Dva roky zpátky, kdy jsme s manželem každý den jezdili za mojí babičkou, aby jsme se o ni starali, nikdo z příbuzných si ani nevzpomněl, že existuje. A teď, když zemřela a nechala nám svůj byt, najednou všichni ožili a slítli se jako supi, chce svůj díl. Pořád nemůžu uvěřit, jak rychle se lidi, kteří roky nevolali a nenavštěvovali, proměnili v zapálené bojovníky za „spravedlnost“. Tahle věc mě zase donutila podívat se na naši rodinu jinak a přemýšlet, co je vlastně důležité.
Moje babička, Alžběta Vávrová, byl úžasný člověk. I v devadesáti letech se snažila být v pohodě a v dobré náladě. Ale poslední dva roky už to hodně šlo s ní z kopce – skoro nevstávala z postele, špatně viděla a potřebovala pomoc od rána do večera. My s manželem, Honzou, jsme bydleli kousek od ní a samozřejmě jsme se o ni starali. Vařila jsem, uklízela, pomáhala jí se vším, co potřebovala, a Honza vozil babičku k doktorům, kupoval léky a opravoval věci v jejím starém bytě. Nebylo to lehký – sami jsme měli dvě děti, práci, starosti… ale nikdy jsem to nevnímala jako nějakou zátěž. Babička mě vychovávala, když moji rodiče byli pořád v práci nebo na cestě, a pro mě to byla otázka cti, abych se o ni teď postarala na oplátku.
Celou tu dobu skoro nikdo z příbuzných nepřišel. Moje teta, Jitka, bydlí v Brně a objevila se u babičky tak jednou za rok, přivezla krabici bonbónů a řekla pár obligátních vět. Bratranec, Lukáš, se neukázal vůbec – pořád prý musel na služební cesty nebo zasedání. Ostatní rodina maximálně zavolala, aby se optala „jak je“. Nikdo nenabídl pomoc – ani penězi, ani časem. A nám s Honzou to nevadilo, nečekali jsme, že to s námi někdo bude sdílet. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak se všechno změní, jakmile dojde na dědictví.
Když babička umřela, byli jsme s Honzou úplně vyřízení. Zůstřala po ní obrovská prázdnota. Ale za pár týdnů po pohřbu začaly telefonáty. Jako první se ozvala teta Jitka. Přijela k nám domů, ani se nezeptala, jak to zvládáme, a hned začala mluvit o bytě. „Lidunko, ty přece víš, že maminka nenechala majetek jen vám,“ řekla. „My jsme přece taky její děti, máme na to nárok.“ Byla jsem v šoku. Teta léta nebyla ani vidět, nikdy nepřispěla, a teď z ní byl najednou expert na dělení bytu? Zkoušela jsem jí vysvětlit, že babička nám ten byt nechala schválně, protože jsme se o ni starali. Ale Jitka jen odsekla: „To není fér. Ty jsi jen využila toho, žes byla blíž.“
Brzy se přidal i Lukáš. Napsal dlouhou zprávu, jak prý babičku miloval a jak je pro něj těžké přijmout, že byt máme jen my. Nabídl, že to „spravedlivě rozdělíme“. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Lukáš u babičky nebyl snad deset let, ani na pohřeb nedorazil, protože prý měl důležitou schůzku. A teď najednou vzpomíná, jak ji měl rád? Odepsala jsem, že byt je podle závěti náš, a tak to babička chtěla. Ale začal hrozit, že nás žaluje, pokud mu nedáme podíl.
Čím dál tím víc příbuzných se ozývalo, i takoví, které jsem sotva znala. Najednou každý chtěl svůj „dílek“. Cítila jsem se jako v pasti. My s Honzou jsme ten byt nechtěli pro peníze – byl to spíš odkaz na babičku než nějaký luxus. Starý panelákový byt, který potřeboval rekonstrukci. Ale pro nás byl důležitý, protože tam babička prožila poslední roky, sedávali jsme s ní v kuchyni, pili čaj a poslouchali její příběhy. A teď se z těch vzpomínek stal předmět pře.
Honza mě jako vždycky podržel. Řekl, že nemusíme nikomu nic dokazovat a že bychom měli respektovat babiččinu vůli. Šli jsme za právníkem, aby nám poradil, jak reálné ty výhrůžky jsou. Ukázalo se, že závěť je v pořádku a šance na její zrušení je mizivá. Ale i ta jistota mi neulevila. Nedokázala jsem pochopit, jak lidi, které jsem považovala za rodinu, mohli zapomenout na babičku, dokud žila, a teď se hádají o její věci.
Jednou jsem už nevydržela a zavolala tetě Jitce. Zeptala jsem se jí, proč babičce nepomáhala, když teď tolik mluví o svých právech. Začala se vymlouvat – že měla svý starosti, že bydlí daleko, že „to není tak jednoduchý“. Ale cítila jsem, že to jsou jen řeči. Na konci řekla: „Lidunko, nebuď lakomá, vždyť jsme rodina.“ To mě dorazilo. Lakomá? Já, co jsem dva roky přebalovala babičku, vozila ji po doktorech a seděla u ní, když měla špatné dny? Položila jsem sluchátko a rozbrečela se.
Teď s Honzou řešíme, jak to ukončit. Rozhodli jsme se, že se nenecháme zastrašit a byt si necháme, jak babička chtěla. Ale tahle situace ve mně nechala hlubokou stopu. Už se na svoji rodinu nedívám jako dřív. Lidé, které jsem měla za blízké, ukázali svou pravou tvář, jakmile cítili peníze. Ale aspoň mi to připomnělo jednu věc – skutečná rodina jsou ti, co stojí při tobě ne kvůli výhodám, ale z lásky. Pro mě to je Honza, naše děti a vzpomínky na babičku, která v mým srdci zůstane navždy.
