Je tomu dvacet let bolesti a zklamání: jak bývalá rodina mého manžela proměnila můj život v peklo.
Když jsem naposledy zavřela dveře našeho brněnského bytu, doufala jsem, že začínám novou, krásnou kapitolu života. Neodlétala jsem jen tak někam do zahraničí, ale přímo do Prahy — abych se stala manželkou. Ne obyčejnou manželkou, ale manželkou váženého muže — Žida, rozvedeného, vzdělaného, zkušeného, který kvůli mně opustil předchozí rodinu. Svatba ve svatovítské katedrále na Hradčanech se zdála být začátkem pohádky. Závidění kamarádky, obdiv známých, společenské recepce, rauty, fotografie v časopisech — zdálo se, že mi osud konečně nadělil to, o čem každá žena sní. Jen jsem netušila, že to vše bude pouhou pozlátkou, ukrývající roky bolesti, zrady a samoty.
Samuel byl o čtvrt století starší než já. Neměli jsme děti — bylo mi skoro čtyřicet a jeho zdraví už se zhoršovalo. Jeho dospělé dcery, Alena a Eva, které byly stejně staré jako já, mne od začátku přijaly s pohrdáním a chladností. V mých očích byly drzé a rozmazlené. Přicházely do našeho domu a odcházely s obrazy, servisy a soškami, aniž by se kdy zeptaly na svolení. Samuel mlčel. Mlčky jim umožňoval rabovat náš — náš společný domov a vztah. Žil se mnou, ale dál platil alimenty své bývalé ženě. Ano, to vše bylo uvedeno v manželské smlouvě. Zatímco jsme žili skromně v pronajatém bytě, jeho exmanželka si užívala rodinné vily a měsíčních převodů z jeho penze. Vařila jsem mu polévky, seděla u něj, když nemohl vstát z postele, a peníze odcházely pryč.
Když onemocněl, celý náš luxusní život skončil. Nebylo žádné pobřeží, žádné cesty — jen léky, infuze a ponížení. A po jeho smrti? Jeho dcery vtrhly do našeho domu a odnesly vše, co považovaly za „rodinné“. Zlomily dveře skříně, vzaly si křeslo i konvici. Mlčela jsem. Neměla jsem sílu bojovat. Jediné, co mi zbylo, bylo židovské příjmení a malý byt v Brně, který pronajímám. Tyto peníze mi umožňují přežít, protože v Praze jsem jen jedna z potřebných, žijících v městském bytě. Místní sociální služby stále kontrolují, zda nelžu, nebo někde tajně nevydělávám. Žiju jako pod mikroskopem, mezi cizími tvářemi, v chladu a neznámém jazyce.
A když přijedu do Brna, do svého malého bytu, sousedé na mě hledí jako na „Pražandu“, s lehkou závistí. Nikdo neví, že přijíždím ne odpočívat, ale dýchat. Tady, ve svém koutě, se cítím živá. Tady na mě nikdo neukazuje prstem, nekrade a nekontroluje každý krok. Tady je moje ticho. A když mi volají kamarádky, závidí mi mé „francouzské štěstí“, vím, jak Praha ve skutečnosti vypadá — ne město lásky, ale město samoty.
Nemám děti. Nemám příbuzné. Jen přítelkyně, které přijíždějí na návštěvu — přenocovat a využít bezplatnou „evropskou“ střechu nad hlavou. Poté zmizí. Zůstává Skype, hovory po domácím telefonu a prázdnota. Žiju na hraně — mezi dvěma zeměmi, dvěma životy, dvěma světy. Občas mám chuť všeho nechat a vrátit se natrvalo. Ale kam? Ke komu? Vše už bylo prožit, ztraceno, zrazeno. Zůstává jen jedno — trpělivost.
Možná, že se osud přece jen smiluje. Možná, že alespoň ve stáří budu žít, jak jsem snila. Zatím — jen vydržím. Sevřenými zuby. Jako Gabra na Hradčanech.
