Navíc přijela Milada.
Dnes vím, že přijela syna přemluvit, ať u nás zůstane. Nechápala, chtěla naši rodinu zachránit. Jenže začala svou obvyklou kritikou: Kde je pořádek? A já vybuchla. Řekla jsem, že nejsi její vnučka
Bože, Aničko, jak jsem mohla být tak blbá! Jak snadno se člověk nechá strhnout, a jak těžko pak napravuje slova!
Měla bych si vzpomenout, jak u mě nocovala, když mi hrozil předčasný porod. Přijela, donášela mi párované karbanátky, doma vše uklidila tolik, že jsem týdny hledala ponožky. Domů se vrátila, až byla jistota, že ti nic nehrozí.
Netušila jsem, že navštívila i tu druhou ženu, že se s ní snažila domluvit nakonec ji ale přijala a její děti si zamilovala jako tebe. Ano, Aničko, máš bráchu a ségru. Když budeš chtít, babička vás seznámí. Je lepší nebýt sama. Čím víc blízkých, tím lépe. Aspoň budu mít klidnější srdce, rozumíš?
A teď: uč se! Chtěla bych pro tebe krásnou budoucnost. Ale prosím tě o jedinou věc! Vyber si ji sama! Nenech se řídit druhými! Pamatuješ, o čem jsme mluvily? Kam jít na školu a jak využít svůj talent? Jsi talentovaná, holčičko! Udělej z daru cíl života! Přeju si, abys dosáhla svého snu. Požádala jsem Miladu, aby ti byla oporou. Mám nějaké úspory není to moc, ale na rok studia ti to vystačí. Pak už se sama o sebe postaráš. Malování tašek a obrazů jsi prodávala i dříve a šlo ti to. V Praze nebo v Brně ti půjde ještě lépe. Nevzdávej se své touhy! Snad jednou budu shora vidět tvůj vernisáž v galerii. Jsem na tebe pyšná tak či tak.
Mám tě ráda! Mám strach, ale věřím ti! Jsme silná a chytrá!
Setři slzy, říkám!
Máma.
Anička složila dopis, seděla s hlavou dole, snažila se zastavit slzy. Maminka přece nařídila neplakat.
Piškot už dávno spal na koberci a trhl sebou jen ve snu. Anička tam seděla a přemýšlela, jak dál.
Pak přišla Milada, nakoukla, rozsvítila a řekla:
Vstávej! Přestaň se utápět ve smutku. Jdeme si dát čaj a promluvit! Je práce dost a času málo!
Plán s uměním se babičce nelíbil. Vynadala Aničce, přesvědčovala ji, že je lepší vyučit se účetní, ale Anička nechtěla ustoupit. To tehdy babička pronesla, že je paličatá jako osel, po mámě, která si roky neuměla přiznat, že jedním slovem může zničit domov a připravit rodinu o roky radosti.
Tohle léta trvalo! Ani slovo, ani dopis! Hledala jsem vás! Netušila jsem, že ti mamka změnila jméno i příjmení! A ne na dívčí, ale úplně jiné! Jak se jí to povedlo?
Pan Vávra pomohl.
S tím to ještě vyřídím! Správný pomocník! Připravil mě o naději najít vnučku! To se mu osladí!
Nene, babi, on nám moc pomáhal! Máma kvůli němu nikdy nevzala jiného muže.
A chtěl to?
Ano, ale ona pořád milovala tátu. Kdybych věděla o jejich příběhu dřív, přemluvila bych ji.
No, chudinko moje, dala před Aničku talíř. Jez! A rozvaž o tom, co říkám! Co to je za povolání umělec?! Účetní, to je něco! Člověk má jistotu!
Babi, a co svoje peníze?
No co? Na cizích se naučíš, na svých vyděláš později!
To není pro mě! Chápeš to?
Ach, běda mně!
Nechci ti ublížit! Jen chápej Já toužím dělat, co mě naplňuje! Mamka říkala, že ti dala peníze pro mě. Za měsíc mi bude osmnáct, dáš mi je, odjedu, postarám se. Už mi nemusíš dělat starosti!
Babička lapala po dechu, chtěla spustit obvyklý proslov, ale najednou se zamračila méně a ukázala tři prsty: obrázek, který zná každé české dítě.
No! Rozumíš? Pojedu s tebou! Postarám se, že z tebe bude pořádný umělec! Slíbila jsem to tvojí mámě. Dál už mlč.
Milada přisunula talíř, pokynula:
Jez, povídám! Všechno vystydne!
O pár let později bude v malé galerii v centru Prahy chodit podivná trojice: zrzavá, rozjívená, kulatá žena, vysoký kluk v brýlích, a Anička s ročním synkem.
Tak co? nakonec se zeptá, ačkoli si stokrát poručila nevšímat si, co babička řekne.
Babička se na ni podívá, frkne, vezme malého, utře mu nos, zvedne ho, pohladí ho po hlavě a pak kývne:
Dobré to je! Krásné rámy, celkově! Jen těch barev je škoda! Aničko, mohla jsi klidně menší plátna, co? A v ateliéru si udělej pořádek! Dnes ráno jsem tam byla! Jeden velký chaos! Honzo! otočí se k hubenému klukovi. Ty nic nevidíš?
Co je špatně, babi?
Podívej, jaké má kruhy pod očima! Nespí. Tak! Malého si beru dneska k sobě! Vy si odpočiňte a přijďte po víkendu! Je to jasné? Tak, jdeme, že, prcku.
A když bude procházet kolem Aničky, zastaví se, pohladí ji po tváři a zašeptá:
Mamka je na tebe moc pyšná, holčičko! A já taky! To víš, viď? Jsi moje jablíčko…
Život by člověk měl žít otevřeně, neztrácet to důležité kvůli maličkostem. Protože štěstí nejsou značky, ale srdce, na které se můžeš spolehnout.
