Druhá šance na štěstí
Bára se probudila plná radosti. Dnes byly její osmnácté narozeniny a věděla, že jí rodiče připravili dárek. Nevěděla sice jaký, ale tušila – už dlouho toužila po zlatém prstýnku s diamantkem.
„Dcerko, vstávej, všechno nejlepší k narozeninám! Podívej, co jsme ti koupili,“ řekla máma a ukázala jí malý prstýnek. Táta stál vedle s usměvavou tváří.
„Děkuju, mami, tati!“ vyskočila a prsten si hned nasadila. „To je nádhera!“ Objala rodiče jeden po druhém a políbila je. „Děkuju, ale to muselo stát majlant.“
„Copak bychom na osmnáctiny naší milované dcery nemohli dát takový dárek? Vždyť jsi po něm toužila,“ řekl otec.
„Vstávej, dcero, to není všechno. Máme pro tebe překvapení – jedeme k moři. Máme dovolenou a ty prázdniny od školy,“ pokračovala matka.
„To je vážně pravda? Vy jste ale šibalové! A jak to, že jste mi to neřekli? A co věci, musím si sbalit…“
„Už jsem ti je sbalila. Podívej se, jestli ti něco nechybí,“ dodala máma a vyšla z pokoje.
Bára byla nadšená. Jediné, co ji mrzelo, byl déšť za oknem. Ale když vyšli z domu, už přestalo. Naložili kufry do auta a vyjeli. Na dálnici si Bára představovala, jak se bude opalovat a koupat. Vrátí se opálená a kamarádky jí budou závidět, hlavně její nejlepší přítelkyně Zuzka…
Bára s námahou otevřela oči a pokusila se zvednout. Hned vykřikla bolestí. Celé tělo ji hrozně bolelo.
„Lež, nehýbej se,“ uslyšela hlas neznámé ženy v bílém plášti, která jí upravovala polštář. „Zavolám doktora.“
Před ní stál starší doktor s brýlemi. Když viděl, že je při vědomí, jemně ji vzal za ruku:
„Stala se nehoda. Na dálnici vás nabouralo nákladní auto z protisměru.“ Snažil se říct to co nejjemněji.
„Mami, kde je máma a táta? Chci je vidět,“ plakala Bára.
„Báro, musíš být silná. Tví rodiče nepřežili. Ty jsi zázrakem zůstala naživu.“
„Ne! To není pravda! Můj táta vždycky jezdil opatrně!“
Ale lékař mluvil pravdu. Řidič náklaďáku na kluzké silnici nezvládl řízení a narazil do jejich auta. Báře trvalo dlouho, než se smířila s jejich ztrátou. Léky ji udržovaly v polospánku, ale myšlenky na rodiče ji neopouštěly. Bolelo to nesnesitelně.
Čas plynul, stále ležela v nemocnici. Lékař jí nepřinesl dobré zprávy – po dvou těžkých operacích už nikdy nemohla mít děti. Další rána. Začala však pomalu chodit.
Neměla žádné příbuzné. Jediná babička, otcova matka, žila daleko na vesnici a byla nemocná. Navštěvovala ji jen kamarádka Zuzka, a jednou s sebou přivedla Honzu, se kterým párkrát chodila do parku a doufala, že to bude pokračovat. Ale už se neukázal.
Po propuštění se Zuzka snažila Báru rozptýlit. Jednou přišla s Markem, který se jí líbil, ale on ji považoval jen za kamarádku. Marek se zájmem pozoroval Báru. Zaujala ho ta tichá dívka, a když zjistil, že přišla o rodiče, chtěl ji podpořit.
Brzy chodili všichni tři spolu. A pak Marek přišel sám, bez Zuzky. Bára mu stále vrtala hlavou, chtěl být pořád s ní. A Bára, když byla s ním, zase ožila. Jen se bála, že to Zuzku raní. Rozhodla se s ní promluvit.
„Zuzko, zlobíš se na mě kvůli Markovi? Promiň mi to, prosím.“
Zuzka jen stěží potlačovala vztek:
„A kdybych se i zlobila, tak ho opustíš?“ Chápala, že Marek se do Báry zamiloval, a nemohla s tím nic dělat.
Bára nerozpoznala její sarkasmus a s úsměvem řekla:
„Ale no tak, Zuzi, jak bych ho mohla opustit? Řekni, že se nehněváš.“
Zuzka přikývla s nuceným úsměvem, ale v duchu si říkala:
„Kdybych věděla, že se Markovi zalíbí tahle poničená Bára, nikdy bych je neseznámila.“
Marek si Bářiných jizev nevšímal. Naopak, chválil ji a ona rozkvetla láskou k němu. Jednou jí přinesl obrovskou kytici růží a vyznal jí lásku. Bára se rozklepala. Nevěděla, co dělat. Vážný vztah znamenal blízkost, svatbu, děti. A ona žádné mít nemohla. V zoufalství to řekla Zuzce.
„Nevím, co mám dělat… Marek mi řekl, že mě miluje, ale já… nikdy jsem nikomu neřekla, že nemůžu mít děti. Co teď bude? Asi mě opustí. Kdo by chtěl rodinu bez dětí? Musím mu to říct…“
„Samozřejmě, že musíš,“ souhlasila Zuzka, ale rozhodla se mu to říct sama. Ať ví, s kým chodí.
Okamžitě využila situaci. Zavolala Markovi a ten jen nevěřícně poslouchal, když mu řekla, že musí mluvit o Báře.
„Marku, i když jsem Bářina nejlepší kamarádka, musím ti něco říct. Bára po té nehodě nemůže mít děti. Nevím, jestli ti to řekne…“
Marek na ni chvíli zíral. Zuzka čekala na jeho reakci.
„Dobrá, díky,“ řekl a odešel.
Bára čekala na Marka. Dnes mu to chtěla říct. Vyčítala si, že to neudělala dřív.
„Ahoj, Marku,“ otevřela dveře vážně. „Pojď dál, musím ti něco říct.“
On ji objal a řekl:
„Nemusíš nic vysvětlovat. Vím všechno… A to mě nezastaví v tom, abych tě miloval.“ Bára ani nezjistila, jak to zjistil.
Hlavní bylo, že ji miloval bez podmínek. Měli skromnou svatbu. Bára byla šťastná, ale chybělo jim dítě.
„Báro,“ řekl jednou manžel, „co kdybychom si vzali dítě z dětského domova?“
„Děkuju ti za takového muže!“ rozplakala se štěstím.
Brzy si vzali holčičPojmenovali ji Eliška a oba se do své dcerky zamilovali, protože věděli, že i když život někdy bolí, vždy dá novou šanci, když ji člověk dokáže přijmout.
