Dopis tátovi
Teda, Vojto, ty jsi mi ale dacan! To bych do tebe neřekla! Zuzana zahodila v tu chvíli všechny ohledy a otřela si nos rukávem své nové halenky.
Tu slavnostní halenku jí ušila maminka. Vyndala kousek hedvábí ze svých pečlivě schovávaných zásob, zamáčkla slzu nad tou krásou, že nebude patřit jí, a pustila se do šití na šicím stroji.
Copak! Děvče už povyrostlo, šaty jsou třeba! Kdo by se za ní podíval, pokud by chodila oblečená ledabyle?
Lepší by bylo, kdyby se mamka tak nesnažila… Stejně to bylo na nic, zamyslela se Zuzka, když pozorovala, jak odchází její první láska.
Ta láska kráčela od ní vojenským krokem a ani jednou se neohlédla.
To bodlo až do morku kostí!
Zuzka znovu popotáhla, ale honem si vzpomněla, že má nalíčené řasy, navzdory mamčině zákazu, a tak si slzy zakázala.
Vojtěch, Vojta, Vojtíšek…
Jediný a milovaný! Jen půl roku jim bylo souzeno. Zuzka to přesně spočítala, od první schůzky přesně půl roku.
Půl roku a přitom se toho tolik událo…
Vojta se nakonec přece jen ohlédl, ale Zuzana úmyslně předstírala, že si toho nevšimla.
Jenomže, co naplat! Ona k němu s takovou novinou, a on se tváří, jako by jí neviděl?! Ať si jde! Námořník na suchu! Počkej, moře čeká a svoboda na volání! Inu, i cesta do světa je volná! Co je ona, dítě snad?! S porodí, vychová a nepotřebuje jeho svolení! Čest si neudělá!
Zuzana měla vztek, ale v duši se jí rozlézal tenký, pisklavý smutek, který až skřípal v zubech.
Jak to? Vždyť jí říkal, že ji miluje, sliboval hory doly! Když jí oznámila, že čeká dítě, zdrhl do kouta!
Nebo lépe řečeno… řekla mu, že už jí nestačí víkendové schůzky, a on jen prohlásil, že moře čeká a měnit plány kvůli jejím myšlenkám nehodlá. Povídal, že když ho miluje, má jet s ním.
Kam by asi šla? Od maminky? A ještě s břichem? Na druhý konec kraje, kde nemá nikoho?
Tak to tedy ne! To nebude!
Zuzka vstala z lavičky, porovnala sukni a upravila si vlasy. Měla je řídké, ale trvalá uměla zázraky. Maminka měla pravdu vzhled dělá mnoho. Vojta byl taky od pohledu všední. Bez slz by se na něj člověk nepodíval! Holky po něm ale šílely. Byl totiž chytrý, veselý, a uměl i mluvit vážně… Školu měl sotva pátou třídu vychozenou, ale byl všemi mastmi mazaný…
I ona, Zuzka, toho víc nedotáhla. Učňák skončila a dál ji nic nelákalo, byť máma naléhala. Dokonce se pohádaly na celé týdny! Kdy to bylo naposled?!
Zuzka si ale stála za svým. K čemu by jí byl maturitní papír, když už teď si na stavbě vydělá tolik! Posílá domů peníze, má něco bokem pro sebe…
Matka časem povolila, uklidnila se a stáhla dceru pod křídla zpátky, jak už to matky dělají. Jenže, co řekne, až zjistí, že bude babička? Bude zle…
Ani se nemýlila. Jak by taky ne!
Máma křičela tak, že se slezly sousedky. Vysvětlovat jim ale začaly krátce mají doma těžkosti v práci, řekly, a vyhodily všechny ven. Rodinné věci se neperou na veřejnosti.
Jak jsi mohla, děvče moje? Nebyla jsem snad dost jasná, že se máš před svatbou držet?! Komu budeš teď dobrá?! Ach, Vojto! Neřekla bych, že tě toho kluka, taková hanba potká! A přitom se mi zdál slušný! Hadi, všichni… Jen počkej! Zdrhnul ti, sotva ses mu svěřila s dítětem?
Zuzka přemýšlela. Má povědět pravdu? Nepřejde jí to. Takto alespoň zůstane vina na ní, a Vojta už bude pryč…
Jo, mami, přesně jak říkáš.
Ach, moje neštěstí… Co teď s tebou?
Nic! Jsme už přece velké holky! Zvládneme to, mami! Když mě nenecháš samotnou, a trochu mi pomůžeš na začátku, nebude to tak zlé rodi…
Kam bych asi šla! Co si to namlouváš?! Která matka by opustila svou dceru, když ji potřebuje?!
Zuzka na chvilinku zavřela oči, úlevou vydechla.
Tak vidíš, Vojto! I bez tebe, miláčku, si poradíme! Pluj si za svým mořem!
Časem Zuzana zapomněla, o čem přesně s Vojtou mluvily. A začala sama věřit tomu, že mu o dítěti pověděla přímo na nos a on ji odbyl. Křivda a hořkost ji pak hřály v duši tiše a spletly tam pevné hnízdo, odkud se čas od času vynořily a štiplavě zašeptaly:
Podívej se na dceru, celá po otci! Neposeda, jak ten táta! Jen škoda, že nikdy neposlechne, je nevděčná, nezvládne milovat, jak má! Jablko nepadlo daleko od stromu…
Možná proto Alenka, dcera Zuzany, vyrostla s pocitem, že je na světě milovaná jen babičkou, a to ještě ne vždy. Ta ji hladila, litovala, ale stačilo něco zaslechnout od sousedek a už dcerku odstrčila dál:
Běž, běž! K mamince běž! Nechť tě lituje ona… Proč nám to pánbůh naložil?! Čím jsme si to zasloužily?
Do tří let byla Alena přesvědčená, že její jména jsou neštěstí a trest. Takto ji volala matka ve výjimečně klidných chvílích. Pak si ji přivinula, čejsala husté copy, a líčila jí o otci, jehož nikdy nepoznala:
Ty geniálně husté vlasy nemáš po mně… Ale tvůj otec měl kadeře tmavé jako havraní křídlo! A oči, ach, tak modré! Celý oceán v nich… Ale štěstí ti to, holka, nenese!
Proč, mami? mračila se malá Alena, připravená na slzy.
Proto…
Hlas matky vynechal, Alena pochopila, že je lepší už se neptat. A tak šla k babičce, zabořila obličej do zástěry vonící karbanátky a borščem, vyplakala vše sebe, mámu, ba i babičku. Protože hanba matčina nakonec nesla babička.
Proč to je hanba, proč ji musí někdo snášet, to Alena pochopila až mnohem později. Sotva jí bylo deset, když matka najednou rozkvetla, zkrásněla a odjela do města budovat nový život.
Alena zůstala s babičkou.
Ani moc nesmutnila. Matka ji i dříve nechávala dlouho samotnou, když jezdila na brigády a tvrdila, že někdo ty sirotky krmit musí. S takových cest se ale matka vracela spokojená, přivezla dárky, obíjela Alenu a pak bručela:
Mam, proč je tak hubená? Lidi budou říkat, že ji nedokrmujeme!
Jí tvoje dítě nic nepozře! Já už zkoušela vše možné, ale kousek chleba jí stačí! Kdybys byla doma, jedla by normálně! Já mám dost práce se zvířaty, farmou i dítětem doma! Kdybys raději zůstala a starala se!
Co bych ji rozmazlovala, mami? Je už velká! Nenaříkej! Podívej, co jsem ti přivezla!
Já dárky nepotřebuju! Byla bys radši se mnou! Srdce mě bolí! Stýská se mi…
Matka potemněla a Alena tušila, že bude opět doma bouřka.
Tobě je smutno! A já se necítím sama?! Jsem mladá a hezká, ale k čemu?! Žiju jak nějaký samotář! A když mi to vyčetete, už ani žít nechci! Mami, polituj mě aspoň ty! Sama jsem si život pokazila… Kdybych tušila, co bude, nikdy bych ho nenechala odejít!
Teď už je pozdě litovat, děvenko…
Mámo!
Co?! Porodila, tak se starej! Nechceš? Napiš otci! Třeba si dcerku vezme?
Já bych jí Vojtovi nikdy nedala! On o ni nestál! A teď aby měl hotové dítě? Ani za nic! Já si ruce od dřiny nezničila kvůli tomu, aby přišel a všechno měl!
Tak si nestěžuj! A nevykládej to přede dítětem. Slyší víc, než myslíš! Ví, že otec je mizera, a máma dře do úmoru!
Jen ať to slyší! Život je hořký! Není vždycky sladký! A konec! A hlavně, mami, nesmíš Vojtovi nikdy napsat!
Babička zákaz dodržovala, ale jen do určité doby.
Alena se chystala na závěrečné zkoušky, když přišla z města zpráva. Matka porodila chlapce a za týden navěky odešla ze světa, aniž by cokoliv vysvětlila.
A tajemství jejího narození by zůstalo na vždy zavřené za sedmi zámky, kdyby nebylo Aleniny houževnatosti.
Jakmile se dozvěděla, co se stalo, babička se sbalila a odjela vyřídit věci kolem dítěte, nechávající Alenu doma s přísnou radou, aby se postarala o domácnost.
Už není čas na slzy, děvenko… špitala babička, když si přes ramena přehazovala černý šátek. Jak teď budeme žít? Z čeho vyjdem?
Babi, já půjdu do práce!
Počkej s tím. S maličkým je třeba se postarat. Otec ho vzal k sobě, ale vychovávat prý nebude. Já… jestli to zvládnem, nevím…
Ale máme vůbec na vybranou? Babi, já taky byla téměř bez mámy! A brášku do děcáku? Nikdy!
Vím, vím… Ale mám strach, Alenko. Dlouho už nevydržím…
Babička odjela a Alena obrátila dům vzhůru nohama matčiny zákazy teď postrádaly smysl.
Musela najít otce. Ona přece věděla, co má dělat. Od dětství kreslila tátovi obrázky, schovávala je před mamkou a babičkou. Skládala celé příběhy o tom, jak doma mají nového kocoura, nebo jak ji babička učila vařit knedlíky. Alena je schovávala pod postel, babička na ně přišla, ale mlčela. Ještě jednou to s dcerou zkusila, ale vzdala to, když viděla, že v Zuzaně doutná nevyhaslá zloba na někoho, kdo je nechal být. Zuzana přitom úplně zapomněla, že ten muž vůbec neví, že má dceru.
Místo obrázků přišly kostrbaté dopisy. Alena pokračovala ve své psané kronice, schovávala silně popsané sešity s radostmi, trápeními, s pocity marnosti i malými vítězstvími.
Teď bylo na čase napsat ten nejdůležitější dopis. Ten, který konečně odešle…
Adresa nebyla snadná k nalezení. Starou pomačkanou obálku schovanou za fotkou by Alena nenašla, kdyby jí rámeček nespadl při utírání prachu. Skleněné střípky se rozsypaly všude kolem, Alena plakala vztekem. Asi měla máma pravdu je nešika…
Zpod fotky vykoukl přehnutý okraj bílé obálky. Alena jej opatrně vytáhla, a když zjistila, co objevil, rozplakala se ještě víc.
Proč, mami, proč jsi mi to udělala? Co jsem ti kdy udělala?
Seděla dlouho na podlaze, žalovala mámě, všechno jí vyčetla a prosila za odpuštění, snad ani nevěděla za co…
Líp jí ale nebylo.
Promiň, mami, neposlechnu tě. Vím, že jsi nechtěla, abych byla s tátou v kontaktu… Ale on mi teď opravdu chybí! Babička říká, že tu nebude věčně… Zlobím se na ni, ale má pravdu. Samy to nezvládnem. Když je otec takový podlec, jak jsi říkala, aspoň to budu vědět a nebudu v nic doufat. Pokud není… Promiň, ale moc ti už nevěřím. Pořád jsi tvrdila, že je otec zlý, ale… Proč jsi mě tedy měla, když jsi se ani nesnažila mě mít ráda? V čem tkví hrdinství být sama? Ano, nejsem ti vděčná… Ale víš, jak to bolí, když tě nikdo nemá rád? A opakují ti, že jsi po někom, koho ani neznáš? Jak mám vědět, jaký je? Chci se na něj aspoň podívat! A slyšet, co mi řekne!
Že ten, kdo kdysi poslal mamince dopis, může žít jinde, ji ani nenapadlo.
Nad papírem ze starého sešitu proseděla celý večer a půl noci, ale nakonec napsala pár vět, kde podle ní bylo všechno její trpkost, žádost o pomoc i naděje, že ji otec uslyší.
Dopis poslala ráno cestou do školy. Když se vrátila, babička už byla doma a přivezla neklidného, drobného klučinu.
Tak, Alenko… Tohle je Štěpánek… Tvůj bráška… Babička si otřela slzu, zatímco přebalovala malého na posteli. A Alena zaujatě sledovala.
Babi, proč je tak maličký?
Je normální. Ty jsi byla ještě menší.
Fakt?
Jasně. Však uvidíš, za chvíli z něj bude chlap jak hora.
A co jeho otec…
Prý pomůže finančně, ale do výchovy se míchat nebude. Nemá na to čas.
Tak aspoň něco… A Alena napodobila babiččin tón tak přesně, že se ta mimoděk usmála.
Jejda, Alenko! Zvládneme to nějak?
Jak jinak, babi! Jako všechny ženské, co mají děti! Třeba Květa z dolní ulice, ta má devět dětí, a zvládá! Nabídla nám dokonce zbytky výbavičky po dvojčatech. Něco z toho je zcela nové. Mimča rostou moc rychle, nestačila to ani vynosit. To je pravda, babi?
Že děti rostou rychle? Pravda. Vždyť nedávno jsem takhle v náručí chovala tvou mámu a už tu není…
Ale, babi! Neplač! Jinak začne i náš malý kolega! Snad má hlad?
Asi jo. Kolik je už hodin? No ještě aby! Už měl dostat najíst!
Babička pospíchala a vrazila Štěpánka Aleně do rukou.
Drž ho chvilku! Neboj, neupustíš ho! Ty jsi šikovná, holka! Dejbože, ať i on bude!
Alena ztuhla.
V její náruči si spokojeně oddychoval někdo, kdo pro ni už nebyl jen dalším člověkem. Tolik roků si přála, aby měla někoho, kdo ji bude potřebovat tak, jak ona potřebuje jeho. Máma s babičkou měli vždycky vlastní svět. Ale teď…
Ať je mu teprve pár týdnů, věděla už teď, že tu zůstane navždy. Patří k sobě. Ať vyroste jakkoli ona v něm bude vždy vidět to miminko, které teď drží s obavou a láskou.
Péči zvládla rychle. Stačilo, že k ní jednou vběhla udejchaná Květa, zběhle rozbalila klučinu a ušklíbla se:
Tak co, bojovníku? Křičíš? Chvála Bohu! No Alenko, dávej pozor! Koupání, mazání, všechno ti ukážu pak už to půjde samo. Kde máš babičku?
Jela do města zařizovat papíry. Prý je to nutné, abychom měli klid. Ukázala mi, co a jak, ale radši jsem se zeptala i na tebe…
A babiččina škola ti nestačí? zamračila se Květa.
Ne že bych byla drzá! Ale babička říkala, že už vše dávno zapomněla, kdežto ty máš všechno v malíku…
Ještě aby ne! zasmála se Květa, které dvojčata teprve nedávno odrostla. Jako včera…
Víš co? Ty mi stejně poradíš nejlíp.
Neboj, Alenko! Zvládneme to! Víš, kdysi se holky vdávaly brzy. To už bys měla aspoň dvě děti. Tak žádný strach zvládneš to!
Alena hltala každé gesto, ale přitom si stále přála, aby nikdy nemusela být matkou. Lásku k dítěti si představovala složitě. Ale Štěpánek jí tu pravdu ukázal. Domů už neběhala, ale přímo letěla protože tam na ni někdo čekal! První bezzubej úsměv patřil právě jí…
Ajenka! hulákal Štěpánek přes dvůr se svou dětskou dikcí, sotva ji zahlédl u branky.
Tady jsem, zlatíčko! Pojď ke mně!
Ty horké ručičky ji objali, a ona ho zasypávala polibky po špinavých lících.
Kde ses zas toulal? Podívej tu špínu! Půjdeme se umýt!
Po boku sestry vydržel vše. I mýdlo a žínku. Babička se smála, když Alena naháněla brášku:
Had! Jsi jak had! Drž ho pevně, Alenko! Jinak si rozbije nos.
Mezi tím vším Alena úplně zapomněla na ten dopis, co kdysi otci poslala. Odpověď nikdy nedostala a smířila se, že mlčení je taky odpověď. Když mlčí, nepotřebuje ji.
Štípnutí křivdy se brzy ztišilo. Nač myslet na sebe, když je tu Štěpánek?
Babička občas začala téma studia, Alena nechtěla ani slyšet.
Babi, ty víš, že to nejde! Když půjdu na vysokou, musím do města! Kdo bude tady? Nedá se nic dělat!
Ale babička trvala na svém.
Aleno, nechci, abys dopadla jako máma, která kvůli nám ztratila nejlepší léta! Vždyť to dělám pro tebe!
Babi, neznásilňuj mě prosím, jsou důležitější věci než škola!
Právě v době těchto častých hádek se objevil někdo, koho už nečekala nikdy spatřit.
Vracela se se Štěpánkem od Květy domů. Bratr, unašen hrami s dvojčaty, už remcal, ale za ní klopýtal. U branky ji zatahal za sukni:
Ajenko, vezmi mě!
Alena ho zvedla, s úsměvem. Otevřela branku, udělala pár kroků k zápraží a… zůstala stát. Na verandě se hrabal cizí chlap. Stál na staré stoličce a manipuloval s žárovkou, která nesvítila, co Alena pamatovala.
No vida, sakrafix! zafrkal muž spokojeně, když žárovka konečně blikla, a skočil dolů.
Teprve teď si všiml Aleny a Štěpánka, co se k ní tiskl.
Dceruško…
Vojtěch udělal krok, ještě jeden a bez ohledu na Aleninu snahu vzepřít se, ji i bratra sevřel v náručí.
Moje holčičko…
Alena s překvapením uviděla slzy v očích neznámého.
Odpusť mi, dcero! Já o tobě ani nevěděl! To je tvůj syn? kývl k Štěpánkovi, který zíral na cizince. Dáš mi ho pochovat? Ukaž, ty můj!
Až teď Alena pochopila, kdo před ní stojí.
To není můj! Tedy… Je to brácha. Mamčin kluk, Štěpánek…
Tak takhle to je! Vojtěch objal malého, který se k němu s důvěrou přitulil.
Ty škrábeš!
To ničemu, chlape! Oholím se! Dceruško, pojď domů. Komáři tady jsou snad jak v močálu! Za chvilku nic ze mě nezbyde!
Potok je blízko, tati…
Pamatuju…
Babička je přivítala pohledem, jasně bylo, že už je po všem. Smír zavládl, a i Alena věděla, že zlobit se už nemusí.
Jaký měly rodiče vztah, jí už bylo jedno. Teď je hlavní, že v rodině přibyl chlap.
Zanedlouho se Alena dozvěděla, že dopis neskončil na ztracené poště, ale dorazil na adresu. Otec tam ale dávno nežil. Nová majitelka mravenčí pílí vypátrala dřívějšího vlastníka a poslala mu ho dál. Nebylo to hned. Než našla kontakt, než dopis odeslala… zmuchlaná obálka čekala několik měsíců, než se Vojtěch vrátil z plavby.
Jak jsem dostal tvůj dopis, hned jsem jel! Myslel jsem, že už jsem na světě sám! Mamce jsem psal kolikrát… o rodinu jsem stál.
A ona?
Odepsala jednou. Že se vdala a už si nepřeje být rušena. Tak jsem to nechal být… Kdybych tušil, co se tu děje! Přes moře bych se vrátil! Bože, tohle jsem si nezasloužil! Pojedeš se mnou do Brna? Mám tam velký byt, okna do dvora, krásné západy, že bys chtěla žít…
Tati, nemůžu…
Proč?
Bez Štěpánka a babičky nikam nejedu!
Kdo ti řekl, že bez nich? Byt je velký, místa dost. Tobě musíme zajistit školu, babička bude se Štěpánkem a ty půjdeš na univerzitu.
Za co bychom žili? S babi to zvládáme tak napůl. Štěpánkův otec ani alimenty neposílá. Nechápe, že má syna. Více než rok o něm neví. Přišel jednou na deset minut a od té doby nic.
Dcerko, teď už mě urážíš! Jsem snad chlap, nebo ne? Dvě ženské a jednoho kluka uživím! Balte se! Babička už souhlasila. Čekali jsme jen na tebe. Říkáš tedy ano?
Ano, tati…
A Alena otce objala, v duchu děkovala dnu, kdy se rozhodla mu napsat. Pak s ním odešla k moři tedy, přesněji, do brněnského bytu, kde ale nebyl obyčejný klid.
I když Aleně život ticho moc nenadělil, zato bouří a klidu by v jejím životě stačilo na oceán, teď už věděla jistě má svou zátoku, kde najde útočiště, ať se stane cokoliv.
V té přístavní zátoce bude vždy teplo a klid, čekat budou její nejdražší a vůně babiččiných kynutých buchet, které se Alena nikdy pořádně nenaučila péct, ať se babička snažila jak chtěla.
A bude tam na ni čekat rozcuchaný kluk, který ji přivítá svým mutujícím, ale už hlubokým hlasem:
Ahoj! Táta říkal, že přijedeš! Alen, chyběla jsi mi!
I ty mně, bráško… I ty…
