Dobré zprávy

Mám dva syny, tři vnoučata, dvě snachy… a žiju jako sirotek. Dlouhá léta jsem věřila, že jsem vychovala syny, kteří mi jednou budou oporou.

Být někomu dlužen je těžké břemeno, ale stokrát horší je, když věřitel neustále strká svou „šlechetnost“ do nosu a žádá věčnou vděčnost.

Občas si připadám, jako bych nežila ve skutečnosti, ale v nějakém absurdním divadle. Můj syn, dospělý muž, se najednou chová jako kluk, za kterého rozhodují jiní.

Vychovala jsem syna sama. Jeho otec nás opustil, když bylo Jakubovi sotva tři roky – řekl, že je unavený z každodennosti, zodpovědnosti, z rodiny.

Všechno jsme s manželem obětovali pro naše dcery, a teď jsem sama a nikdo mě nepotřebuje. Za co mě vlastní děti takhle odsunuly? Když dospěly, cítili jsme úlevu.

Syn byl ženě tak podřízený, že se se mnou scházel jen potají. Já, Alžběta Vlasáková, vychovávala svého syna, Davida, sama. Možná za to mohu já, že vyrostl

Bolí to uvnitř, jako kdyby mi někdo sypal sůl do otevřené rány. Není to vztek, jen tichá hořkost. Ne na své děti, to ne… Na sebe. Na to, jak jsem je vychovala.

Někdy si zajdu do své staré účetní kanceláře – ne kvůli práci, jen na čaj a rozhovor s bývalými kolegy. Minulý týden jsem tam zase zavítala a jako vždy

Museli jsme vyměnit zámky, aby tchýně přestala v našem bytě vládnout jako doma. S manželem jsme oficiálně manželé už rok. A celou tu dobu se jeho matka

Nikdy bych si nemyslela, že se ocitnu v tak absurdní, ne-li přímo pitomé situaci. S maminkou si voláme každý den – někdy dokonce dvakrát: ráno a večer.