Chci žít, Pavle!
Jiří Václave! Jiří Václave, co se děje?
Zdravotní sestra Tereza chytila chirurga za rukáv, ale neudržela ho. Opřel se o stěnu, sklonil hlavu do prohlubně, mlčel.
Tereza s hrdostí na celý personál pomyslela, jak lékaři odevzdávají nemocným všechny své síly, pracují skoro do bezvědomí! Ale nikdo to neocení. Ten pacient, kterého Jiří Václav právě operoval, to nikdy neuvidí.
Jiří Václave, jste v pořádku? Hned zavolám
To není třeba, odlepil hlavu od stěny a potácel se směrem k lékařské místnosti, u dveří se otočil k vystrašené sestře: Je to v pořádku. Nebojte se.
Unaveně dopadl na koženou pohovku. Všechno v pořádku? Už ne poprvé měl tyhle záchvaty závratě. Přetažení? Pravděpodobně.
Kdysi míval víkendy. Pravé víkendy, kdy se po celém tom nemocničním shonu mohl s manželkou zajít na návštěvu k přátelům, nebo vyrazit s dětmi do Stromovky.
Teď Když všichni doktoři táhnou tři šichty najednou, kde je čas na odpočinek? A navíc Jiří je podruhé ženatý, manželka mladší, školní děti, výdaje A chtěl by vyměnit auto.
Ale ani to není nejdůležitější. Hlavní bylo, že Jiří se naučil být potřebný, chtěl být nejlepší, snil o uznání, doktorských triumfech A dvacet let se mu to dařilo. Pacienti se k němu hnali, kolegové ho uznávali, byl žádaný, dobře placený.
Pavle, volal kolegovi anesteziologovi, Je tvoje Verča dneska na place?
Ahoj, Jirko. Dneska tu je.
A ke konci směny už ležel Jiří ve Veroničině magentické rezonanci, poslouchal odporné pazvuky, které ani hudba ve sluchátkách neutlumila.
Najednou na něj padl strach, že by zmáčkl tlačítko, aby ho z té železné roury vyvezli. Musel se rozptýlit, myslet na něco hezkého. Jenže Na co hezkého si vzpomenout?
Vzpomínky postupně sestupovaly po schodech jeho života. Druhé manželství už je zkušený chirurg, otec rodiny, ona mladá učitelka jeho dcery ze třetí třídy.
Zabzučení magnetu utopilo jakoukoli snahu vylovit něco dobrého z této etapy života. Práce-domov-práce. První manželství bylo ještě horší rozvod, vzpomínky pouze nepříjemné, ani se jimi nezaobíral.
Vysoká? Ano. První čtyři roky
A Jiřího paměť se zaklesla do minulosti, postupně ho rozptýlila a donesla úplně jinam. Brigáda, kluci, Mařenka ze školní jídelny, za kterou všichni běhali
Jiří, Viktor a Pavel tři studenti medicíny. Seznámili se na přijímačkách. Brno jim bylo cizí město a bydleli na koleji.
Pavel brýlatý kluk z nějakého okresního města, utáhnul by se, trochu naivní, ale s neuvěřitelnou charismou. Prostě být s ním byl fajn. Klidné modré hluboké oči za skly brýlí, z nichž šla dobrá energie.
Pavel měl fantastickou paměť. Věděl všechna zkoušková témata nazpaměť, znal odpovědi na všechny otázky.
Viktor byl jeho přesný protiklad. Silák z Valašska, hlučný, upřímný a veselý kluk. Pořád mluvil, prožíval přijímačky emočně, hned se seznámil s celým patrem, psal taháky, víc běhal za lidmi než seděl nad knížkami.
Jiří měl z přijímaček taky strach. Byl přesvědčený, že právě on toho nejmíň ví. Obdivoval Pavlovy znalosti a Vikovu výmluvnost. Nakonec ze čtyř spolužáků neprošel jen Michal ostatní zůstali přáteli.
První ročník jim ještě kolej nedala, takže Pavlova máma, pečlivá a starostlivá, jim pronajala malý byt.
Bože, držte při sobě, kluci. Žijte v klidu, říkala, když je první dny usazovala, navařila jim na mírný měsíc, starala se jako o svého.
To je ale paní! Čím se živí tvoje máma, Pavle?
V obchůdku u kostela, žvýkaje odpověděl Pavel.
Ve kterém? nechápali oba.
Kostelní svíčky. A nejen to
Takže ona je věřící?
Samozřejmě. A já taky.
Oba kluci pohlédli na ikony na parapetu.
To jsou tvoje? Myslel jsem, že je máma zapomněla.
Ne, nechala je tady pro mě.
Viktor napřed mluvil, pak přemýšlel:
Nejste blázni? Proč jsi šel na medicínu, když věříš v něco takového? Jako že Bůh pomůže
Doktor léčí tělo, Bůh duši, odpověděl Pavel klidně a kluci jen pokrčili rameny.
O víře už pak raději nikdy nemluvili. Viděli, že Pavel se křižuje, činil tak ale nenápadně. Byl výborným studentem, uměl uhasit spory mezi výbušným Viktorem a tvrdohlavým Jiřím rychle a rozumně.
Byl v něčem jiný, všední věci ho nerozčilovaly. Když Jiří a Viktor řešili úklid, Pavel prostě vzal hadr a vytřel sám.
Stojí to za hádku? Radši uklidím
A kluci z rozpaků nakonec pomáhali.
Buď měl Pavel opravdu Boží dar, nebo mu Bůh pomáhal první zkoušky udělal nejlépe. Latinu znal přirozeně, jako by v ní byl vychovaný. On byl ten, co držel partu pohromadě.
A zamiloval se první. Vybrali ho do spolku a tam potkal svou osudovou ženu Hanu. Drobná, černovlasá s ostrou ofinkou, rázná, ale laskavá. Od druháku už chodili za ruku.
Viktor, přestože byl z vesnice, byl z těch, co chtěli pracovat. Už v zimě druhého ročníku jezdil se záchrankou, sbíral zkušenosti v nemocnici a brzy už mu i lékaři svěřovali složitější zákroky.
Jiří se učil pilně, ale bez velkých úspěchů. Medicína ho zajímala, chtěl být dobrým lékařem.
***
Magnetická rezonance ho vyvezla na svobodu. Jiří se podíval z okna, zhluboka se nadechl. Odkud najednou ta klaustrofobie?
Vešla Veronika, sundávala vybavení.
Tak co tam je, Veru? Už jsi viděla výsledky?
Počkej, doktor udělá popis. Zavolám ti, stavíš se později, uhýbala očima. Snad byla jen unavená celý den na nohou
Zítra si pro to přijdu. Chci domů.
Ale z oddělení odejít nestihl. Veronika mu popsala nález, donesla disk a snímky sama.
Jirko, jsi doktor, víš, co to znamená. Ale otálet nemá cenu. Zajdi za doc. Novotným.
Jiří se jen podíval na popis, vložil disk do počítače, dlouho otáčel vlastní snímky na monitoru a nedokázal uvěřit, že to je jeho hlava, jeho mozek, jeho ložisko zřetelné, jasné.
Měl pocit, že prohlíží MRI svého pacienta ne svůj. Ani cestou domů mu to úplně nedocházelo. Nepřipouštěl si to.
***
Novotný, Karel Markovič, byl nejlepší neurochirurg v nemocnici.
Lehce bych to mohl zamluvit, ale ty, Jiří Václave, jsi lepší chirurg než já. Vždyť víš, co vidíš
Vidím. Je to konec?
Ale prosím tě, pokývl hlavou Novotný, To je otázka hysterkám. Ty přece víš, že všechno je v rukou lékaře a Pána Boha.
Nemůžu věřit, že se to děje mně. Měl jsem jet do Prahy na Den lékařů. Zvali mě se ženou. Odpočinout si. Teď Co bys dělal na mém místě?
Jel bych do Prahy ale ne na dovolenou, nýbrž za profesorem Zelenkou na jeho kliniku. Tam dělají zázraky. Jenže mají pořadník na rok dopředu. Jak to urychlit, nevím. Ale pomůžeme. Jsi skvělý chirurg, zkusíme to
Jiří pracoval, operoval, konzultoval, psal diagnózy. Bolesti ho netrápily jen lehká slabost a závratě. Rychle našel způsoby, jak teď příznaky potlačit.
Začal hledat cestu, jak se dostat na operaci k Zelenkovi. Novotný měl pravdu proniknout na jeho kliniku bylo skoro nemožné.
Přišel čas, říct o všem doma. Manželka ihned začala organizovat výpravu do Prahy.
Ino, budu tam muset jet sám.
Proč? Co to má znamenat, odložila blůzu, kterou skládala. Dívala se na něj ublíženě. Zbláznil ses? A děti?
Nejedu na konferenci, jedu do nemocnice. Mám nádor mozku, poslední větu vyslovil pomalu, a když ji vyslovil nahlas, sám se podivil, že to vyslovil. Řekl a tím přiznal.
Ině se v očích zachvěly slzy.
Proboha. Jirko jak tohle To tedy znamená Pojedu s tebou!
Ino, nejde o operaci hned. Možná tam budu muset čekat na termín, na okno A možná se ani nedočkám.
Je to tak vážné? sedla si vedle. Řekni mi všechno
A Jiří, jako malé dítě, utíral si nos a začal povídat. Nepředpisově, zmateně, přeskakoval z jednoho na druhé: co tušil, vyšetření, výsledky O svých myšlenkách, minulosti, nadějích
Ina mlčela, sevřela ruce do blůzy, vrásky na čele, dívala se na ztraceného muže. A Jiří byl vděčný, že to má komu říct. To s první ženou nikdy neměl.
***
Svědkové Jehovovi odmítají transfúzi, hlásí se k Bibli: Jen maso s duší jeho, s krví jeho, nejezte!
Byl čtvrtý ročník, poslouchali přednášku.
Duchovní vystupují proti transplantacím, schváleným zákonem. Církev protestuje proti všemu, co odporuje přirozenému početí. Odsuzuje surogátní mateřství, manipulace s pohlavními buňkami. Argumentují kanony. Víra v zázraky a medicína jsou neslučitelné.
To není pravda, ozvalo se z auly.
Cože? Kdo to řekl?
Já, povstal Pavel. Církev i medicína pomáhají člověku žít lidsky.
Chcete se hádat, mladý muži?
Ne. Jen říkám, jak to je, sedl si.
Když už jste začal pojďte sem. Prosím, přednášející se spokojeně usmál, očima mu svítilo očekávání vítězství.
Pavel neochotně vyšel dopředu. Díval se klidně.
Profesor začal s otázkami. Pavel odpovídal bez emocí, s jistotou.
Církev se stará o duši. Když pár nemůže počít dítě a školy medicíny selhaly, má pokorně přijmout bezdětnost jako zvláštní úkol. Možná je to cesta k Bohu. Možná na ně čeká dítě k osvojení. Umělé oplodnění vlastním spermatem církev neodmítá, to nemáte pravdu, ale jiným ano. Narušuje to vztah a vede k nezodpovědnému rodičovství.
Proč církev odmítá surogátní mateřství? Tam jsou buňky otce i matky.
Je třeba myslet i na surogátní matku, která dítě donosila, a taky na dítě samotné. Narůstá tím utrpení
To je nesmysl! profesor křičel, Pravoslaví má pečovat o duši, ale jak? Má dělat lidi nešťastnými? Tak vidíte. Kvůli víře odmítli darovat srdce zemřelého syna jinému dítěti a malý umřel. Je tohle božské?
Nebylo v jejich silách srdce syna darovat
Vidíte! Náboženství je opium nejhorší, brání pokroku, bojí se, že člověk přeroste Boha! Pokud ano, ztratí moc. A přitom je lidský mozek nejvyšší tvořitel!
Profesor se rozzuřil, Pavel však stál se sklopenou hlavou, občas se na něj klidně podíval, jako by ho litoval.
Bůh byl pro něj tichým rozměrem vlastního nitra propojovaným s blízkými lidmi.
Odpovídal profesorovi klidně, věcně, citoval pasáže z Bible. Bránil víru, vlastně svou mámu, malý cihlový kostel, do kterého ho dovedla babička, všechny věřící i svoje srdce.
Jeho klid rozčiloval přednášejícího čím dál víc. Ať křičel, sebevíc, v aule bylo jasno: profesor tuhle bitvu prohrál.
Od té doby začaly Pavlovi problémy. Volali ho k děkanovi, vracel se sklíčený. Mluvil jen s Hanou. Ale ona nic neřekla nikomu.
Do pátého ročníku už Pavel nenastoupil. Dostali dopis, kde vysvětloval, že jeho cesta je jiná, upřímně se loučil, děkoval, prosil, ať drží jejich přátelství.
Jiří a Viktor byli v šoku. Nejlepší z nich! Talent! Mohl být vynikající doktor Dostal se skoro na konec! Jak to mohl?!
Hanu našli lehce. Ale mlčela, nechtěla říct důvod. Jeli tedy za Pavlem k rodičům. Otevřela jim paní Pavlína. Šťastná, pohostinná. Syn šel na teologii
Domů vezli batohy s jídlem, které jim nastrkala, nevědouc, proč Pavel odešel.
Jak to mohl udělat? šťouchl se Viktor do kolen.
Vidíš? My taky Pane Bože Ale právě to Bůh si Pavla vzal. Ach, blázen Pavle, blázen.
***
Jaká svíčka? Ne, Karle, pojedu za kamarádem. Už mám dovolenou.
Seděli v lékařském pokoji. Za tři dny měl Jiří jet do Prahy. Lístky na vlak byly doma. Autem se necítil, závratě se stupňovaly, i do práce už jezdil opatrně. Doufal, že v Praze ho vezmou na operaci.
Za kterým kamarádem?
Spolužákem z fakulty. Dvacet let jsme se neviděli. Po pátém ročníku šel do semináře, teď je farář. Kousek odtud, zítra vyrazím.
Neriskoval bych, ale rozumím ti
Známé městečko, slavné klášterem a turistickými stezkami, bylo ve skutečnosti chudé. Nejvýraznější byly kostely na každém kroku.
Jiří mířil do Svatotrojičního kláštera. Zvláštní, za celou cestu se mu nezamotala hlava. Takže opravdu Cesta k Bohu je cesta k uzdravení, usmál se.
Za borovicemi bílé zdi, věže a zlaté kupole až pálily do očí.
Na vrátnici mu řekli: právě je mše. Otec Pavel je zaneprázdněn. Musíte počkat. Neptal se, jak dlouho.
Za zdí kostela byl malý hřbitůvek a cesta k řece. Sešel dolů. U studánky postávalo pár lidí. Zvláštní babičky v šátcích šplhaly svah, místo schodů. Díval se a viděl, že to dělají třikrát.
Proč vlastně přijel? Potřebuje operaci a teď tu bloudí
Vy nejdete pro svěcenou vodu? oslovila ho starší paní.
Vodu? Ne, já
Jsou tam lahve. Jen třikrát vyšlápnout nahoru. Proč, to už musíte vědět sám.
Už chtěl říct, že přijel za přítelem farářem, ale neřekl nakonec nic. Nejel jen na setkání
Vzal láhev, šel ke studánce, třikrát si vyšlápl. Nebylo to snadné, ale zvládl to. Napil se. Byla studená a sladká a čistá.
Nadlehčila se mu duše, už neměl pocit, že cestoval zbytečně. Jestli tahle usedlost patří Pavlovi, má se líp než oni. Usmál se co by na to Pavel řekl.
Když se vrátil, procesí po mši už táhlo k východu. Pak vyšel farář. Sutana, statná postava, černý plnovous a měkký hluboký hlas. To přece nemůže být Pavel! Pavel byl menší, hubený, brýle by měl
Rozdával požehnání, povídal s věřícími, hladil děti po hlavě. Najednou se jejich oči střetly byli to jeho modré, hluboké oči.
Jiří přišel zezadu.
Čau, otče!
Vedle něj zašuměly věřící: Musíte říkat: Požehnejte, otče!
Ale otec Pavel už mu stiskl ruku.
Jiří! Tys přišel!
Objali se. Lidé se pomalu rozcházeli, Jiří s Pavlem zamířili po aleji pryč.
Jaké štěstí! Hanka bude šťastná!
Hanka? Ona?
Moje žena, místní dětská lékařka. Profesí se nevzdala. Máme pět dětí, nejmladšímu je deset.
Vidíš, to bych nečekal. Já mám tři, dcera z prvního manželství, dvě teď A ty?
Zůstali jsme tu. Líbí se nám, zvou mě jinam, ale držíme se. Je tu krásná příroda i práce dost.
Ty jsi povyrostl!
Ještě po dvacítce jsem rostl.
A brýle? Oči?
Láska a lékaři mě zachránili. Na dálku už i čočky.
Takže církev neodmítá medicínu?
Oba se rozesmáli.
Pamatuješ, jak jsme chtěli z Knihovny ukrást knížku? Ty jsi se zakecal s knihovnicí, já s Viktorem
A vy ji upustili a haló na celou místnost
Smáli se oba.
Vtom Pavla oslovila dívka v šátku.
Promiň, Jiří. Lidé čekají, je třeba ke mši.
Jak říkáš, nechám se odvézt k tobě domů.
V domě Pavla zaskočila Jiřího pohostinnost. Hanka ho objala. Květiny v oknech, v rohu ikona Madony, lampičky. Jinak moderní a útulný dům, počítače, moderní kuchyň.
Hanka byla v kuchyni jako doma, vyprávěla a vyptávala se, nakonec Jiří na verandě v síti usnul, aniž by vzpomněl na nemoc.
Domů se ještě nechystalo.
***
Víš, co je s Viktorem?
Samozřejmě. Zprvu jsme si často volali, pak se odmlčel. Psal jsem mu, syn ho hledal na internetu Nic. Všechno v rukou Božích.
Zlobíš se na mě?
Bůh ať soudí. Každý má svou pravdu a svědomí. Pověz, Jirko, co tě tíží?
Mám nádor na mozku. Zlý
Pavel vzdychl.
To je zlé. Zítra služba, přijď na mši, pak ke zpovědi, a pak dál uvidíme
Chceš mě pohřbít, kamaráde?
Ne. Všechno máš ve svých rukou. Nikdo nepomůže, jen ty sám. Farář ukáže směr, dál záleží na duši a srdci.
Já to rozvedu u zpovědi, řekl Jiří.
Tu noc přemýšlel, a vzpomínka, jak přebral Viktorovi dívku, byla najednou pokáním, ne obhajobou.
Ano Z blízkých přátel na minutu nepřátelé.
***
Druhý den bylo po mši lidu v kostele málo.
Pavel pronesl modlitbu, poklekl Jiřímu na hlavu a pravil:
Kristus, skrytě stojící, naslouchá tvé zpovědi, já jen svědek. Povídej.
A Jiří začal
Vyprávěl, jak záviděl Viktorovi všechno. Popularitu na katedře, práci, holky A pak ještě Alenu.
Byla to dívka významného úředníka, který skončil s infarktem na brněnské JIP. Zatímco byl v nemocnici, jeho dcera Alena se nudila. Viktor ji poznal a jezdili za ní do Prahy. Otevřeli se mu možnosti.
Rozumíš otče Pavle, bylo mi líto, že se mu všechno daří. Tak jsem Aleně párkrát nabulíkoval, že Viktor chodí za Katkou Jen moje fantazie, kaji se
Pak na svatbě kamaráda se vše zlomilo. Viktor přišel s Alenou, bavil všechny, ona se nudila, vyšli jsme spolu ven Pak mi řekli, že nás na balkoně Viktor chvíli pozoroval, a pak odešel. Odstěhoval se z bytu, my s Alenou začali žít spolu. V nemocnici jsme si nepozdravili.
Ale i za to mě život potrestal. Alena byla po čase nesnesitelná, práce v Praze pod kontrolou tchýně, po její smrti se vše rozpadlo. Vrátil jsem se do Brna, tam taky manželství skončilo.
A nemysli si, že to byl jediný můj hřích I na sále jsem chyboval a pacient zemřel. Starý pán, ale byla to má chyba. A všichni děláme chyby, že?
A byl jsem nevěrný i druhé ženě. Vždyť víš, kolem sestřičky jednou jedna odmítla a nechal jsem ji propustit. Koho jiného než mě by mohli odmítnout?
Ale když jsem poznal Inu, ulevilo se mi. Učila mojí dceru Dianu, dobře si spolu rozumějí. Ale i jí jsem byl občas nevěrný. Ne často ale přece jen.
Odmlčel se. Co dál? Bylo mu hloupě
Můžeš mi odpustit hříchy, otče Pavle?
Hříchy odpouští Bůh, Jirko. Hlavní je, že toho opravdu lituješ.
Jiří zvedl oči a začaly mu téct slzy. Popadl se za analoj, spadl na kolena.
Pověz Bohu, že lituješ, pověz, otče Pavle, šeptal. Chci žít, Pavle! Chci milovat Inu, vychovat děti, naučit syna žít! Chci pracovat. Nechci slávu, budu klidně obyčejný lékař. Pověz
Náš Pán, Ježíš Kristus, skrze svou milost a milosrdenství ať odpustí svému služebníku Jiřímu všechny jeho hříchy modlil se farář.
Pak zmlkl, Jiří zvedl zarudlé oči a setkal se s Pavlovým pohledem, s jeho jasným, hlubokým pohledem.
Myslím, že musíš najít Viktora, promluvit s ním, řekl mu, naklonil se k němu.
Kde bych ho hledal? Už za dva dny mám jet do Prahy pokrčil rameny Jiří.
Najdi ho. Je teď v Brně, v onkologii. Nejezdi teď do Prahy, jeď tam.
Ale Pavle, copak bych se tam nechal operovat? Vždyť v Praze mají nejnovější technologie
Já vím, ale Viktor se věnuje neurochirurgii, získal titul Ph.D. Stejně jezdí do Prahy. Měli byste si promluvit.
Rád bych. Ale napřed Praha. Není čas
A tu sestřičku, co skončila kvůli tobě, taky najdi.
To nebude těžké. Najdu, Pavle. Modli se za mě, prosím. Nejvíc potřebuju, aby mě doktor v Praze přijal, abych dostal termín. Jinak možná opravdu pojedu do Brna.
Před odjezdem vylezl Jiří k řece ještě asi patnáctkrát, napil se po každém třetím vystoupání, a zas šplhal nahoru.
Věřící se křižovali a křižovali i jeho. Ať mu Bůh pomůže.
