„Dobrý den! Volám ohledně inzerátu o pronájmu pokoje!“
Na prahu bytu, kde bydlela Jana Nováková, stála skutečná „šedá myška“: měla na sobě ošoupané džíny, vybledlé tričko, na nohou obnošené tenisky a v rukou nesla nenápadnou tašku. Světlé, vlnité vlasy měla stažené do obyčejného ohonu. Na tváři neměla ani špetku make-upu. Jediné, co na ní mohlo upoutat pozornost, byly její oči. Obrovské, modré a jasné…
Jana se na dívku bedlivě zadívala a kývla hlavou: „Pojď dál!“
„Takže, drahá, elektřinu neplýtvej, vodu šetři, rozumíš? Ať je tu čisto! A žádní hosté! Máš otázky?“
Dívka se usmála a přikývla: „Ano, dobře!“
„Poddajná,“ pomyslela si Jana, „to je dnes vzácnost… Je vidět, že přijela z vesnice.“
Z dalšího povídání vyplynulo, že se dívka jmenuje Eliška a skutečně přijela z vesnice, kde má její rodina vlastní farmu. Přišla do města studovat veterinářství.
„Aha! Budeš léčit prasata,“ uzavřela to Jana Nováková.
Eliška ani náznakem neurážela, jen se usmála: „I prasata, a krávy, a koně, také kočky a psy – vlastně všechny zvířata! I zvířata potřebují péči.“
„No jo, no jo! Tady není nikdo, kdo by léčil lidi, ale zvířat klidně!“ zvolala žena rozhorleně.
***
Eliška na Janu působila příjemně: skromná, pokorná, tichá, poslušná a pořádkumilovná, doma si vařila a ještě pohostila majitelku.
Eliščiny palačinky byly obzvlášť skvělé: líbezné, tenké, prodyšné a zlatavé. Janě se na ně sbíhaly sliny! Byly prostě kulinářským zázrakem: okamžitě se rozplynuly na jazyku.
Jana Nováková a Eliška dokonce navázaly přátelství a občas večer strávily u čaje.
Vše by snad probíhalo dobře a Eliška by v poklidu vystudovala, bydlíc v pronajatém pokoji u Jany Novákové. Ale po půlroční šichtě na severu se vrátil syn majitelky – Michal. Svalnatý mladý muž, dalo by se říct hezoun („celý táta,“ povzdechla si jeho matka).
Jana Nováková ho ráda nazývala po francouzsku „Michel“. Syna to sice trápilo, ale přetrpěl to: „Je to přece máma.“
Jana vychovávala Michala sama a kvůli tomu ho pokládala za svého osobního majetek.
Možná proto ji šokovalo, že její Michel tak mile hovořil s podnájemnicí v kuchyni a s chutí konzumoval její palačinky. A to nebyly jediné! Ten „syčák“ ji ještě zbožně hltal očima. Jana z toho zjištění málem zešedla.
„Můj syn nemá vůbec žádný vkus!“ prošlo jí hlavou zděšeně.
***
Od té chvíle začala Jana svou podnájemnici nesnášet: ani podlahy už nemyla správně, její řeč byla otravná a palačinky ztratily na chuti. Nejvíc Janu děsil ten zamilovaný pohled, kterým její synek na tu „ubožačku“ pohlížel…
„Na mě, svou mámu, jedinou blízkou osobu, se nikdy tak nepodíval!“ rozhořčeně si myslela a po nocích se dusila slzami v polštáři.
„Hada jsem si na prsa přitiskla!“ plakala do telefonu, když sdílela své trápení s blízkou přítelkyní – stejně osamělou ženou jako ona, Irmou Vůjtkovou.
„Myslela jsem, že si Michel téhle ubožačky ani nevšimne! Proto jsem jí pustila do domu! Ale ona si namalovala oči, rozpustila vlasy a oslepila ho palačinkami!“
Irma si povzdechla a pronesla svůj důvěryhodný názor:
„Jen pozor, Jano, aby ti ho neokouzlila!“
Tato slova jen přilila olej do ohně nenávisti a neporozumění, co Jana cítila, skoro ji to přivedlo k infarktu.
Ne že by Jana věřila na takové věci jako jsou kouzla a čáry… nazývala to „tmářstvím a barbarstvím“, ale myšlenka, že se syn nechává ovlivnit cizí ženou, ji doháňela k šílenství.
Celé dny si lámala hlavu nad tím, co udělat, aby od syna odradila tuto „venkovanku“. Ale samozřejmě se nehodlala chovat hrubě a nechat Elišku odejít. Aspoň ne tehdy. To by přece klesla v očích svého syna, a bůhví, on by snad odešel.
„Ne! Musím být chytřejší, musím Elišku ukázat v špatném světle, aby se od ní syn odvrátil.“
***
Jana Nováková několik dní přemýšlela, jak to provést. Eliška v klidu chodila po bytě, pekla palačinky, vařila polévky a nevšímala si Janina vrtavého pohledu. Jen jednou se zeptala:
„Jano Nováková, nejste náhodou nemocná? Vypadáte nějak smutně a bledě… a nic nejíte…“
„Všechno je v pořádku!“ zamumlala Jana a zmizela do svého pokoje, kde plánovala naprostou destrukci „nekalou ženskou“. Hlavou jí problesklo snad všechno… Dokonce i myšlenka otrávit drzou dívku se mihla. Ale hned se pokřižovala: „Promiň, Bože! Jaký hřích mi to jen přišel na mysl.“
Zatímco Jana přemýšlela, Michal jednou večer přišel domů s prstenem a květinami a požádal Elišku o ruku! Z toho se Jana Nováková úplně zbláznila a doslova „ztratila hlavu“.
„Ani přede mnou se nezdržel, syčák!“ vzlykotala celou noc v polštáři – „Pro něj nic neznamenám! Miluje jen tuhle dívku!“
Jana si hněvivě otřela slzy a zahlédla na stole své náušnice se smaragdy. Starobylé náušnice, velmi cenné, dědictví po její matce. Pamatovala si, s jakým obdivem na ně Eliška pohlížela.
„Já ti ukážu!“ zamumlala Jana zlostně, popadla náušnice, zabalila je do kapesníku a strčila je do kabelky.
Ve skutečnosti si neuvědomovala, co dělá a jak bude dál postupovat.
***
Ráno se Jana probudila v dobré náladě, měla v plánu tuhle venkovanku vyhodit z domu. Natrvalo.
Při snídani se přehnaně usmívala… a zatímco si mazala chleba máslem, obrátila se na syna: „Michale, nebral jsi náhodou moje náušnice se smaragdy, nemůžu je najít…“
„Mami, k čemu by mi byly? Jsem snad nějaká kráska?“ divil se Michal.
Jana se pak s úšklebkem obrátila k Elišce: „A ty neviděla moje náušnice?“
Eliška zrudla, už samotná my
šlenka, že by ji mohli obvinit z krádeže, ji přiváděla ke slzám.
„Nic jsem nebrala!“ zašeptala Eliška s očima plnýma slz.
„No, co jsem říkala?! Ona si přivlastnila moje náušnice a poslala je svým chudým příbuzným na vesnici…“
„Moji příbuzní vůbec nejsou chudí,“ oponovala dívka, „a nikdy jsme nic nebrali cizího! Proč to říkáte?“
„Proč to vy říkáte? Ihned mi vraťte moje náušnice a jdete odsud.“
„Nemám nic vašeho… Můžete zavolat policii!“
„K čemu je volat, už jsou dávno u tvojí rodiny!“
Jana už zcela ztratila kontrolu nad sebou a s rozběhem se řítí do propasti vlastních špatných slov směrem k dívce.
„Mami, co to říkáš? Liza by to neudělala! Nepamatuješ, kam ses podívala!“
Všichni tři pečlivě prohledávali byt, dokud Michal náhodou neshodil maminu kabelku a z ní nevypadl kapesník s náušnicemi.
Michal ztuhnul s kapesníkem plným náušnic v ruce.
„Jak jsi mohla, mami?“ jediné, co byl schopen říct, díval se na matku s očima plným zklamání.
„To jsem se prostě zmýlila, synku, chápeš, zapomněla jsem!“ snažila se kličkovat Jana Nováková.
„Mami, já to viděl! Byla jsi odporná! S Lízou odcházíme do pronájmu – oznámil Michal.
„Počkejte, tu holku jednou ještě okusíte!“ volala Jana Nováková skrze slzy za nimi.
Michal mlčel, vzal Elišku za ruku a odvedl ji z domu Jany Novákové.
Pronajali si byt, vzali se a byli docela šťastní. Jednou ale Michalovi zavolala Irma Vůjtková.
„Míšo, maminka je v nemocnici! Měla infarkt. Pláče, chce tě vidět…“
Eliška, když se dozvěděla o tom, jak na tom tchýně je, hned se začala balit, připravila jí parní masové kuličky, uvařila kuřecí vývar s koláčky, po cestě koupila ovoce…
Michal za matkou nešel, vymluvil se na práci.
***
Když Eliška vstoupila do pokoje v nemocnici, Jana Nováková se rozplakala. Tolik doufala, že přijde syn, ale přišla ta nenáviděná dívka, která podle jejího názoru zničila její život a vzala jí to nejcennější.
„Proč jste se roznemohla, maminko? Tady máte polévku, koláčky… – mluvila Eliška. – Nechcete, abych vám pomohla s jídlem, dokud je teplé?“
„A Michal nepřišel?“ zeptala se potichu a zklamaně Jana.
„Míša je velmi zaneprázdněný prací…“
Jana Nováková chápavě přikývla a rozplakala se…
„Omlouvám se, Lízinko, velmi jsem se provinila… Vraťte se domů, bez vás mi je smutno…“
„Co to povídáte, mami, v ničem se neviníte, prostě jste udělala chybu, zapomněla jste se a byla jste rozrušená! Všechno bude v pořádku.“
Po odchodu Elišky družka z pokoje k Janě podotkla: „Máš výbornou dceru! Krásnou, milou, starostlivou!“
Jana se usmála – Ano, je výborná!
Když se Jana Nováková uzdravila, z nemocnice ji odvezli Michal s Eliškou společně. Bydleli dál společně v bytě Jany Novákové, dokud Eliška nedokončila studium. Potom se všichni přestěhovali na farmu k Liziným rodičům. Dům tam byl velký, místa dost a každá pomoc přijde vhod.
Jana Nováková si na farmě oblíbila, že už o městě nechce nic slyšet. A to i kvůli vnukovi, malému Sašovi, který se narodil mladým. Zatímco rodiče Elišky se starali o farmu, Eliška léčila zvířata a Michal vedl farmářský obchod, Jana Nováková věnovala veškerou svou pozornost malému Sašovi.
Nyní od ní často slyšíte:
„Takovou podnájemnici mi snad sám Pánbůh poslal!“
Tak už to někdy bývá.
