Hej, holky, viděly jste už tu starou v naší nemocnici? Už se dožívá třicetého léta řekla jedna.
Jo, šedá jako sníh. Asi má vnoučata, ale všechno jenom škrábá odpověděla druhá. Taky mi moje matka vypadá mladší než ona. Zajímalo by mě, kolik je jejímu manželovi?
Tichá a zamyšlená, s nikým si nepovídá. dodala další. Všichni se jí jenom snaží vklíznout jako do dcery. Dokonce nevím, jak ji oslovit. Jmenují ji asi Antonína.
Lepší by bylo použít jméno a otcovské příjmení V nemocničním porodu se rozhořel hlasitý rozhovor, když jedna z nastávajících maminek na chvilku odešla z pokoje.
Osud Antoníny byl drsný. Když jí čtyři roky, celá rodina dostala tyfus. Maminka, tatínek, roční bráška i dědeček to nezvládli. Od té doby se o ní starala babička Marie přísná a pevná žena, která lásku dívce nepřipouštěla.
V čtyřicátém roce se Tereze a Vítovi splnilo třináct. Žili v různých vesničkách, ale oba přijetí do města, kde se pracovalo v továrně, měli jen málo pracovních míst. Tak se nastěhovali k továrně, poznali se tam a už od mládí makali jako dospělí.
V patnácti let se Vít chtěl vrhnout na frontu. Tereza, čiperná dívka s ohnivě zrzavými vlasy, byla připravená jít s ním, ale nechtěli ho vzít. Na frontu vás nepotřebujeme, v domácí výrobě nám více pomůžete, řekli.
V osmnácti se Tereza a Vít vzali, ale svatební hostina neproběhla po válce byly těžké časy, ne na slavnosti. Tereza se na nevole babičky přesunula k manželovi. Jejich vesnice byly od sebe asi třicet kilometrů.
O rok později se jim narodil syn, jmenoval se Václav. Mladí rodiče byli šťastní, v rodině vládla idylka. Mnoho útrap je však čekalo a zasloužili si to štěstí těžkou prací.
Šest let uplynulo. Václav už byl velký kluk, Tereza s manželem žili jako dřív, a ve vesnici jim záviděli. Vít pracoval jako kameník, jeho pec byla známá po celém kraji.
Jednoho dne ho povolali postavit pec v sousední vesnici na druhé straně řeky. Vezl s sebou Václava, protože Tereza byla v práci. Byl mrazivý den, ale šli po zmrzlé řece.
Vít nese těžkou krabici s nářadím, protože nikdy nechtěl používat cizí nářadí. Chlapec si poletoval a moc neslyšel otce, který ho žádal, aby ho šel držet blízko. Když jim zbývalo asi dvacet metrů do břehu, Václav zakopl do sněhem posypané výklenku. Vít skočil zachraňovat syna, ale
Antonína už tehdy, ve svých dvaceti pěti, ztratila manžela i syna. Žít v domě, kde vše připomínalo ztrátu, Tereza nezvládla a vrátila se do rodné vesnice k babičce Marii.
Tereza se úplně uzavřela do sebe, život ztratil smysl a o nové rodině ani nesnila. Nedávno jí bylo čtyřicet tři. V takovém věku se rozhodla, že si dítě po svém.
Věděla, jaké potíže ji čekají, ale osamělost ji děsila víc než všechna další úskalí. Vesnice, kde žila, byla odlehlá a dostat se tam nebylo jednoduché. Přijela do nemocnice předem, protože se bála, že pomoc přijde pozdě. O zdraví dítěte se moc trápila věk ji stále tížil.
Od rána se Tereza cítila jako stín v nemocničních chodbách: před osmnácti lety ztratila milovaného manžela i syna. Čas její rány nezahojil, bolest neustupuje.
Nakonec se Tereza stala maminkou zdravého chlapce, pojmenovala ho Dmitrij. Vždy si pamatovala, jak Václav snil o bratru.
Kup mi brášku, prosil. Táta mi udělal spoustu hraček! Budu si s ním hrát.
Jak se bude jmenovat? ptal táta.
Dmitrikem!
Pak bude Dmitrij! vykřikl Vít a usmíval se na Terezu.
Tereza v té chvíli doufala, Vít to samozřejmě věděl. O Václavovi se po nějakou dobu nechtěli zmiňovat. Když zemřeli manžel i syn, Tereza ztrácela i dítě, které z utrpení vyrostlo.
A tak se zrodil Dmitrij, jak si Václav přál.
Babička Marie přivítala Terezu s novorozencem z nemocnice s nespokojeným zamračením.
No tak, co zase brečíš, štěstí moje? uklidňovala Tereza svýho miminko.
To je hanba, zamškrtila Marie. Celá vesnice už jistě drbe o tvé hanbě.
Už týden nosu neukazuju ven, protože všichni se ptají: co je špatného s mou starou vnučkou?
Vesnické drby se rozrůstaly nic nemírá víc než nepřítomnost ženy čtyřicet tří let a jejího novorozeného syna. Babička Terezu krutě obtěžovala, ale po roce Marie, plná síly pro svůj věk, najednou zemřela.
Tereza zůstala smutná, i když babička ji vychovala.
Dmitrij vyrůstal jako skutečný krasavec vysoký, tmavovlasý, s hnědýma očima, vůbec nepřipomínal svoji matku, kterou miloval.
V sedmdesáti letech se Tereza stala babičkou. Když se Dmitrij dozvěděl o narození dcery, spolu s matkou vyrazili do nemocnice. Jeho manželka, Světlana, ležela v první místnosti.
Světlano, Světlano! křičel šťastný otec. Ukaž dceru!
Světlana přistoupila k oknu, držela dítě v náručí. Tereza se usmála a slzy se jí řinuly po tvářích.
Jé! Mami, je zrzavá! Podívej, jak moc ti připomíná! řekl syn. Pro Antonínu to byl radostný pohled na svého milého syna, který už byl dospělý a neměl se čeho bát.
Podpořte nás lajky, komentáři a sledujte naši stránku!
