— To je můj byt – maminka a příbuzní byli proti tomu, aby dcera vyháněla těhotnou sestru!
Vždyť jste mi ten byt darovali!
— Ty tomu nerozumíš? Jde o rodinu! Jak můžeš takhle jednat s vlastní neteří? Je těhotná, nemá kam jít!
Tereza seděla v kuchyni a svírala mobil. Mamčin hlas v sluchátku zněl prosebně i vyčítavě zároveň. Typické – i když žádá, pořád manipuluje.
— Mami, nebráním se pomoct, ale… — zarazila se, hledajíc slova. — Jana u mě bydlí už osm měsíců. Osm! Pamatuješ, jak teta Věra slibovala „pár týdnů, než si najde práci“?
— No a co? Dneska je těžká doba, hledat práci…
— Ani nehledá! — Tereza cítila, jak v ní stoupá vztek. — Včera celý den trčela v koupelně s těmi svými vlasovými maskami. Pak koukala na seriály. A pak…
— Terko, vždyť je v tom stavu…
— To zjistila před měsícem! A předtím jí co bránilo?
V sluchátku zavládlo tíživé ticho. Slyšela, jak matka těžce oddychuje. Ten její speciální povzdech, který říkal: „Ty jsi ale bezcitná dcera, já tě jinak vychovala.“
— Mami, tohle je můj byt. Vy jste přece vykoupili podíl od tety Věry speciálně pro mě, pamatuješ?
— Technicky vzato — hlas zesklovatěl — byt je náš. Jenom jsme ti dovolili v něm bydlet.
Tereza zavřela oči. Už zase.
— Myslela jsem, že je to dárek. K promoci.
— Samozřejmě, dárek! Ale chápeš, že v rodině se musí…
— Co se musí? — přerušila ji. — Trpět, když Jana jí moje jídlo, používá moji kosmetiku a vodí sem svého přítele, když jsem v práci? Mimochodem, toho samého, kvůli kterému je teď v tom stavu.
— Terezo! — v hlase zazněla ocel. — Teta Věra pro nás tolik udělala! Když tána stonal, kdo nám pomáhal? Kdo s tebou seděl, když jsem dřela na dvou pracích?
Povzdechla si. Tuhle písničku slyšela stokrát. Dluh vůči tetě, který asi nikdy nesplatí.
— Jsem vděčná tetě, opravdu. Ale to neznamená…
— Teta Věra volala včera, — přerušila ji matka. — Plakala. Říkala, že na Janu zbytečně tlačíš. Hledáš chyby na každé blbosti.
Tereza odfrkla.
— Blbost? Vzala moji novou mikinu bez dovolení a polila ji džusem! Pak řekla: „No tak, neurazíš se, jsme přece rodina.“ Ani se neomluvila!
— Proboha, je to jen mikina…
— Nejde o mikinu! — Hlas se jí třásl. — Jde o respekt. O mé hranice. O to, že se ve vlastním bytu cítím jako návštěva!
Znovu ticho. Pak matka pronesla tiše, ale naléhavě:
— Víš, babu by to moc mrzelo. Pro ni byla rodina…
— Nezačínej s babou, — přerušila ji. — Nepřipomínej ji pokaždé, když chceš něco vyždímat.
— Ale je to pravda! Ten byt je z jejího dědictví. Chtěla…
— Abych tu s Janou bydlela do smrti? Abych snášela její výstřelky? Aby…
Telefon pípl – příchozí hovor. Teta Věra. Samozřejmě.
— Mami, volá teta. Asi mi chce osobně vysvětlit, jaká jsem špatná sestra.
— Vezmi to, Terko. Promluv s ní normálně.
— Dobře, — povzdechla si. — Zavolám později.
Přepnula hovor, psychicky se chystajíc na další výčitky.
— Teto Věro?
— Terunko! — hlas zněl přehnaně vesele. — Jak se máš, zlatičko?
„Zlatičko.“ Tereza se zašklebila. Teta tohle slovo používala jen při žádostech.
— Normálně, — odpověděla stroze.
— Janička říká, že máte nějaké… nedorozumění?
Překulila oči. Nedorozumění. Jasně.
— Teto, když jste s mámou navrhly, aby Jana u mě pár týdnů pobyla, mluvilo se maximálně o měsíci.
— Ale no tak, nebuď tak účetní! — zasmála se podrážděně. — Rodina si přece nepočítá dny.
— A co dělá rodina? — vztek jí stoupal do krku. — Bere věci bez dovolení? Vodí cizí lidi, když jsem venku?
— Terunko, Jana je prostě otevřená duše, zvyklá…
— A víš, na co je ještě zvyklá? Že za ni rozhodují ostatní. Máma s tátou vykoupili podíl, abych tu mohla bydlet. Byl to můj dárek.
— No, ne tak úplně, — hlas zchladl. — Je to babiččin byt. Společné dědictví. My s tvou mámou jsme se jen dohodly…
— Dohodly, že prodáte svůj podíl mým rodičům, — řekla pevně. — A oni zaplatili tržní cenu.
— Pořád ty peníze! — hlas se zlomil. — Myslíš vůbec na to, že Janička čeká miminko? Kam má jít? Na ulici?
— Má přítele. Otce toho dítěte, mimochodem.
— To je nezodpovědný floutek! Odstěhoval se z Prahy, jakmile to zjistil.
„To se nedivím,“ pomyslela si, ale nahlas řekla:
— Teto, máte třípokoják. S strýcem Karlem bydlíte sami. Proč Jana nemůže k vám?
Ticho. Tereza skoro cítila, jak teta hledá výmluvy.
— U nás… to nejde. Strýc pracuje z domu, potřebuje klid. A pak, vy s Janou jste si vždycky rozuměly. Rostly jste jako sestry. Až se miminko narodí, bude to pro tebe skvělá zkušenost!
„Jako sestry.“ Hořce se pousmála. Jana vždycky mohla vše. Sladká, bezelstná Janička, co „nemyslí na následky“. Zatímco Tereza byla „rozumná“, „zodpovědná“. Ta, co musí ustupovat.
— Teto, už to nejde. Dnes si s Janou promluvím. Musí si najít jiné bydlení.
— Cože?! — ječela teta. — To nesmíš! Je ve stresu! Chceš, aby potratila?!
Tereza se držela, aby nevybuchla. Hlavní zbraň – obviňování z ohrožení dítěte.
— Nevyháním ji hned. Dám jí měsíc na…
— Volám tvé mámě! — přerušila ji. — To je… nehorázné! Po všem, co jsme pro tebe udělali!
Spojení přerušeno. Tereza položila telefon na stůl. Ruce se jí třásly.
Zaklaply dveře. Chodbou zaduněly podpatky.
— Teri! — Janin hlas zněl přehnaně sladce. — Jsi doma? Představ si, potkala jsem Báru, pamatuješ ze školy? Vdala se za nějakého bohatého ajťáka! Ukazovala prsten, málem mě oslepil!
Vřítila se do kuchyně. Opálená, s novým lakem na nehtech, v drahých džínách. Žádná nouze.
— Poslyš, napadlo mě… — zhroutila se na židli. — Nemohly bychom přestěhovat gauč k oknu? Až bude mimino, budeme potřebovat dětský koutek…
Tereza ji pozorovala. Poslední nitka trpělivosti praskla.
— Jano, musíme si promluvit.
— Ale ne teď, jo? — mávla rukou. — Hlava mi praská. Ty těhotenské hormony, hrůza! Raději si zdřímnu.
Zvedla se ke dveřím.
— Jano! — zvýšila hlas. — Musíš se odstěhovat.
Ztuhla ve dveřích. Otočila se.
— Co?
— Dávám ti měsíc na hledání bytu.
Jana zírala, jako by promlouvala v sanskrtu.
— To je vtip, ne? — vydechla.
— Ne. Vážně.
Janičina tvář se zkřivila.
— To… to nemůžeš! Je to babiččin byt! Mám stejné právo tu být jako ty!
— Ne. Moji rodiče vykoupili podíl. Právně je to jejich majetek.
— Kašlu na právo! — ječela. — Jsme rodina! Já jsem těhotná! Nemám kam jít!
— Máš rodiče. Přítele. Kamarádky.
— Zavolám mámě! — tasila mobil. — Vysvětlí ti to!
— Neobtěžuj, — zavrtěla hlavou. — Už volala. I tvoje máma.
— A co?
— Nic. Rozhodnutí stojí.
Jana na ni civěla s nenávistí.
— Takže takhle? Vyhodíš těhotnou sestřenici? Počkej, máma s tetou Helenou to s tebou vyřeší!
Vyrazila z bytu. Tereza zírala z okna. Místo výčitek cítila úlevu. A únavu. Únavu z té hry na „rodinné hodnoty“, které vždycky platily jen jednosměrně.
Telefon vibroval. SMS od matky: „Teta Věra v hysterii. Cos to provedla?“
Neodpověděla. Místo toho otevřela prohlížeč: „Brno pronájem bytů“.
O tři měsíce později seděla v kavárně na Masarykově ulici a pozorovala brněnský déšť. Naproti Tomáš – přítel, který sem přesídlil dříve.
— Nelituješ? — zeptal se, míchaje kávu.
Zavrtěla hlavou.
— Jen toho, že jsem to neudělala dřív.
Zavibroval telefon. Otec.
— Tati?
— Máme novinky. Prodali jsme byt.
— Babiččin? A co…
— Jana se nastěhovala k rodičům, — zachrochtal. — Když jsi odešla, snažila se tam udržet, ale… Prostě jsme s mámou řekli dost. Peníze pošleme tobě.
— Mně?
— Tobě, — usmíval se hlasem. — Byl to tvůj dárek k promoci. My s mámou jsme se jen… nechali zviklat. Promiň.
Tereza cítila slzy.
— Tati, já…
— Nic neříkej. Buď šťastná. A… jsme na tebe pyšní. Že jsi se postavila za sebe. I když jsme tě nepodrželi.
Po hovoru dlouho mlčela.
— Co se stalo? — pohladil ji po ruce.
— Asi jsem právě dospěla, — zašeptala. — Doopravdy.
Za oknem pršelo, smývajíc stopy minulosti a otvírajíc čistou stránku života, kde sama rozhodovala, koho pustí do svého domova – i srdce.
