– Děláš si legraci? – podivil se Nikita, – jak je to možné? Vždyť ti je jen dvacet jedna let! A proč jsi mi to neřekla dřív?!
Alena se přitiskla k muži, oddaně se mu podívala do očí:
– Bávala jsem se, že mě přestaneš mít rád a rozmyslíš si svatbu…
– A teď? Na co teď spoléháš?!
***
Seznámili se náhodou. Alena se ve vnitřním obchodě nakoupila plné tašky, vyšla ven s dvěma obrovskými balíky a na zemi byl led. Dívka uklouzla na schodech a jistě by spadla, kdyby ji někdo silný nechytil do náruče.
– Opatrně, – uslyšela vedle sebe sametový mužský hlas, – držte se mě…
Když si byla jistá, že pevně stojí na nohou, Alena vzhlédla ke svému zachránci:
– Děkuji moc…
– Proč jste se tak naložila? – zeptal se s úsměvem neznámý, – a v takovém počasí?
– Očekávám rodiče na návštěvu, – odpověděla jednoslovně Alena, – přijíždějí zjistit, jak se mi ve městě daří. Takže…
– Chápu. A daleko to máte? Můžu vás svézt?
– Ale prosím vás. Ne, děkuji. Už tak jste mi pomohl. Půjdu sama. Podívejte, můj dům je hned tady blízko.
Alena, opatrně našlapujíc, se vydala naznačeným směrem. Muž si šel po svém…
Celý den se snažil soustředit na práci, ale marně: pořád mu před očima vyvstávala obraz té krásné neznámé. Tak ji pojmenoval ve svých představách.
„Jaké milé stvoření,“ přemýšlel, „otevřený pohled, minimálně make-upu, zdálo se, že ani rtěnku neměla. A ten ruměnec…Tak jemný, sotva patrný… A její hlas… Jako potůček… Ne, musím ji najít. Řekla, že bydlí úplně blízko…
Nikita nebyl ženám nijak zvlášť nakloněn, spíš naopak: k ženskému pohlaví přistupoval velmi obezřetně, neustále něco očekával. Důvodem byla jeho první nešťastná láska, která skončila obyčejnou zradou. Od páté třídy byl Nikita zamilovaný do spolužačky, která ho, vyprovodivši do armády slíbila, že počká, ale po půlroce si vzala syna nějakého podnikatele.
Po návratu Nikita, aniž by se styděla, zareagovala:
– Nikita, netrap se tolik. Pokud tě to uklidní, věz: stále tě miluji. Ale milovat a vdávat se jsou různé věci. Tak co mi můžeš nabídnout? Život v podnájmu nebo, ještě lépe – na koleji? S věčně prázdnou peněženkou? To ne. Chci žít normální život. Doufám, že mě chápeš…
Nikita pochopil všechno. Dlouho trpěl. Dokonce začal pít. Ale pak se vzpamatoval, našel si práci, dálkově se přihlásil na univerzitu…
A teď, třicetiletý, osamělý, docela úspěšný muž, snil o dívce, kterou viděl jen jednou v životě. A i tak – jen na chviličku.
Všechno proto, že jeho srdce se zahřálo. Tolik let na to čekal. A konečně – zahřálo se. Dokonce ani neznal její jméno…
Dva týdny pátral Nikita po vnitřním obchodě. Čekal na krásnou neznámou. A objevil se.
Večer po práci přišla Alena koupit něco na večeři… Byla velmi překvapená, když se k jejím nohám vrhl jakýsi muž se slovy:
– Konečně jsem vás našel!
Když poznala svého zachránce, usmála se:
– A proč jste mě hledal?
– Zapomněli jsme se představit! Jsem Nikita, a vy?
– Jmenuji se Alena, – dívka zvědavě vzhlédla k rozrušenému muži, – a co dál, Nikito?
– Dál? A dál nás čeká skvělá večeře v restauraci! Souhlasíte?
– Nevím, je to tak nečekané…
– Vy přijímáte, Aleno! – žadonil muž, – mám vám toho tolik co říct…
Řekl jí všechno o sobě. O první lásce, o letech osamělosti, o tom, jak je šťastný, že ji potkal a považuje to za dar osudu…
Alena pozorně poslouchala… Tento muž, tak něžný a trochu naivní, se jí čím dál víc líbil…
Začali se stýkat. Prakticky každý den. Čím víc se setkávali, tím víc se k sobě připoutávali. Bylo jim spolu dobře, i když Alena se ukázala jako cudná dívka, a Nikitu k sobě nepouštěla.
Nejprve ho to překvapilo, pak opravdu okouzlilo. Teď byl přesvědčený, že Alena je pro něj předurčená osudem a čekala jen na něj!
Seznámil Alenu se svou matkou. Alena vzala Nikitu ke svým rodičům na venkov.
Tam se Nikitovi vše velmi líbilo. Jednoduchý způsob života, prosté vztahy. Pohostinní hostitelé.
Právě tam, za přítomnosti rodičů, Nikita požádal Alenu o ruku…
Na registraci byli jen ti nejbližší: tak to Alena chtěla. Řekla, že nechce velkou slavnost, ale přesto snila o skutečné svatební cestě. Nikita souhlasil. Předplatil zájezd. Odjezd byl naplánován měsíc po svatbě.
A teď už byl druhý týden, co novomanželé žili spolu. Nikita nemohl uvěřit svému štěstí. Každý den po práci letěl domů jako na křídlech…
Jednoho krásného rodinného večera se Nikitovi zdálo, že Alena je něčím znepokojená.
– Co se ti děje, má milá? – starostlivě se zeptal, – jsi v pořádku? Je u tebe všechno v pořádku?
– Musíme si promluvit, – odpověděla tiše mladá žena…
– Mluv, poslouchám.
– Nevím, jak na to zareaguješ, – začala Alena, těžko hledala slova.
– Vezmu to normálně, – Nikita viděl, že je jeho žena silně nervózní, a tak se ji pokusil uklidnit, – bez ohledu na to, co se stane. Vždyť víš, jak tě miluji…
– Chápu, že jsem to měla říct dřív… Ale nemohla jsem…
– Aleno, prosím, netrap mě, – Nikita už začínal být napjatý, – už mě nemiluješ?
– Ale ne, samozřejmě že ne. Jen… Odpusť mi… Mám děti… Dvě…
– Cože? Děláš si legraci? – podivil se Nikita, – jak je to možné?
– Nedělám si legraci…
– Ale je ti jen dvacet jedna let! Kdy ses stačila? A proč jsi to neřekla dřív?!
Alena se přitiskla k muži, oddaně se mu podívala do očí:
– Bávala jsem se, že mě přestaneš mít rád a rozmyslíš si svatbu…
– A teď? Na co teď spoléháš?!
– Nevím. Doufám, že mě pochopíš a odpustíš mi…
– Odpustím?! Já?! – Nikita stále nemohl věřit tomu, co slyšel…
– Chápeš, měla jsem v životě taky smutný příběh. Milovali jsme se velmi. Když zjistil, že jsem těhotná, opustil mě. Lekl se. Bylo mi přece tehdy jen sedmnáct. Když se narodil syn, vzpamatoval se, požádal o odpuštění. Odpustila jsem. Začali jsme spolu žít. O rok později se narodila dcera. A zatím co jsem čekala dítě, našel si jinou. Aře bylo šest měsíců, když mě opustil znovu. Tentokrát už s dvěma dětmi.
– A kde jsou teď tvoje děti? To je noční můra… Vždyť jsem byl u vás na venkově… Tvoji rodiče nic neřekli. Takže to také skrývali, že…
– Děti teď žijí u příbuzných. Sami žádné děti nemají, a tak nabídli, abych nechala ty malé u nich.
– A tvoji rodiče? – Nikita se neutišoval, – nejsou vnoučatům lhostejní?
– Pravidelně je navštěvují, ale odmítají je mít u sebe. Říkají, že to nezvládnou.
– Jasně. Rodina – ta správná…
– Proč to říkáš? Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo. Všimni si, že jsem se ti vůbec nevnucovala. Tys mě našel…
– Opravdu… A tvou nevinnost jsi pěkně zahrála… Dokonce jsem věřil ve tvou cudnost…
– Jen jsem se bála, že se k tobě pevně připoutám. Myslela jsem na to, co když nám to nevyjde…
– A podařilo se nám to?
– Samozřejmě! Vždyť se milujeme!
– A to můžeš říct po takové monstrózní lži? Mohla jsi mi to aspoň stokrát říct před svatbou! Ale ne! Říkáš mi to teď, když jsme už manželé!
– Co se změnilo? To bylo jediné, co jsem skrývala. Teď jsi můj muž a už tě nechci klamat. A jestli to přijmeš záleží na tvé lásce.
– Takže, když souhlasím vychovávat tvé děti, znamená to, že tě miluji. A když odmítnu – tak ne?
– Pokud odmítneš, zůstanou u mých příbuzných. A to je všechno. Když chceš, ani se s nimi nebudu setkávat.
– Jinými slovy, jsi ochotná se vzdát vlastních dětí kvůli mně?
– Jsem.
– To je příšerné! Nepřipadá ti to?
– Prostě tě moc miluji…
Nikita už to nemohl dál poslouchat. Uchopil bundu a vyběhl z bytu.
Chodil dlouho po ulicích, snažil se na nic nemyslet. Pokoušel se uklidnit.
Potom se rozhodl zastavit u matky. Prostě potřeboval s někým mluvit…
– Nevím, co říct, synu, – zamyslela se matka po vyslechnutí Nikity, – to musíš rozhodnout sám.
– Co mám rozhodnout, mami? Vždyť všechno dopředu vím: když souhlasím – mě bude špatně, když odmítnu – děti zbavím matky a všichni budeme nešťastní.
– Tak nespěchej s ničím. Přemýšlej. Ale… Nedokážu si představit, jak budeš žít s někým, kdo je něčeho takového schopný…
– Ani já si to nepředstavuji…
– Možná by pro vás bylo lepší rozvést se?
– Mám ji rád, mami…
– Pak nevím…
Nikita zůstal s manželkou. Navrhl, že vezmou děti k sobě, ale Alena odmítla:
– Nechci na tebe klást takovou zátěž, – řekla docela klidně, – ať žijí u příbuzných, a my je budeme navštěvovat.
– V jaké roli? – unaveně se zeptal Nikita, – ony tvou tetu asi považují za svou mámu.
– No a? Je jim tam dobře, jsem si jistá. A to je nejdůležitější.
– Tak si to zařiď sama, – odpověděl Nikita a k tématu se už nevracel.
Navštívili děti několikrát. Když Nikita pozoroval svou ženu, jak s nimi laškuje, nevědomky přemýšlel:
– Jsem zvědavý, co se stane, až se nám narodí dítě? Co když se mi něco stane? A co pak? Odveze i jeho sem?
Za rok Nikita podal žádost o rozvod…
Nemohl tak žít dál…
A láska jakoby někam vyprchala…
