Dobré zprávy
Uplynuly dva roky. Od té doby mi dcera neposlala ani slovo. Prostě mě vymazala ze svého života. A mě už brzy bude sedmdesát… Moji sousedku, Vlastu
Dnes jsem si opět uvědomil, jak nemoc dokáže rozdělit rodinu. Seděla v kuchyni s vychladlým čajem v rukou, zatímco za oknem padal těžký listopadový déšť.
Celý svůj život jsem obětovala dceři a později vnučce. Ale zdá se, že moji blízcí zapomněli, že i já mám právo na osobní štěstí, které se netýká jen jich.
Už více než rok žiju, jako bych byla sama. Oficiálně jsem vdaná, mám dítě, dům, ale můj manžel… prostě tu není. Buď je v práci až do noci, nebo tráví
Nechala dítě u našich dveří… A já hned věděla – tohle je osud. V životě jsou chvíle, kdy se svět kolem vás jako by zastaví. Jeden nádech a všechno se změní navždy.
Dcera na pokraji porodu, a pořád myslí jen na kadeřnictví a večírky. Jako by nečekala dítě, ale módní doplněk… Alena Nováková seděla v kuchyni a dívala
„Má snacha mému synovi leze na krk!“ křičí tchyně a obviňuje mě z lenosti, zatímco jsem na mateřské se dvěma dětmi. Nikdy jsem si nic nenamlouvala.
Celý život jsem žila v malé vesnici nedaleko Českých Budějovic. Země pro mě nikdy nebyla jen práce, ale útočiště. Léčí. Dává sílu, když se zdá, že všechno padá.
Vzala jsem si maminku k sobě, ale po měsíci jsem ji odvezla zpět — a teď mě všichni považují za netvora. Když jsem se rozhodla přestěhovat maminku z vesnice
Stíny lásky: drama rodinného života Eva a Jakub vypadali jako pár z pohádky. Jejich láska zářila jako hvězda na noční obloze a všichni kolem jim záviděli.