Je hrozné být sám! V poslední době se cítím stále osamělejší a smutnější! Cítím se osamělá i mezi lidmi, a to je nejhorší…
Když jsem mezi nimi a vidím, jak jsou šťastní, jak každý někoho má, cítím se ještě hrozněji! V takových chvílích jsem raději sama.
Sama doma, kde neslyším ani nevidím štěstí ostatních lidí! Ale není to snadné!
Každý večer usínám se svou samotou a ráno se s ní budím… A někdy i v noci… A říkám si, kdy budu zase šťastná? Nezasloužím si taky trochu lásky?
Chtěla bych jako každý mít po svém boku partnera, založit rodinu, užívat si vlastních dětí, a ne cizích… Ale bohužel!
Když jsem byla mladá, měla jsem takové možnosti, ale pak jsem se na ně necítila a odstrčila je… Byla jsem malá a chtěla jsem žít! Mohla jsem mít, koho jsem chtěla! No, ne každého, ale se samotou jsem problém neměla! Rozejít se s jedním, chytit se s druhým… A každý další vztah byl silnější a já byla šťastná… Až se najednou něco stalo. Vyrostla jsem! Vyrostla jsem!
Vrátila jsem se do rodného města, oddala se práci a zapomněla na lásku. Ne že bych utíkala… Nepřestala jsem ji hledat, ale už ji nenacházím. Čekal jsem, že mě taky najde, ale ani to se nestalo. Ale s tím se nedokážu smířit. Blíží se mi třicítka a mám strach! Mám pocit, že už jsem jediná! A to mě tíží…
Cítím se méněcenná…
Nemám se z čeho radovat, nemám se čemu smát… Nebo je můj úsměv falešný a srdce mi pláče…
Ano, je nejjednodušší se do někoho chytit a namlouvat si, že nejsem sama, ale to není řešení! I to jsem před dvěma a půl lety zkusila… Moje poslední zkušenost s muži. Můj poslední vážný vztah!
Našla jsem si vážného muže a rozhodla se, že to zkusím, ale když nejsou city a vzrušení, když to není váš protějšek, tak to nefunguje! Usínala jsem vedle něj, otáčela se k němu zády a z očí mi tekly slzy… Nikdy se o nich nedozvěděl, ale byly fakt. S někým jsem byla, ale cítila jsem se zase sama! Takže to taky není řešení… S někým stejně jako nebýt sama…
Vlastně všechny moje vztahy skončily skoro stejně.
Na začátku, první dva měsíce, jsem šťastná a zamilovaná, a najednou jsem chladná a bez emocí a začínám mít pocit, že ten člověk vedle mě je příliš daleko.
A teď mám problém se vůbec zamilovat! Nikdo mě nedokáže zaujmout a přitáhnout.
A bojím se, že to dopadne jako pokaždé a já si lásku po svém boku neudržím!
Ano, vím, že neexistují dokonalí lidé ani dokonalé vztahy a že láska netrvá věčně, ale se mnou je to tragické. Připadám si jako odsouzená nebo prokletá… Chci milovat, ale zřejmě to nejde!
Jsem osamělá a mučí mě to, ale nevím, jak to změnit, jak změnit sebe, své pocity!
Ale žiju dál s nadějí, že jednou budu šťastná a taky zamilovaná!
