Neubráním se! Jsem hrdý na to, že jsem se narodil na vesnici!
Dobrý den.
Už delší dobu sleduji, jak lidé, kteří se narodili ve městě, s pohrdáním mluví o těch, kdo vyrostli na vesnici. Přijde jim, že život mimo jejich asfaltový svět je něco nedůstojného; pokud někdo z vesnice přijede do města pracovat, bere prý ‘legitimní’ místo jinému.
Ale víte co? Nemám žádný důvod se stydět za to, že jsem venkovan. Naopak, jsem na to hrdý.
A nehodlám mít výčitky za to, že si v městě vydělávám na obživu. Každý má právo pracovat, vyvíjet se a žít tak, jak si přeje.
A i když jsem musel opustit svou malou vlast, abych našel zaměstnání, to mě nečiní horším než ty, kteří vyrostli mezi sklem a betonem.
Vesnice mě naučila být člověkem
Narodil jsem se v obyčejné rodině, v malé vesnici, uprostřed polí a řek, mezi vůní čerstvě pokosené trávy a domácími pecemi.
Od dětství jsem věděl, co to je tvrdá práce.
Viděl jsem, jak moji rodiče vstávali za tmy, aby pracovali na poli, jak otec opravoval plot po dešti, a jak matka připravovala stůl, aby se celá rodina sešla na večeři.
Naučil jsem se vážit si práce, protože na vesnici nikdo nečekal, že ji udělá za něj někdo jiný.
Naučil jsem se vděčnosti, protože jsem věděl, jak těžce se získává chléb na stole.
Naučil jsem se úctě k přírodě, protože jsem chápal, že život závisí na její laskavosti.
A nechci vyměnit tyto zkušenosti za betonové zdi, shon, nekonečné zácpy a špinavý vzduch.
Často mi říkají:
— Když máš tak rád vesnici, proč tedy pracuješ ve městě?
Zamyslete se, proč tisíce lidí, kteří vyrůstali na vesnicích, musejí odcházet do měst? Není to proto, že by se těšili na život tam?
Ne. Tak to prostě chodí. Práce na vesnicích ubývá a rodiny je potřeba uživit.
Ale to neznamená, že jsme nadbyteční, nebo že jsme horší než ti, co se narodili v panelových domech.
Nechci žít ve městě, ale potřebuji pracovat
Upřímně, nechápu, proč lidé tak obdivují život ve městě.
Hluk. Špína. Domy, kde sousedi slyší každý váš krok. Auta, která tráví hodiny ve zácpách. Lidé, kteří žijí vedle sebe, ale ani se na sebe neusmějí.
Nazýváte tomu pohodlím?
Já žiji ve svém domě.
Dvoupodlažním, prostorném, s velkým dvorem. Mám svou zahrádku, svůj sad, svoji saunu. Mám místo, kde mohu dýchat plnými doušky, kde mohu vyjít na dvůr ráno a vidět nikoli šedou zeď sousedního domu, ale nekonečné nebe.
Ale ano, musím dojíždět do města za prací.
A ano, je to nepraktické. Auto se pokazí — ztrácíte den. Autobus jezdí jednou za hodinu — nestihl jsem, zpozdil jsem se.
Ale jsem připraven to snášet, protože pro mě je svoboda a prostornost mé vesnice důležitější než betonové krabice metropole.
Nesnižujte vesničany, protože ‘vesnice’ není urážka
Někdy slyším, jak ve městě nazývají lidi ‘vesnickými’ s posměchem.
Úsměvné.
Městští si myslí, že jejich život je vzorem úspěšnosti, ale přesto jich stále více touží přestěhovat se na venkov.
Koupíte si rodinný dům — a to je všechno, život se podařil? Ale jakmile někdo z vesnice přijede pracovat do města, hned se stane ‘provincialem’.
Paradox.
Chcete pravdu?
Mezi vesničany je více hodných, vstřícných a slušných lidí než mezi těmi, kdo vyrostli ve městě.
Protože na vesnici se pomáhá jeden druhému. Nikdo neprojde kolem, když je někomu zle. Tam vědí, co znamená skutečné přátelství.
A ve městě?
Můžete žít v jednom domě desítky let a nevědět, kdo bydlí za zdí. Můžete upadnout na ulici — a nikdo vám nepomůže. Můžete křičet — a nikdo vás neuslyší.
Kdo se tedy ve skutečnosti chová jako ‘provincialové’?
Pokud máte ‘vesnický mentalitu’, nepomůže vám ani Paříž, ani New York
Místo narození není ukazatelem inteligence a slušnosti.
Můžete se narodit na vesnici a být integrovaným, vychovaným člověkem. A můžete vyrůst v nejprestižnější čtvrti hlavního města a zůstat primitivem.
Problém není v místě, kde jste se narodili, ale v tom, kým jste se stali.
Takže neříkejte s opovržením: ‘On je z vesnice’.
Protože vesnice není prokletí.
Je to má malá vlast.
A jsem na to hrdý.
