Rozchod pod jižním sluncem: drama v Nových Jezerech
Kateřina se vracela domů z dovolené, srdce se jí svíralo smutkem. Její manžel, Martin, jí celou dobu ani nenapsal. Na nádraží v Nových Jezerech ji nikdo nepřivítal… Doma bylo ticho, večeře žádná, byt vypadal jako po výbuchu. „Asi trávil čas u své matky,“ pomyslela si trpce. Vytáhla druhý kufr a začala si balit věci. V tom ji překvapil manžel, který se právě vrátil.
„Tak jsi zpátky?“ odsekl, postavil se do dveří. „Já na tebe ani nečekal! Myslíš, že když sis užila, všechno ti projde?“
Kateřina se najednou zasmála – hořce, až hystericky.
„Neboj, nebudu tu dlouho,“ řekla a hlas se jí třásl potlačovanými emocemi.
„Co tím myslíš?!“ zamračil se Martin. A v tom mu to došlo…
„Martine, jak to? Přece jsme tu dovolenou plánovali tak dlouho!“ Kateřina byla na pokraji slz.
Celý rok se na ten výlet těšila. Spolu šetřili, vybírali zájezd, snili o dni, kdy budou odpočívat na pláži.
„No, co mám dělat? Mamka onemocněla, musím zůstat,“ zabručel, odvrátil pohled.
„Kdy pak? Chápu, kdyby ji odvezli do nemocnice nebo ležela. Ale vždyť nic vážného nemá!“ rozhořčila se.
„Včera měla horečku! Volala sanitku!“ vyjel na ni.
„Bylo to lehké, spadlo to po prášcích. Martine, ten zájezd je poslední! Dneska ho nekoupíme, za takovou cenu už nebude!“
„Víš co? Štvou mě tvoje sobecké kecy! Řekl jsem – nikam nejedeme. Mamince může být hůř!“ přeťal to.
„Mimochodem, má ještě dceru,“ poznamenala Kateřina. „Nemůže se o ní postarat?“
„Víš, že Lucka má práce nad hlavu. Dost bylo řečí. Pojedeme jindy. A vůbec, zůstaneme doma. Slíbil jsem jí, že pomůžu s opravou. Ty taky.“
Vyšel z pokoje, jako by debata skončila. A Kateřina se rozplakala.
Nejenže pracuje v práci, která ji nebaví, jen aby vydělávala, teď jí sebrali i vysněnou dovolenou. Snášela šéfovy výtky, přepracovávala, všechno vydržela kvůli jedinému snu – teplému moři a žhavému slunci.
Dlouho chtěla změnit práci, ale Martin to zakázal. Prý tam má dobrý plat. Vyměnili auto, udělali rekonstrukci. A jeho výplata pokaždé padne na rozmary jeho matky – opravy, nákupy. A to jí nestačí!
Nejspíš to byla ona, kdo zrušil dovolenou. Zvykla si, že se všichni točí kolem ní. I když, kteří všichni? Jen její zlatý syn! Dcera Lucka už dávno pochopila, že s matkou nemá cenu bojovat. Proto ji nežádá o pomoc. Ale manželce říct ne je snadnější než matce…
Sny o moři se rozplývaly. Kateřina si představila, jak místo pláže lepí tapety v dusném bytě tchyně, a pochopila – to nevydrží. Potřebuje odpočívat.
Za půl hodiny přišla za manželem a rozhodně oznámila:
„Jedu na dovolenou. S tebou, nebo bez tebe.“
„Co?! Zbláznila ses?!“
„To ses zbláznil ty! Čekala jsem na tenhle odpočinek jako na zázrak. A ty mi ho chceš vzít. Pokud ti jde o matku – zůstaň. Já jedu.“
„A s kým pojedeš?“ ušklíbl se.
„Sama.“
Zachmuřeně přešel kuchyní.
„Vím, proč ten výlet potřebuješ! Chceš románek? Dobrodružství na vlastní pěst?“
Kateřina mlčela. Tolik slov jí vířilo v hlavě…
„Nic neříkáš? Protože mám pravdu!“
„Pokud mi nevěříš, jeď se mnou,“ vydechla.
„Nechám mamku samu?“ odsekl.
„Tak ji nenechávej…“
Vyšla z kuchyně, dusila se vztekem. Nejenže vždycky vybere matku před ní, ještě ji obviňuje z něčeho, co si vymyslel! Nikdy nedala důvod pochybovat. Vše, co od dovolené chtěla, byl klid. Žádné románky ji nezajímali.
Martin si myslel, že jen straší.
Ráno se ještě zeptala, jestli jede. Obrčel ji, že je blázen. Odpoledne se vrátila s lístkem v ruce.
Martin zuřil. Takovou scénu ještě nezažili. Kateřina navrhla, ať si koupí zájezd taky, snad se rozmyslí. Ale on se zarputile vzpíral. Ačkoli jeho matka už dávno neměla ani teplotu.
Když odjížděla na nádraží, za sebou slyšela:
„Nemusíš se vracet! Takovou ženu nechci!“
Nasedala do vlaku se slzami v očích, netušíc, že tahle dovolená navždy změní její život…
Na dovolené problémy zmizely. Teplé moře, slunce, dobré jídlo a útulný pokoj ji pohltily. První večer napsala Martinovi, že dojela v pořádku, že je tam krásně a že je jí líto, že není s ní. Neodpověděl.
Tak se rozhodla už nepsat. Když bude chtít, ať se sám ozve. Ale Martin zřejmě věřil, že tichem ji „trestá“ za neposlušnost.
Smutek trval jen den. Pak se jí zmocnil klid. Ani netušila, jak je báječné být sama. S Martinem by byl pořád něčím nespokojený, nejspíš by ani nevyšli z areálu. Teď byla na výletech, procházela se městem, plavala.
A přemýšlela. Přehodnocovala svůj život. Když v duši zavládl mír, vše do sebe zapadlo. Pracuje v nenáviděné práci ne proto, že jinou nenajde, ale že Martin se bojí přijít o její plat. Ale z těch peněz ani nemá radost – jak je utratí, rozhoduje on.
Na tenhle výlet ho dlouho přemlouvala. Peníze dávala dohromady ona – on nepřispěl ani korunou! A žije s mužem, který si jí neváží. Je pro něj pohodlná: neodmlouvá, vydělává, vaří, uklízí.
Kateřina vypadá dobře, na rozdíl od Martina, který v osmatřiceti získal pivní pupek. A tchyně? Je jí vděčná? Ne, všechno připisuje svému synáčkovi. Ani jednou jí nepoděkovala.
S koktejlem v ruce u moře si uvědomila: ProKateřina se usmála, protože konečně viděla jasně – její cesta teď patřila jen jí.
