Dobré zprávy
O nenávisti k lásce: Jak se naše soupeření změnilo v něco víc Jmenuji se Ondřej a příběh, který chci sdílet, mi stále přijde jako něco ze scénáře filmu
Odpustit ho už deset let nedokážu. Jak mám dál žít? Bylo mi pouhých 23 let, když jsem odešla studovat do Ameriky. Mladá, naivní, plná nadějí a snů – tehdy
O manželství nestojím – na sklonku života nepotřebuji zbytečné problémy. Je mi 56 let. Už dva roky žiji s mužem, kterého mám ráda a s nímž se cítím bezpečně.
Z bolesti se zrodila láska: děkuji Bohu, že mi poslal Jiřího! Jmenuji se Anna Nováková a žiji ve městě Mělník, kde se Středočeský kraj táhne podél břehů Labe.
Odpustit mi už bylo příliš pozdě… Jmenuji se Michal Kovář a žiji v Hradci Králové, kde se dny šedivě táhnou kolem řeky Labe. Je mi 52 let a nemám nic.
Moje dcera v zoufalství: slzy a hledání smyslu života Jsem matka dvou dětí – syna a dcery. Už dlouhá léta jsem vdovou. Můj manžel se dožil narození vnoučat
Krutě se posmívat obyčejným lidem—to znám na vlastní kůži. Vystudovala jsem ekonomickou fakultu a nedávno získala práci jako účetní v soukromé firmě.
— Mami, co jsi to udělala? — dcera skoro křičela do telefonu. — Jaký, k čertu, pes z útulku?! A ještě starý a nemocný. Ty jsi snad blázen! Nemohla ses dát na tanec?
Ocitla jsem se v situaci, o které jsem ani nesnila — ve dvaašedesáti jsem se zamilovala jako za mlada. Třásly se mi ruce a tváře mi hořely ruměncem.
Jmenuji se Olga Nováková a bydlím v Táboře, kde již stovky let hlídají své hradby a klikaté uličky. Můj život začal v obyčejné rodině, ale všechno se změnilo