Já tě nemám nenávist
Nic se vlastně nezměnilo
Veronika nervózně žmoulala lem rukávu a dívala se z okna taxíku. Za sklem ubíhaly dobře známé ulice přesně po těch, kde kdysi běhala s Romanem, smáli se a plánovali společnou budoucnost. Sedm let Celých sedm let nebyla doma.
Jsme tady, promluvil řidič a jemně ji vytrhl z přemýšlení.
Taxík zastavil u vchodu do starého paneláku na okraji Brna. Veronika automaticky sáhla po telefonu, vytáhla dvě stokoruny, zaplatila a vystoupila z auta. Dveře se za ní zabouchly a ona na chvíli zůstala bez hnutí stát, nasávajíc vzduch rodného města. Opravdu byl jiný než tam v Praze, kde teď žila. Tady každý pach, každý zvuk, jako by něco uvnitř ní probouzel čerstvě posečená tráva od parčíku, jemná vůně pečiva z blízké pekárny, a ještě něco neuchopitelného, co šlo nazvat jedním slovem: domov. Srdce ji zabolelo i rozehřálo najednou, jako by se současně těšila a bála toho, co ji čeká.
Přijela jen na pár dní oficiálně navštívit maminku a pomoct jí s papíry, které už dlouho odkládala. Chtěla se projít známými místy, ověřit, zda jsou taková, jak si je pamatuje. Ale kdesi uvnitř byla jiná, možná i hlavní příčina: zoufale toužila znovu vidět Romana! A kdo ví, třeba by se její život mohl změnit?
Veronika věděla, že bydlí nedaleko. Nesledovala ho nijak záměrně nikdy se na něj výslovně nevyptávala, ale kamarádi, s nimiž se čas od času setkala nebo komunikovala přes Facebook, občas zmínili jeho jméno. Tak se vždy dozvěděla něco nového: že má dobrou práci, že si koupil byt, že se k němu přestěhovala maminka Pokaždé, když ho někdo zmínil, si na chvilku představila, jak asi vypadá, co dělá, na co myslí. Rychle tu představu však zaháněla bála se pustit ji příliš k srdci.
**********************
Druhý den se rozhodla projít centrem. Nechtěla plánovat, jen dýchat městský vzduch, vidět zase denní světlo na stará známá místa, znovu cítit rytmus ulic, který kdysi patřil k jejímu životu. Šla pomalu, prohlížela si výlohy, letmo se usmívala při pohledu na něco, co si pamatovala: novinový stánek, kde kupovala komiksy, lavička, kde sedávaly po škole s kamarádkami, kavárna, kde poprvé ochutnala cappuccino a málem ho vylila na novou halenku.
A najednou ho uviděla.
Roman šel po druhé straně ulice. Nevšiml si jí díval se před sebe, s hlavou lehce nakloněnou, jakoby nad něčím dumal. Veronika zůstala stát. Všechno uvnitř ní se obrátilo naruby a na pár vteřin úplně zapomněla dýchat. Téměř se nezměnil pořád vysoký, se stejnou lehkou, trochu nedbalou chůzí, kterou si pamatovala z mládí. Totéž držení těla, stejné pohyby, dokonce i účes mu zůstal.
Nerozmýšlela se, vrhla se přes cestu. Semafor svítil žlutě, ozval se výstražný troubení, ale ona to skoro nevnímala. Nohy ji nesly samy a srdce jí bušilo tak silně, jako by ho mohl slyšet celý svět.
Romane! vykřikla, když ho dohonila u obchodu.
Hlas se jí roztřásl vůbec netušila, že je tak nervózní. Otočil se a nic. V očích žádná radost, ani zloba. Vůbec nic.
Veroniko? řekl klidně, skoro lhostejně.
Ten hlas tak vyrovnaný a bez emocí bolel víc, než čekala. Všechno, co v sobě sedm let dusila, najednou vyplulo na povrch. Oči se jí zalily slzami, hlas se jí chvěl a nebylo možné to zastavit.
Romane, já mám velkou vinu, hlesla, těžko hledajíc slova. Vím, že nemám právo ani k tobě přijít, ale já vzlykla, snažila se sebrat, jenže slzy jí stékaly po tvářích a nesnažila se je otřít. Pořád tě miluju. Prosím tě, odpusť mi!
Mluvila zmateně, rychle, jako by se bála, že když se odmlčí, už to nikdy nedovede doříct. Myslela na omluvy, vysvětlení, prosby ale ven šlo jen to nejdůležitější, co roky držela v sobě.
Objala ho, přitiskla se k jeho hrudi, jako by tak mohla vrátit, co ztratili před sedmi lety. V tu chvíli pro ni neexistovalo nic jiného jen jeho teplo a zoufalá naděje, že ji obejme zpět.
Roman ji hned neodstrčil. Na vteřinu se zdálo, že zaváhal ramena mu poklesla, ruce se lehce zvedly, jakoby chtěl taky obejmout ji. Ta sekunda jí vzplanula naději: možná ještě lze změnit, možná i on si uchoval vzpomínky Snad mají před sebou budoucnost!
Ale vteřina uplynula. Roman rázně sevřel její ramena a jemně, ale neústupně ji odstrčil. Tvář měl klidnou, skoro bez výrazu, a pohled tvrdý, skoro ledový. V těch očích už nebyl ten mladík, který s ní kdysi snil o světě. Stál před ní dospělý muž s city skrytými za neproniknutelnou zdí.
Jdi pryč, zašeptal jí do ucha.
Řekl to tiše a tak odměřeně, jako by pro něj nebyla ničím. Jako by byla cizí, nezasluhující si ani jeho pozornost.
Nenávidím, dodal po sekundě, tentokrát už v hlase zaznělo opovržení, které nešlo přehlédnout.
Otočil se a odešel, nedívaje se zpátky. Veronika stála, jako by ji někdo omráčil. Svět okolo běžel jako vždy: lidi spěchali do práce, auta troubila na semaforu, kdesi v dálce křičely děti Kolemjdoucí ji po očku sledovali, možná si říkali, co tam stojí s bledou tváří a prázdným pohledem. Ale ona pro ně byla průhledná.
Jen dozvuk jeho kroků, postupně zanikajícího v dálce, a její vlastní těžké, roztřesené dýchání. Každá vteřina se protahovala v celé roky a v hlavě jí běželo jediné: Tím je to definitivně. Navždy.
Veronika se pomalu vydala domů. Nohy ji sotva nesly, každý krok byl těžký, ale šla, před sebe zírala bez výrazu. Hlavou jí probíhalo prázdno žádné myšlenky, žádné pocity, jen ozvěna jeho slov.
Když dorazila do maminčina bytu, ani se nesnažila cokoli vysvětlovat. Bez slova došla do pokoje, posadila se na židli a zírala z okna. Maminka, když zahlédla její uplakanou tvář, se neptala. Jen si tiše povzdechla, jako by něco podobného očekávala, a dala vařit vodu na čaj. Známý šelest, vůně čaje běžné maličkosti byly v ostrém kontrastu s tím, co Veronika cítila. Ale právě to jí pomáhalo vrátit se trochu zpět do reality.
Neodpustil mi, zašeptala Veronika, svírajíc hrnek horkého čaje. Teplá pára ji hladila po tváři, ale sotva to vnímala. Prsty křečovitě drtily ouško, jako by jím chtěly udržet ještě něco hmatatelného, a pohled jí sklouzl k jantarové hladině.
Maminka si přisedla, pohladila ji po rameni, něžně, mateřsky přesně tak, jak to dělávala v dětství. Tento prostý dotek ji rázem přivedl zpět do role malé holky, která byla ztracená ve velkém světě a nevěděla, co dál.
Vědělas, že to tak dopadne, řekla maminka smutně, bez výčitek.
Věděla, přikývla Veronika s těžkým povzdechem. V jejím hlase už zněla únava, jakoby tu větu trénovala v hlavě celé roky. Ale stejně jsem doufala. Možná bláhově
To není bláhové, namítla maminka tiše. Jen sis vybrala, a tím mu hodně ublížila Dlouho vůbec nebyl sám sebou. Stala se z něj taková obdoba Kaje z té staré pohádky. Už ho nikdo nedostal k sobě blíž.
Veronika se zhluboka nadechla, postavila hrnek na stůl a opřela se do židle. Před očima jí vyvstal obraz sedm let zpátky.
Tehdy vše vypadalo jednoduše. Bylo jí dvacet dva věk, kdy je budoucnost barevná, vše se zdá možné a čeho nedosáhneš hned, získáš časem. Vedle sebe měla Romana laskavého, věrného, na kterého se dalo ve všem spolehnout. Nemluvil pateticky o citech, ale jeho činy znamenaly víc než slova: byl vždycky ochoten pomoct, naslouchal, podporoval v každém drobném nápadu.
Jenže byla tu jedna vada aspoň tehdy to tak Veronika viděla. Roman dělal stavebníka, dálkově studoval, snil, že si otevře vlastní dílnu. Jeho vize byly rozumné, promyšlené, ale chtěly čas. A ona čekat nechtěla.
Netoužila po luxusu. Potřebovala pocit jistoty, vědět, že za rok, dva, pět má práci, bydlení, nějakou představu své cesty. S Romanem všechno působilo příliš nejistě: věčné brigády, večerní studium, sny o budoucnosti, které zůstávaly jen sny.
A když jí strýc z Prahy nabídl místo ve své firmě, kývla. Ihned, skoro bez váhání. Byl to šance konkrétní, skutečná, kterou bylo škoda propásnout.
Byla tu i jiná pravda. První měsíce v Praze se v jejím životě objevil Richard. Úspěšný podnikatel, téměř dvakrát starší, suverénní, zvyklý dostat, co chce. Poznali se náhodou na firemním večírku, kam Veronika přišla v nových šatech a cítila se tam trochu nepatřičně. Richard si jí ihned všiml: přisedl, začal konverzaci, vyptával se na práci i plány.
Neváhal projevit pozornost; nejdřív květiny decentní pugéty s věnováním Pro nejkrásnější dámu. Pak pozvání do restaurací, kolem nichž jinak procházela pouze bez peněz, aby se kochala výlohou. Vzal ji na výstavy, do divadla, obdarovával věcmi, o nichž dřív mohla jen snít: hedvábné šátky, jemné šperky, lodičky na podpatku. Každý dar měl být důkazem, že si zaslouží lepší život, že se nemá omezovat, má si umět vzít to, co nabízí osud.
Nechtěla jeho pozornost přijímat. Bylo jí to trapné, bránila se, vysvětlovala, že nic nepotřebuje. Richard však stále přesvědčoval, že je to jen malá radost, že ho upřímně těší její společnost. Pomalu se nechala vtáhnout do jeho pohodlného světa: večery v jemně osvětlených restauracích, jízdy taxíkem, možnost zajít do butiku bez sledování cenovky. A někde v tom všem začala s Richardem chodit. Neplanula k němu vášnivou láskou jeho svět ji lákal svým klidem a sebejistotou. S ním nemusela řešit, zda bude na nájem nebo nové šaty. On vše zařídil, vytvořil kolem ní bublinu spokojenosti.
Ta nová realita jí přirostla k srdci natolik, že úplně zapomněla na kluka, který po ní doma smutnil. Nejen to začala Romana pohrdat, nahlas tvrdila, že nic v životě nikdy nedokáže.
Jednou se vrátila do Brna. Nebylo to proto, že by chtěla vidět Romana nebo mu něco objasnit. Chtěla mu prostě ukázat, kam se dostala, jak žije správně. Kdesi uvnitř si říkala: ať uvidí, že jsem neudělala chybu, že žiju líp, že jsem se dostala z jeho nejistého života.
Podrobně promyslela, jak to proběhne. Vybrala kavárnu na hlavní třídě Roman tam občas chodil po práci. Vzala si drahé šaty, které jí Richard daroval k narozeninám elegantní, propasované, jemné. Na ruce prsten s briliantem, v ruce kabelku nové kolekce.
Jakmile Roman vstoupil do kavárny, Veronika si ho všimla. Seděla přímo u okna, smála se nahlas na něco, co pověděl její doprovod. Otočila se tak, aby ji Roman musel vidět. Podívali se sobě do očí. V jeho pohledu zahlédla zmatek, bolest i údiv všechno, co sama v sobě nechtěla přiznat. Ale místo aby odvrátila zrak, podívala se zpříma.
V tu chvíli si myslela, že vítězí. Dokázala sobě i jemu, že vybrala správně. Že její nový život jsou skutečné možnosti, luxus a jistota, ne nekonečné sny. Přesvědčovala se, že cítí uspokojení, že má teď to, na co má právo.
Ale když Roman odešel, smích postupně utichl. Dívala se na prsten, kabelku, na svého společníka, a poprvé pocítila podivné prázdno. Všechno dary, pozornost, gesto bylo najednou vzdálené. Uvnitř něco tiše šeptalo: Opravdu to stálo za to?
**********************
To vítězství mělo trpkou pachuť Veronika si to uvědomovala pomalu, ale jistě. Ze začátku Richard držel fasádu pozorného a štědrého muže: zval ji ven, nosil květiny, lichotil jí. Ale jeho zájem rychle vyprchal, skoro jako když dohoří svíčka.
Nejprve to byly drobnosti místo vřelých slov poznámky. Dárky už výjimečně, spíš: Zajdi tam a koupíš si, co chceš. Netrvalo dlouho a začal ji shazovat: Možná by sis měla víc hlídat vzhled, Proč se tolik směješ? Je to nevkusné, Zase ty tvoje maloměstské známosti? Nechceš si najít vhodnější přátele?
Jeho přítomnost v jejím životě slábla. Na dny, někdy týdny mizel do neznáma. Veronika trávila večery sama v prostorném bytě, který platil. Buď sledovala hodiny, nebo jen dokola skládala oblečení ve skříni. Pokud se pokusila mluvit, vysvětlovat, že jí společnost chybí, mávl rukou a skoro ani nepohlédl:
Dostalas, co sis přála. Co bys ještě chtěla?
Hledala vysvětlení. Má těžké podnikání je unavený Myslela, že jde o dočasnou krizi, že ona je možná přecitlivělá. Ale v nitru chápala: není to jeho únava. Stala se pro něj na chvíli zajímavou hračkou; když oslnění zmizí, přijde nuda.
Snášela jeho hrubá slova, ticho i dlouhé odmlky. Vydržela, protože si nechtěla přiznat jednu jasnou pravdu: spletla se. Musela by si pak přiznat i to druhé že zradila toho jediného, kdo ji opravdu miloval. Že Roman, se vším skromným snem o budoucnosti, byl ten jediný, komu na ní opravdu záleželo.
Časem ani hmotné výhody nepřinášely radost. Drahé šaty visely lhostejně ve skříni, šperky ji nechávaly chladnou, restaurace jí šly na nervy. Vůně parfémů, která dřív symbolizovala nový život, ji spíš dráždila.
Často se zadívala z okna, pozorovala šrumec venku a hlavou jí běželo: Co kdyby Ale myšlenku rychle utnula, protože pak by následovala otázka, na niž neměla odpověď: Co teď?
Dlouhé, osamělé večery přinášely stále jasnější myšlenku: její sny o jistotě byly prázdné. Představovala si život, kde je zajištěno všechno, kde nemusí mít strach o peníze, kde je vše nalinkované. Ale teď, ve velkém útulném bytě, si jasně uvědomila: bez toho, s kým by chtěla tu jistotu sdílet, nic z toho nemá smysl.
Myšlenky se vracely k Romanovi. Vzpomínala na jeho ruce mozolnaté, ale vřelé, když jí bral do dlaní. Na úsměv skromný, upřímný, kdykoli byl šťastný. Na jeho mluvu o budoucnosti: bez velkých slov, ale s opravdovou vírou, že všechno zvládnou. A tahle víra byla tak skutečná, že si tehdy připadala s ním nezranitelně.
************************
Třetí den doma se Veronika vydala do parku, kam kdysi společně s Romanem chodívali. Pod rozložitým javorovým stromem stála ta stará lavička trávili tam čas povídáním o všem možném, smíchem. Vybavila si, jak jí jednou řekl: Chtěl bych, abychom měli dům s velikými okny, kam ráno svítí slunce. A aby tam bylo vždycky plno světla a štěstí. Jen se tehdy usmála, myslela si, že jsou to jen sny. Teď ty slova zněla jako něco vzdáleného a nenávratně ztraceného.
Zastavila se, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. A vtom uslyšela známý hlas:
Veroniko?
Otočila se. Před ní stál Tomáš jejich společný kamarád s Romanem. Vypadal překvapeně, ale hned se usmál; zdálo se, že je rád, že ji vidí.
Nečekal jsem, že tě tady potkám, řekl a pozdvihnul obočí. Jak se máš?
Veronika na moment zaváhala, hledala odpověď. Chtěla říct něco bezstarostného, ale hlas se jí trochu zlomil i přes snahu to skrýt.
Jde to, pokusila se o úsměv a nebyl tak křečovitý, jak myslela. Přijela jsem za maminkou.
Tomáš kývl, zkoumavě ji sledoval, ale nevyptával se. Raději ukázal na lavičku:
Nesedneme si? Zrovna jsem přemýšlel, kam dál.
Souhlasila. Cestou Tomáš povídal, jak se má, co se změnilo, co je nového v Brně. Jeho hlas byl klidný, přátelský, což ji trochu uvolnilo. Poslouchala, jen občas prohodila krátkou větu, sama však vnímala zvláštní pocit: vrátila se do města, které je jí důvěrně známo, a potkává lidi, co ještě patřili k jejímu starému životu.
Chvíli mlčeli, Tomáš se krátce zamyslel a pak se opatrně zeptal:
Viděla jsi Romana?
Veronika sklopila oči, pohled jí sklouzl na žluté listí u nohou. Dlouho mlčela, v hlavě se střídaly včerejší vzpomínky, jeho chladný pohled a ty ostré, bolestné věty. Nakonec tichounce řekla:
Ano. Včera.
A jak? zadíval se na ni s opravdovým zájmem.
Už mě nechce nikdy vidět, vydechla ztěžka. Hlas jí zněl vyrovnaně, ale v něm byla cítit tíha, jako by v sobě zadržovala celou bouři emocí. Nenávidí mě.
Tomáš si povzdechl, sedl si blíž, opřel se lokty o kolena a díval se do dáli, kde alej mizela ve žluté podzimní mlze. Několik vteřin mlčel a pak skloněným hlasem řekl:
Dlouho se z toho dostával. Prostě jsi zmizela, Veroniko. Žádný telefonát, žádná zpráva. Bylo to, jako když někdo zasadí ránu do zad.
Veronika silně sevřela prsty, ucítila další vlnu bolesti. Věděla to, chápala, ale slyšet to od jiného ještě více bolelo.
Já vím, pošeptala, oči pořád sklopené. Je to moje vina.
Tomáš pootočil hlavu, ale nezačal moralizovat. Jen tiše pokračoval:
Snažil se zapomenout. Byl i s jinou, ale nepovedlo se. Pořád říkával, že nikoho nemůže milovat tak, jako tebe. Trápil se A pak tvé vítězné vystoupení v kavárně Myslel jsem, že už opravdu zavře srdce jednou provždy.
Veronika jen přikývla. Dovedla si představit, jak Roman bojoval, jak se snažil žít dál, jak pokaždé trhl sebou při nějaké vzpomínce. A o to víc jí bylo těžko nejen protože trpěl, ale hlavně proto, že ona sama byla jeho trápení příčinou.
Netušila jsem, že to bude až tak zlé, zašeptala možná víc pro sebe než pro Tomáše. Věřila jsem, že dělám správné rozhodnutí. Chtěla jsem jen stabilitu.
Tomáš se s ní ale nepřel, nevyvracel jí pocity. Jen tak seděl, dával jí prostor vnímat, co právě uslyšela. Park šuměl větrem, listí se neslo po cestičkách, z dálky doléhal veselý smích dětí. Život šel dál.
Veronika zaťala pěsti, až jí nehty napínaly kůži. Snažila se zadržet slzy, ale stékaly jí po tvářích, rozplývaly pohled. Všechno ji svíralo jako při krutém poznání: nic se nedá vzít zpět.
Neprosím ho o odpuštění, hlesla rozklepaným hlasem. Jen aby věděl, že mě to strašně mrzí! Že toho, co jsem udělala, lituju každý den. Nepustí mě z hlavy vzpomínky, pořad myslím na to, co jsem zničila.
Tomáš se na ni díval pozorně, ale bez odsouzení. Promluvil až za okamžik:
Možná už to vědět ani nepotřebuje. Nech ho být, nevracej se, jen mu ubližuješ. Dlouho ti odpouštěl sám v sobě, znovu se zvedal. A tvoje návraty jen to otevírají znova. Včera mi volal byl úplně na dně, opilý. Takhle špatně mi nikdy nezavolal, rozumíš? Už mu neubližuj.
Veronika si silně kousla do rtu, ale neřekla nic. Věděla, že Tomáš má pravdu: její návrat i snaha navázat kontakt rány jen otevřely. Chtěla se vykoupit, ale možná mu tím ublížila znovu.
*************************
Večer seděla u okna v maminčině bytě. Venku se rozsvěcela světýlka města žlutá, bílá, oranžová míchaly se v mozaiku, která působila slavnostně. Ony ji ale nechávaly chladnou. Hlavou jí běhaly myšlenky jako nekonečný film, který nejde přerušit.
Představovala si, jak by mohlo být, kdyby se tehdy rozhodla jinak. Jak by sháněli první společný byt, jak by Roman budoval dílnu, jak by plánovali, smáli se, radovali z maličkostí. Spousta promarněného štěstí, slov a doteků. Ale minulost změnit nejde to bylo jasné silněji než kdy jindy.
Další den Veronika odjížděla. Balila pomalu, jakoby se snažila prodloužit poslední chvíli. Maminka stála ve dveřích a smutně ji pozorovala.
Opět na sebe dávej pozor, řekla, když Veronika stála v předsíni s kufrem.
Přikývla, políbila ji na tvář a na vteřinu se zastavila, nasávajíc vůni domova. Pak vykročila ven.
Na nádraží si koupila jízdenku do Prahy aby mohla přemýšlet. Pár hodin v kupé mezi cizími, možná jí to pomůže najít další směr.
Vlak pomalu rozjel, houpal se po kolejích. Veronika se dívala z okna. Za sklem mizely známé domy: paneláky s truhlíky, dětské hřiště, kde kdysi běhala, malá pekárna se žlutou vývěskou. Lidé pospíchali: někdo s taškou, jiný s deštníkem i bez deště, někdo běžel na tramvaj. Všechno bylo tak normální, a přesto najednou tak vzdálené.
Tam mezi těmi ulicemi zůstal člověk, kterého milovala nejvíc na světě. Člověk, kterému nikdy nedala pořádné vysvětlení, neposkytla možnost říct sbohem. A teď ho definitivně ztratila. Jak ráda by si namlouvala, že ještě není všemu konec
*************************
Uplynulo půl roku. Veronika žila dál v Praze chodila do práce, na víkendové kávy s kamarádkami, odpovídala na otázky o životě i plánech. Zvenku bylo vše při starém: stejné trasy, stejní lidé, stejné rozhovory. Uvnitř se však cosi změnilo. Už neutíkala před minulostí, neschovávala ji za nové známosti, drahé věci nebo pracovní vytíženost. Byla k ní čelem; přijala chybu, bolest i skutečné pokání.
Naučila se probouzet s tím, že život pokračuje. Říkala si: Udělala jsem chybu, je to minulost. Co bylo, už nezměním. A v tom smíření našla zvláštní, tiché úlevy žádná radost, ale aspoň trochu víc klidu a možnost těšit se na příští dny.
Jednou večer, když zrovna vařila večeři, mobil krátce zapípal přišla zpráva z neznámého čísla. Jen jediná věta: Nenávidím tě. Ale odpustit nedokážu.
Veronika ztuhla. Prsty samy od sebe sevřely mobil a srdce na chvíli přestalo bít, pak ji začalo tlouct o to intenzivněji. Pomalu se svezla na podlahu, mobil si přitiskla k srdci, jako by přes něj mohla cítit tep druhého člověka toho, kdo napsal.
Nevěděla, co to znamená. Nevěděla, jak ta věta zní: jestli je to krok dopředu, nebo definitivní sbohem. Ale poprvé po dlouhé době měla pocit, že mezi nimi stále něco zůstalo. Tenké vlákno, křehké, kdykoli schopné se přetrhnout, ale přece jen spojení. Tam někde v jiném městě na ni ještě někdo myslí. Někomu stálo za to jednou zprávou říct, že dveře nejsou naplno zavřené.
Veronika se s tichým úsměvem rozplakala. Smála se skrz slzy, slabě, nejistě, ale upřímně. Možná to není konec. Snad jednou najdou slova klidná, bez obviňování a výmluv, která jim umožní jít dál spolu, nebo alespoň každý zvlášť.
A zatím zatím jí stačí vědět, že ji někdo pořád má v paměti. Že někde, za stovkami kilometrů, žije člověk, pro kterého není jen chybou minulosti, ale taky kouskem jeho příběhu.
A to aspoň prozatím úplně stačí.
