Haló, Vaše manželka právě porodila dvojčata! Ale mně je 52 let a já žádnou manželku nemám! No, nevím Přijeďte se podívat, tvrdí, že jsou vaše
Když jsem ta slova slyšel, byl jsem si jistý, že si někdo spletl číslo. Vždyť mám už 52 let jaké děti, o čem mluví? Jenže zvědavost nakonec vyhrála. Sedl jsem do auta a jel do porodnice v Praze.
Otevřu dveře na oddělení a skoro jsem se složil. Před sebou jsem uviděl svoji bývalou ženu. A vedle ní dvě malé uzlíčky klidně spící na postýlkách.
Ivano, co jsou to za děti? Čí jsou? ptám se.
Tvoje, odpověděla klidně.
Mlčel jsem, snažil se pochopit, co mi právě řekla.
Vždyť teď ti je 49 let. A my se rozešli dávno
Ano, už to bude sedm měsíců. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná.
Jak je to vůbec možné?
Myslela jsem, že mám přechod. Ani by mě nenapadlo, že to naše vášnivé rozloučení ještě něco přinese. Nic po tobě nechci, chtěla jsem jen, abys to věděl.
A dvě najednou My jsme přece tolik let zkoušeli, ale nikdy nic nevyšlo.
Popravdě, byla jsem z toho v šoku. Ani jsem nevěřila, že jsem těhotná, dokud jsem nebyla pátý měsíc. Myslela jsem, že mi prostě šplouchá na maják z těch všech podivných pocitů
Abych pravdu řekl, až tak moc mě to nepřekvapilo. Ivana byla vždycky baculka a váhu si udržovala, takže nikdo kolem ani nic nepoznal.
Když jsme se poznali, byla už taková a mně to nevadilo. Vyhublé ženy mě nikdy nepřitahovaly. Žili jsme krásně, ale děti nám pořád chyběly. Ivana zkoušela různé léčby, měla z toho nervy, ale nic nepomáhalo.
Tak jsme se rozhodli žít jen pro sebe: práce, ale i dovolené Jadran, Tatry, všechny evropské metropole. Jenže posledních pět let jsme cítili, že se mezi námi něco změnilo. Asi jsme už doopravdy smíření s tím, že děti nebudou. A s věkem na člověka padne ta samota, kdy si říká: kdo vůbec přijde jednou na můj hrob?
Začali jsme se hádat. Ivana přibrala dalších patnáct kilo. A jednoho dne řekla:
Trápíme se navzájem. Myslím, že je čas se rozvést. Třeba ještě budeš táta.
Upřímně jsem to nechtěl. Ale Ivana byla rozhodnutá. Bylo to těžké období, ale odešel jsem.
Teprve později mi přiznala, že dlouho váhala, jestli mi má těhotenství oznámit. Bála se, jestli děti donosí, jestli budou zdravé. A nakonec… takové překvapení.
Ten den jsem ještě zaběhl do zlatnictví na Václaváku, koupil prsten a v květinářství velkou kytici růží. Když jsem se vrátil na oddělení, poklekl jsem a požádal ji o ruku. Dneska jsou tomu dva roky. Jsme opět spolu. Dvojčata Jana a Tereza rostou zdravě a my jsme šťastní, i když mládí v těle už dávno nemáme.
Člověk si někdy myslí, že už má všechno spočítané. Ale život to často zařídí jinak, než bychom kdy čekali. Pro štěstí není žádná lhůta, platnost mu nikdy nevyprší.
