Dnes měla narozeniny. Od rána jí všichni volali. Překáželi jí při přípravě do práce, ale těšilo ji, že nezapomněli…
Dcera Tereza popřála a připomněla, že po práci má přijít k nim, uvařit, pohlídat vnuka Matěje, pomoct s úkoly…
Pak měla zajít k tchánovým rodičům a donést nákup, který cestou koupí, a potom pospíchat domů nasytit manžela.
Až potom si mohla oddychnout a u televize s ním připít vínem na oslavu. Pokud by jí zbývaly síly. Pokud ne, nic hrozného. Není to poprvé…
Hlavní je stihnout všechny obsloužit. Aby byli spokojení. Jaký jiný dárek by potřebovala? Všichni šťastní? Tak ona taky…
Dva kocouři, starý a mladý, sledovali paničku z pohovky. Mladý pronesl:
„Máme u ní štěstí. Kdo by se o nás tak staral?“
Starý zamračeně odpověděl:
„A kdo se postará o ni? Ještě není stará. Pouhých pětačtyřicet. Ale v tom ošuntělém oblečení vypadá na šedesát. A nikdo jí ani na ten den neuleví.“
Mladý překvapeně zvedl hlavu:
„To jsou divné myšlenky,“ řekl.
„Sebrala mě jako koťátko od popelnice,“ pokračoval starý. „Krmila mě z lahvičky. Viděl jsem, jak se z veselé krásky mění v ustaranou, předčasně zestárlou ženu.“
„Co ti na tom záleží? Krmí nás, hladí. Spíme, kde chceme. Co víc?“
„Máme dluh,“ odsekl starý. „Dluh. Chápeš?“
Mladý nechápal…
*****
Den skončil, všichni ulehli. Ráno však starý kocour zmizel. Jako by se vypařil!
Jana šla do práce rozrušená. Po službě jako vždy: zastavit se u Terezy, pohlídat Matěje, pak k manželovým rodičům Novotným, doma vařit…
Na hledání kočka zbyl čas až večer.
Když pospíchala domů, rozrážejíc podpatky podzimní kaluže, oslovil ji stařec s bílou holí a tmavými brýlemi:
„Krásko, pomůžete mi?“
„Jistě, dědečku,“ odpověděla a dovedla ho k lavičce. Sevřel jí dlaň a přinutil usednout.
„Poslouchám, kam tak spěcháš?“ zeptal se. V jeho hlase bylo cosi známého.
„Boty máš ošuntělé,“ přerušil ji.
„Jak to víte?“
„Jsem slepý, ne hluchý. Slyším, jak plácnou do vody.“
Zarazila se:
„Ale bunda je nová…“
„Dcera ti ji dala? Nosila a odložila,“ usmál se, ohmatávajíc látku.
„Všechno víte,“ zamračila se.
„Nenaštvěj se, holka,“ zašklebil se. Nápadně připomínal kočičí vousy.
„Kdy byly tvé narozeniny?“
„Včera…“ Zajíkla se. A začala lhát: „Dcera s manželem přijeli s drahou róbou… Muž přinesl růže a parfém za deset tisíc… Jeho rodiče připravili hostinu. Jedli jsme z La Provence, pili francouzský koňak! Pak jsme tančili…“
Stařec mlčky pokyvoval.
„Nevěříte?“
Otočil se k ní:
„Znám tě dlouho. Také ti chci dát dárek. Pojď.“
„Nemohu! Čeká na mě doma práce!“
„Počkají,“ pronesl autoritativně.
Vedl ji pevným krokem, jako by viděl. Přesvědčil ji nechat se odvézt taxíkem do butiku Na Příkopě. Večer strávili v restauraci U Fleků.
*****
Vrátili se po půlnoci. Měla účes od nejlepšího pražského kadeřníka, šaty od Boheminy, v kabelce zlatý náhrdelník. Řidič donesl tašky k bytu.
„Děkuji, dědečku,“ políbila ho na tvář. „Jste asi přítel mých rodičů… Nikdy jsem neměla tak krásné narozeniny!“
Stařec pohladil její tvář. Připomněl jí, jak se kocour tulil…
Dveře bytu se otevřely. V předsíni stáli manžel Petr, tchánovi, Tereza s rodinou.
„Kde jsi byla?“ vyjel Petr. „Volali jsme do nemocnic!“
„Slavila jsem s přítelem rodičů. Tady je…“ Otočila se, ale chodba byla prázdná.
„Jste nádherná!“ vydechl Terezin manžel.
„Toulá se s cizími!“ sykla tchýně. „Kde bere na takové věci?“
„Přesně,“ přikývla Jana. „Všechno utrácím za vás. Na sebe nesmím? Správně?“
Tchánovi s boucháním odešli.
„Skvělé,“ usmála se na Petra. „Už je nechci vidět.“
Podívala se na Terezu:
„Zastavím se. Příští měsíc.“
„Donáš nákup,“ řekla Petrovi. „A uvař čaj. Jdu se osprchovat. Unavená jsem… Celý večer jsme tancovali.“
Petr zůstal stát. Pak naskládal potraviny do lednice, připravil čaj. Přidal chlebíček a na talířek položil dvě Horalky…
*****
Starého kocoura našla druhý den ve skříni. Ležel s kočičí úsměvem…
Pochovala ho pod lípou u domu. Cestou zpět se jí zdálo, že u kontejneru stojí ten stařec.
Rozběhla se tam. Nikdo. U nohou sedělo koťátko. Zvedla ho:
„Pojď domů.“
Koťátko přitisklo čumáček k její dlani a předlo.
„Postarám se o tebe.“
„Vím,“ zamňouklo. „Vím…“
