Na podlaze nemocnice vPraze se rozprostíral podivný, mlhavý sen. Na posteli, kolmé koknu, seděla mladá žena, svíjela si kolena k sobě a opakovala rozhořčeně:
Není mi to potřebný. Odpouštím mu. Chci jen Andreje, a on řekl, že dítě mu není. Tak já taky ne. Dělejte sním, co chcete je mi to jedno.
Vedoucí oddělení, paní Horáková, se na ni podívala súdivem:
Děťátko! To je hrozné, odmítat vlastní potomek. Ani zvířata tak nečiny!
Žena zakřičela, že je jí **fuk**, co zvířata dělají. Požadovala okamžité propuštění, jinak už vám tu udělám, co by se vám ani nezdálo.
Paní Horáková tiše povzdechla, jako by věděla, že medicína vtéto chvíli nemá moc.
Tuto dívku, zBrna, přemístili před týdnem zporodnice do dětského oddělení. Vždy odmítala kojit své dítě, ačkoliv se ji všechno snažilo přimět. Souhlasila jen sodčerpáním mléka, ale pak už nebylo kam utéct.
Mladá lékařka Míša, čerstvá absolventka medicíny, se sní snažila zápasit. Dívka rozplývala se vnekonečných záchvatcích, aMíša jí varovala, že to dítě ohrožuje. Pak dívka vyhlásila, že uteče. Míša zavolala paní Horákovou, která celý hodinu zkoušela moudře přemlouvat nepřemýšlivou maminku.
Paní Horáková neztrácela naději; po letech praxe už viděla mnoho podobných případů. Mohla dívku podržet ještě tři dny, aby se zamyslela. Když to uslyšela, rozzuřila se:
Co to blázníte? Andrej už mě má na háku kvůli tomu zatracenýmu dítěti, avy mi ještě házíte házy. Když nepojedu sním na jih, vezme si Katku!
Rozplakala se a křičela, že všichni jsou hloupí a že Katka jen čeká, až si vezme jejího přítele. Dítě potřebovala jen kvůli naději, že se provdá.
Paní Horáková znovu povzdechla, přikázala jí dát valerianu a odešla ke dveřím. Ordinátorka, která doposud mlčela, šla po ní. Vchodbě se zastavila a tiše se zeptala:
Věříte, že dítě bude mít stouto matkou vůbec šanci?
Děťátko mé, co dělat? Jinak ho pošlou do domu maličkých a pak do dětského domova. Atřeba by se rodiče mohli dovědět, že mají první vnouče. Ten kluk je pěkný, takže zjistěte, kde jsou jeho rodiče.
Dívka uprchla ten den. Paní Horáková zavolala rodiče, ale oni smladíkem už nechtěli mluvit. O dva dny později přijel otec zamračený, ne přátelský chlap. Paní Horáková nabídla podívat se na dítě. On odmítl a řekl, že odešle dceru se svým řidičem, aby podepsala odvolání. Paní Horáková trvala, že dítě musí přijít osobně, jinak to nebude vpořádku.
Rozčilený otec se zdráhal, ale nakonec slíbil, že pošle ženu. Následující den vstoupila drobná, bledá žena, posadila se na okraj židle a začala brečet, šeptajíc otrýzně. Řekla, že rodiče chlapce ho odvezli do zahraničí, jsou bohatí a mají velké plány. Dívka pláče celý den, křičí, že ho nenávidí, a že pojede za ním.
Paní Horáková povzdechla a navrhla podívat se na dítě, doufajíc, že babička probudí nějaké city. City se probudily, ale jen zhoršily situaci. Žena se dívala na miminko vrukou paní Horákové, plakala a povídala, jak je krásné. Chtěla ho vzít, ale muž jí zakázal, dcera nechtěla. Zavřela si nový šátek a ještě hlasitěji brečela.
Paní Horáková jen zamrkala a řekla sestřičce, aby podala valerianu, namítajíc, že kvůli těmto šílenstvím brzy dojde zásoba uklidňujících prostředků.
Šla khlavnímu lékaři, vyprávěla mu vše a rozhodla, že dítě zůstane voddělení. Hlavní lékař, kdysi výborný pediatr, se usmál na miminko a zeptal se, čím se chlapce krmí. Takový silák, takový koláč prostě donut, řekl a jméno se okamžitě přichytilo.
Pondírek tak ho pojmenovali zůstal několik měsíců. Rodiče ho navštěvovaly, hrály si sním, říkaly, že šetří peníze na lístek, aby ho mohli sebrat. Přijde i babička, která ho hladí, ale vždy odejde se slzou vočí. Paní Horáková tvrdila, že to není láska, ale chtíč.
Míša se snažila malého Pondířka rozhýbat:
Pondířku, chceš na ručičku? Mám korálky, pojď si po ně!
Míša natahovala ruce, usmívala se, ale Pondírek jen díval dál, nehnul se. Nakonec Míša křičela:
Zrádíme ho! To není jeho vina, že se narodil mezi těmi šmejdy!
Seděla na gauči, hlavu sklonila do kolen, jen sténala. Paní Horáková vstala, přisedla si vedle ní a hladila ji po rameni:
Děťátko, netuším, co dělat. Štěstí Pondířka je mi líto, jaký to hřích!
Míša odhodlaně prohlásila, že nebude jen čekat. Paní Horáková se rozčílila:
Tak nesedni a jednej! Nepřijde ti žádná adopce, když žiješ vkoleji a nemáš manžela.
Pak se domluvily, že Míša bude hledat nejlepší rodiče.
Po dlouhém hledání našla pár Lanu a Leva, oba třicetiletí, bez vlastních dětí, dlouho snili orodičích. Lanu charakterizovala jemná tvář a melodický hlas, Lev byl statný jako voják. Vjejich domě byl klid a světlo. Paní Horáková je přijala súsměvem.
Když Lanu a Leva vstoupili do pokoje, Lanu pobavila Levova váha:
Sjakou hmotností se narodil, dítě?
Lev se znovu rozesmál:
Promiňte, neznám jeho váhu, ale zeptám se matky.
Lana se zasmála a řekla, že mu nebude líto otázek.
Pondírek spal, ale najednou otevřel oči. Díval se z jedna na druhou, pak se zastavil před Lanou. Pomalu přitáhl její prst a pevně ho sevřel. Všichni se rozesmáli, říkali, jak je šikovný. Lana a Pondírek se navzájem nesměle usmívali.
Po chvilce paní Horáková zakroupala a řekla:
Rozhodněte se, co dál.
Lana se neotočila, klidně odpověděla:
Už jsme se rozhodli.
Paní Horáková zdvihla obočí a obracela se kLevi, který přikývl. Lana podala ruku, Pondírek ji pevně držel, nepustil. Napětí viselo ve vzduchu.
Přijměte ho, prosím, řekla paní Horáková, a to je reflex, co mají miminka vtéhle době.
Lana se usmála:
Bojím se, že už se nevrátím.
Pondírek poslouchal její hlas, pak pomalu uvolnil prst a rozesmál se úsměvem s jedním mléčným zoubkem, vydal radostný pískot.
A tak se vtom podivném snu, kde se realita mísí shalucinacemi, zrodila nová naděje Pondírek našel rodinu, avšichni voddělení cítili, že ivtemnotě může zazářit světlo.
