Dopis Mikulášovi a dárek osudu
Jel jsem výtahem, netuše, že obyčejná cesta změní můj život. V koutě stála mladá žena v šedé bundě, vedle ní holčička asi pětiletá. Ta na mě upřela velké modré oči a pak se rozzářila úsměvem.
„Jedeš do práce?“ zeptala se bez zábran.
„Eliško, k cizím lidem se mluví vykáním,“ jemně ji napomenula matka a omluvně se na muže usmála.
Usmál jsem se a přikývl.
„Ano, mířím do kanceláře.“
„Už jsi napsal dopis Mikulášovi?“
Zasmál jsem se. Na tyhle pohádky jsem nevěřil ani jako dítě, ale malé holce to vysvětlovat nechtěl. Pyšně mi podala pomačkaný kousek kartonu. Machinálně jsem ho strčil do kapsy a s pozdravem vyšel ven.
Celý den jsem se snažil na setkání zapomenout – zahltil jsem se prací, zaháněl vzpomínky na bývalou snoubenku, která v poslední chvíli od svatby utekla. Přestěhoval jsem se do jiného města, abych začal znova. Ale ani v tichu nového bytu bolest neustávala.
Večer, když jsem kráčel zasněženými ulicemi, vzpomněl jsem si na ten karton. Vytáhl jsem ho z kapsy a přečetl si dětským písmem: „Ať jsi vždycky šťastný a nikdy smutný!“ Najednou mi bylo nějak příjemně u srdce. Položil jsem otevřenku na polici, abych na ni každý den viděl.
Pár dní před Silvestrem jsem zavolal pronajímatelce, abych zjistil, kde ta holčička bydlí. Alena Vávrová mi ochotně prozradila, že matka s dcerou bydlí o patro výš a že se maminka jmenuje Kateřina.
Večer jsem zazvonil u jejich dveří. Katka překvapeně ztuhla, když mě spatřila.
„Promiňte,“ začal jsem nesměle, „přišel jsem za Eliškou. V naší firmě dočasně pobývá Mikuláš. Požádal mě, abych vyhledal holčičku jménem Eliška a předal mu dopis osobně.“
Holčička hned vykoukla zpoza mámina záda:
„Já věděla, že tě pošle! Počkej, hned budu zpátky!“
Za minutu se vrátila s velkou obálkou ozdobenou vločkami a srdíčky. Stálo na ní: „Mikulášovi přímo do rukou!“
„Jen mamince to neukazujte! Aby se přání nesplnilo!“
„Slibuju, že dopis dorazí k adresátovi,“ usmál jsem se.
Doma jsem neodolal a dopis otevřel: „Drahý Mikuláši! Jmenuji se Eliška. Byla jsem hodná. Prosím tě moc – přines mi velkého měkkého medvídka. A… nového tatínka. Protože já nemám vůbec nikoho.“
Na Silvestra jsem znovu stál u jejich dveří. Katka otevřela a zkoprněla – před ní jsem stál já s obrovským růžovým medvědem v náručí.
„Mikuláš mě požádal, abych to předal hodné holčičce Elišce,“ řekl jsem.
Eliška skákala radostí, objímala střídavě mě i maminku.
Katka mě pozvala dál. U stolu Eliška najednou položila otázku:
„A co moje druhé přání?“
„S tím druhým je to složitější…“ zaváhal jsem.
„A co jsi si ještě přála?“ opatrně se zeptala Katka.
„Požádala jsem Mikuláše o nového tatínka. Ale jestli teď nemá žádné volné, tak můžeš zůstat ty?“
Eliška sladce zívla a usnula, přitisknutá k medvědovi.
A dva dospělí seděli v tichu, schýleni nad chlebíčky, rudnouce a usmívajíce se. Za okny padal nadýchaný sníh, ale v bytě bylo poprvé po dlouhé době opravdu teplo.
