Řeknu ti upřímně, na svou mámu jsem naštvaný. Jde o to, že když táta našel jinou – máma hrdě odešla. Vůbec nebránila naše zájmy. Podle mě, pokud zradil on, měla by po něm žádat byt, peníze. Místo toho jsme museli žít na ubytovně v hrozných podmínkách. Stávalo se, že jsme museli prosit sousedy o brambory, protože prostě nebylo co jíst.
Máma měla celý život až moc měkkou povahu. Vždycky všem ustupovala, nikdy nehájila vlastní zájmy. Tohle jsem nikdy nechápal. Když mi bylo dvanáct, zemřela babička a teta si vzala její dům – máma se ani neozvala, přestože jsme neměli kde bydlet.
Takže v patnácti jsem rád opustil domov a odjel na průmyslovku do jiného města. Pak jsem se dostal na univerzitu a už na druhém ročníku jsem se spolužákem založil servis na opravu počítačů. Měli jsme štěstí, byli jsme první. Už je to deset let – máme dvě dílny a tři obchody. I když jsme s manželkou bydleli v pronajatém bytě, nejdřív jsem koupil byt mámě. Moje milovaná Jarmila se strašně urazila.
– Jak to můžeš udělat? Tvoje máma měla celý život na to, aby si na byt vydělala.
– Ona není taková, ani na boty nikdy neuměla ušetřit.
– A to je náš problém?
– Ať je nebo není, je to moje máma.
Postupem času jsem stejně koupil malý domek. Narodily se nám dvě děti. Život se srovnal. Ale mámě jsem stejně vždycky pomáhal. Dokonce jsem jí zřídil kartu, kam jsem každý měsíc posílal pět tisíc korun.
Jenže jednou jsem si všiml, že peníze z karty mizí strašně rychle. Přijel jsem k mámě a zjistil, že nemá vůbec co jíst.
– Kde jsou peníze? Na co jsi je utratila?
– Víš přece, jaké jsou teď ceny. A léky, energie.
Nevěřil jsem jí. Rozhodl jsem se ji sledovat. Když jsem příště poslal peníze – máma je hned vybrala. Jel jsem k ní, abych viděl, co nakoupila. Ale lednička byla zase prázdná.
– Mami, co jsi koupila?
– Synu, víš, je to taková situace. Synovec má problémy, sestra si hrozně stěžuje, prosí o pomoc, a já nedokážu říct ne.
– Mami, oni tě využívají! Sám Václav mi říkal, že staví dům. Nehodlám ho sponzorovat, když ty nemáš co jíst.
Rozzuřený jsem se vrátil domů a všechno řekl manželce. Ta mi poradila.
– Udělal jsi pro mámu dost. Už jí nedávej ani korunu. Jestli něco potřebuje – kup jídlo a přivez, nebo potřebné léky.
Druhý den jsem mámě vzal kartu. Urazila se, řekla, že mám peněz dost a že rodině se neodmítá. Ale já s tím nesouhlasím.
Myslíš, že jsem jednal správně, nebo ne?
