Asi před rokem jsem si vzala Roberta. Problém s bydlením nám pomohla vyřešit moje matka, která nám darovala svůj jednopokojový byt.
Upozornila mě však, že v něm můžeme žít osm let, mám mladší sestru, a až dosáhne plnoletosti, byt se prodá a peníze se mezi nás rozdělí rovným dílem.
Byla to dobrá nabídka pro všechny. Svatba byla krásná, konala se v restauraci. Za celou hostinu jsme platili každý polovinu, já měla nějaké úspory a Robert dobře vydělával.
Den po obřadu manžel nadhodil otázku rodinného rozpočtu.
Navrhl variantu společné oddělené svatby. Ve svých výpočtech poukázal na to, že abychom mohli platit účty za služby, nakupovat potraviny, chodit do kina a kaváren, musíme se dělit. Zbytek peněz si necháváme pro sebe.
Pro mě byla tato částka velká, protože můj plat není příliš vysoký . Můj manžel vydělává asi 30 tisíc. Hned jsem ho upozornila, že by pro mě bylo těžké přispívat každý měsíc takovou částkou a obecně by manželé měli mít jen společný rozpočet.
Robert mi klidně odpověděl, že bychom se měli oba snažit pro rodinu stejně.
Takže pokud je pro mě teď těžké platit takovou částku, měla bych si najít lepší práci. Žijeme v malém městě, dobře placených míst je málo. Můj manžel pracuje ve firmě svého příbuzného.
Rozhodla jsem se ho poslechnout, a tak jsem si hledala další práci. Tak jsme žili, každý měsíc jsme vypláceli peníze, vždycky jsem si našetřila, nic jsem si nekupovala, peníze jsem si nechávala na Vánoce na dárky. Robert žil , kupoval si drahé oblečení a parfémy.
Jednou jsme se bavili o dovolené.
Manžel navrhl cestu do zahraničí a opět jsme si ji museli zaplatit každý zvlášť. Neměla jsem čas shánět tolik peněz, takže nakonec jel sám.
Velmi mě to ranilo, ale nic jsem neřekla, můj vztah byl pro mě důležitější. O několik měsíců později jsem se dozvěděla, že továrna , kde matka pracovala, byla zavřena. V padesáti letech je velmi těžké najít práci, navíc jí vyrůstá patnáctiletá dcera. Maminka ji celou dobu podporovala, jak jen mohla, ale její úspory došly.
Maminka mi zavolala a požádala mě o pomoc. Nemohla jsem odmítnout.
Ten měsíc jsem prostě nemohla ušetřit na byt. Když se to dozvěděl můj manžel, byl naštvaný.
“Ani šetřit s tebou, ani jet k moři. A jaká pomoc může být pro příbuzné s tak malým platem?” “Nevím,” odpověděl jsem. – Robert řekl.
Po takových slovech jsem manželovi řekla, že mě svým přístupem a sobectvím zklamal. A on mi klidně odpověděl, že jsem si ho nevzala kvůli penězům a obecně by každý měl počítat jen sám se sebou.
Robert je přesvědčen, že bychom měli dělat všechno zvlášť. Ale já mám úplně jiné zásady, myslím si, že členové rodiny by se měli navzájem podporovat. Nemůžeme se dohodnout na kompromisu. Teď nevím, jestli s ním chci dál žít.
