Tuhle historku mi vyprávěla jedna dobrá kamarádka. Její rodina je obyčejný mladý pár s dvěma malými dětmi – holčičkou, které je pět let, a chlapečkem, co má teprve rok a půl. Jak už to tak bývá, žili si skromně, ale spokojeně: máma na rodičovské, táta v práci.
Až do chvíle, kdy finance začaly křičet „au“.
Když mladšímu synkovi bylo těch osmnáct měsíců, moje kamarádka Martina se rozhodla, že nastoupí zpátky do práce. Manžel se sice snažil, ale jeho plat sotva pokryl základní výdaje. O chůvě ani nemluvě – to by byly příliš drahé výdaje. Jediným řešením se zdála babička – manželova matka. Žena, která se zdánlivě bez problémů souhlasila. Všichni si mysleli, že vnoučata jí udělají radost a Martina zase pomůže rodině finančně.
Martina byla vychovaná k úctě ke starším, a tak ji ani na vteřinu nenapadlo, že by babička nezvládla to, co ona sama – vždyť přece vychovala jejího manžela!
Ale věci se vyvinuly trochu jinak.
Po pár týdnech začala babička nadávat: děti jsou prý nevychované, rozmazlené, neposlouchají, pořád dělají nepořádek a ještě k tomu nejí a běhají po bytě. Každý den volala Martině a stěžovala si, jak je to pro ni náročné.
„Ty jsi je špatně vychovala, potřebují tvou ruku!“ říkala tchyně podrážděně. „Já nejsem žádná chůva, mám svoje povinnosti a taky zdraví. Není moje povinnost se o ně starat každý den.“
Vrcholem bylo, když jednou oznámila, že potřebuje „oficiální volno uprostřed týdne“. Martina jen koukala – ona s manželem chodí do práce, nemůžou si jen tak vzít volno, a tady babička najednou potřebuje odpočinek. Kam dát děti? To už ji nezajímalo.
Kritika se ale netýkala jen dětí. Tchyně začala vnucovat své pořádky v jejich domácnosti. Ručníky prý visí špatně, peřiny nejsou „srovnané jak má být“ a hrnce stojí na nesprávných poličkách. Jednou dokonce začala přerovnávat jejich prádlo, protože „v jejím domě musí být všechno po jejím“. Martina s manželem to nejdřív trpěli, ale postupně jim začalo docházet trpělivosti.
Když starší dcerku konečně vzali do školky, Martina si oddechla. Zůstal jen syn, kterého tam pravděpodobně ještě rok nevezmou. Ale rozhodnutí už padlo: tchyně už chůvou nebude. Martina omezila kontakt s ní na minimum. Volaly si jednou za čtrnáct dní a vnoučata babička viděla tak jednou za měsíc – a to ještě bez zvláštního nadšení z obou stran.
Ano, babička pomohla v těžké chvíli, ale neustálé výčitky, nátlak a snaha „vychovávat všechny a všechno“ zpřetrhaly i tu poslední nitku důvěry, která mezi nimi ještě zbývala. Martina mi přiznala, že už nechce, aby její děti vyrůstaly pod tímto tlakem. Sama vyrostla bez babiččiných kázání, a je přesvědčená, že dětem má být dána láska a pochopení, ne křik a nespokojenost.
Zvenku to možná vypadá jako nevděčná snacha. Ale když vám někdo den co den podsouvá, že všechno děláte špatně, kritizuje každou maličkost a místo pomoci vše ještě zhoršuje – chce se vám utéct. A nevrátit se.
Občas si říkám, že babičky a dědečkové zapomínají: vnoučata nejsou jejich děti. Nemusí je vychovávat od nuly, den co den. Jsou tu pro lásku, moudrou radu, pro pohlazení. Ne pro výchovu v osmdesátkovém stylu plném výčitek a křiku.
A tak se Martina rozhodla: raději to zvládne sama, i když to bude těžké, než aby znovu pustila do domu někoho, kdo svou přítomností všechno ničí. A já jí rozumím.
A co vy? Myslíte si, že by babičky měly pomáhat s vnoučaty denně, nebo je to jen čistá dobrovolnost, ke které je nelze nutit?
