Miluji fotografování – je to moje vášeň už od dětství, i když jsem udělala kariéru v něčem úplně jiném – stala jsem se počítačovou specialistkou. Ale maniakem na téma fotografie jsem zůstala.
A tato vášeň mě přivedla k zajímavé události – mezinárodní fotografické soutěži pořádané jednou společností. Tam se porota zamilovala do mých fotografií, které se staly propagační brožurou firmy, a mou výhrou byl měsíční výlet do malých vesnic v Evropě.
Kde začít? Snad neuvěřitelně krásnou krajinou, jakou jsem nikdy předtím neviděl.
Zdálo se mi, že na každém dalším místě, kam jsem se vydal, jsem byl na jiné planetě. Ale nejzajímavější ze všeho pro mě bylo setkání s lidmi. Jako bych si ani neuvědomoval, jak moc jsou lidé na světě rozdílní!
V jedné vesnici mě přivítali ti nejinteligentnější hlídací psi. V jiné zase lidé vyráběli úžasné panely z živých a sušených květin, po kterých turisté přímo šíleli. Ve třetí vařili ten nejúžasnější zeleninový guláš.
Vzpomínám si na dědečka, který ráno obcházel celou vesnici, aby všechny pozdravil. Na jiném místě jsem narazil na milou ženu, která měla pět krásných dcer: každá měla nějaký talent, který matka s neuvěřitelným talentem podchytila a rozvinula. Velká zlatíčka, nadšená každým dnem života a bez touhy utéct z vesnice.
Měla jsem ty lidi ráda. Absence zbytečných ambicí jim umožňovala se ze všeho radovat, vítat každý den s nadšením a vyprovázet ho se zadostiučiněním.
Vzpomínám si na jednu vesnici v srdci Evropy, která mě seznámila s úžasnou rodinou. Procházel jsem se a fotil, protože to byl záměr cesty – vyfotit a pak vydat fotoalbum. Už tehdy jsem věděl, že nezůstanu jen u fotografií – ke každé jsem chtěl něco říct.
Na jedné z ulic jsem potkal velmi milou rodinu s malou holčičkou s neposlušnými boulemi, která sice chodila nejistě, ale usmívala se, jako by ji svět poslouchal na každém kroku.
– “Dobrý den!” pozdravil jsem a usmál se a oni mi úsměv oplatili. Nechali mě vyfotit malou a pak mě pozvali k sobě domů. Rebekka a Mark se ukázali jako velmi milí lidé. Rebekka působila trochu rezervovaně, ale Mark se pořád smál.
Vyptávali se mě na focení, na počítače – byla jsem pro ně zvědavá přítomnost zvenčí, což bylo v jejich vesnici vzácné. Postupně, od slova k slovu, se ukázalo, že Rebekka chce, aby odešli, protože “tahle vesnice je hodně zaostalá”, a Markovi se do toho vůbec nechtělo. Drbali se a já jsem taktně mlčel. Druhý den jsme se s Markem sešli, abychom probrali, zda bychom mohli spolupracovat – povídali jsme si, vyměňovali si e-maily.
A třetí den jsem dostala od jeho ženy rozzlobený vzkaz: “Už k nám nechoď – máme dítě, nestyděla ses svádět mého Marka ?”…
Byla jsem v šoku. Rebekka byla přesvědčená, že ji manžel podvedl se mnou. A za soumraku Mark chvíli chodil po kavárně, aby se mi za svou ženu omluvil:
– To je pravda – když k nám do vesnice přijede žena, Rebekka je přesvědčená, že jsem ji podvedl. Má své obavy…
Jen mě má moc ráda.
On podvádí, ona podvádí…!
Odjel jsem z té vesnice v naději, že jsem nezkazil rodinu. Z časté pracovní korespondence jsme se s Markem velmi sblížili a bylo jen přirozené pochopit změnu v jeho rodinném životě ve stejný den, kdy ho opustila manželka. To kouzelné místo jí bylo zřejmě těsné – chtěla vidět svět a basta!
A Mark tam zůstal se svou malou dcerkou a dál spřádal plány na svou práci v této oblasti. A mé plány se týkaly právě toho kraje a vesnic v něm.
Po mé cestě se naše společnost (která působí v mnoha evropských zemích) rozhodla, že má smysl do této vesnice a dalších v okolí více investovat. Nemělo smysl postavit několik domů, kde by mohli programátoři pracovat – v klidu, jak to dělal Mark .
Ukázalo se, že je to nesmírně výhodné, a často jsem tam jezdil za prací. Seznámil jsem se s Markem a jeho dcerou a velmi jsme se sblížili.
Ne, nemyslete si, že příběh končí tím, že bych nastoupil na Rebekka místo. Vůbec ne: Mark a malá o ní vždycky mluvili tak hezky, že jsem si jí začal vážit i já, aniž bych ji znal. Nikdo jí nic nevyčítal. Jen na ni trpělivě čekali.
A jednoho dne se vrátila – zlomená, zarmoucená tím, co ji potkalo mimo rodný dům. Ne, nelíbilo se jí to. A vracela se bez výhrad ke všemu, co milovala. Nějaký podivný sen v ní vyvolal touhu po větší svobodě, po větším prostoru. Ale nic krásného jí nedali. Vrátila se domů a manžel s dcerou ji přivítali úsměvem a objetím.
Tyto vztahy mě tak zahřály, že jsem si řekla: jak je hezké milovat a být milován. Pak už na ničem nezáleží – chyby se odpouštějí, odloučení mění city v ještě silnější lásku… Tento příběh, shromážděný mnou v několika fotografiích, se stal mým nejkrásnějším objevem o světě a lidech. A teď jsem přesvědčená: moje láska na mě také čeká někde na cestě, jen ji nesmím pustit.
