Dnes si musím zapsat své pocity do deníku. Už dlouho jsem přemýšlela, že bych přepsala jeden ze svých bytů na syna. Říkala jsem si, ať mají své vlastní bydlení, začnou nový život, nebudou platit nájem. Ale poté, co jsem slyšela a viděla od jeho ženy, mě jen samotná myšlenka na to znechucuje. Ne, ať si peníze našetří sami, byt zůstane můj. A kdyby se snad rozvedli, budu jen rády. Protože já synovu volbu nejen neschvaluji – já se jí bojím. Jeho žena Lucie se ukázala jako obrovské zklamání.
Její rodina je obyčejná, bez vysokých ambicí nebo Zackázek, ale chová se, jako by vyrostla na zámku s komorníky. Její rodiče jsou klidní, vyrovnaní, skromní lidé – ale jejich dcera si hraje na princeznu. Vzdělání má průměrné, pracuje jako manažerka, bere obyčejný plat. S penězi ale neumí hospodařit – všechno utratí během pár dnů a pak loudí u mého syna. Neustále. Bez ostychu.
Když je po svatbě vystěhovali z pronájmu, ze slitování jsem je vzala k sobě, než se uvolní můj druhý byt, kde bydleli nájemníci. Mohla jsem byt odmítnout, ale udělala jsem to kvůli synovi. A věřte, skoro jsem toho okamžitě litovala. Jakmile Lucie překročila práh, její tvář znechuceně ztuhla. Dívoala se kolem, jako by přišla do chatrče bez střechy. Přitom mám pěknou rekonstrukci, vždy čisto, vše uklizené.
„To mám spát na gauči? Tvoje máma mi nemohla uvolnit postel?“ otočila se na syna.
Takže gauč jí nestačí! Ale v pronájmu spala bez nářků. A můj syn, vždycky tak silný a rozhodný, se vedle ní změnil v hadr. Pro ni je ochotný udělat cokoli, snáší a přizpůsobuje se. Nenávidím to. Co mu to provedla? Nechápu.
Měsíce, které jsme strávili pod jednou střechou, byly pro mě utrpení. Po práci jsem se zavírala ve svém pokoji a vyhýbala se jim. Jen abych nemusela vidět její ustavičně Zackřivenou tvář. Nemluvily jsme – a díky bohu za to.
Když se konečně přestěhovali do druhého bytu, ulevilo se mi. Syn pak začal opatrně sondovat: „Máminko, jaké máš plány s tím bytem? Nebudeš ho přepisovat na mě?“ Hned mi bylo jasné, odkud vítr fouká. To nebyl jeho nápad – tohle mu našeptala Lucie. Odpovědělofouřímě:
„Byt zůstane na mě. Je to moje pojistka na stáří, abych ti nevisela na krku. Vy tam zatím bydlete a šetřete si na vlastní. Navíc není pro mlodou rodinu ideální – stará dispozice.“
Syn to, zdá se, přijal. Od té doby téma neotevřel a viděli jsme se méně. Každý máme svůj život. Nevměšovala jsem se.
Ale nedávno nás syn pozval k sobě na oslavu narozenin. Vešla jsem do bytu – a zůstala stát. Takový nepořádek jsem dlouho neviděla. Sporák mastný, jako by se na něm roky vařily bez jediného umytí, podlahy lepivé, všude prach, krabice pořád nerozbalené. Všechno v chaosu, všechno v nepořádku. Dokonce i hosté to poznamenali.
Lucina matka, tchýně, se jí tiše zeptala:
„Luci, proč máte doma takovou šuminu?“
Odpověď mě dorazila:
„A proč bych měla? Vždyť to není můj byt! V cizím domě budu uklízet?“
Tchýně jen zůstala v němém úžasu.
„Ale v pronájmu jsi taky uklízela, i když ten byt nebyl tvůj!“ řekla jí matka.
Syn stál vedle. Na jeho tváři jsem viděla, že se mu z toho dělá špatně. Vyrostl v čistotě a pohodě, a teď žije v tomto… pekle. Je mu těžko, ale mlčí. Protože byl kdysi zamilovaný. A teď? V jeho očích už žádná jiskra není. Láska zmizela. Zůstala jen závislost, zvyk… nebo strach.
Neřekla jsem Lucii ani slovo. Jen jsem se na ni tiše dívala. Vím, že tohle dlouho nevydrží. A v deepest nitru čekám na jediné – na rozvod. Ano, je to smutné, ale upřímně: kdyby se rozešli, budeu šťastná. Protože můj syn si zaslouží vedle sebe ne lhostejnost a výčitky, ale teplo, péči a skutečnou ženu. Ne tu, která je věčně nespokojená a neumí být ani trochu vděčná.
