Dobré zprávy

Muž prohlásil, že beze mě to zvládne, ale já bez něj ne. Uvidíme. Po osmi letech manželství jsem já, Bohdana, konečně setřásla řetězy stereotypů, které

„Vaši první vnučku jsme vychovali my, teď je řada na vás s tou mladší!“ vyhrkla jsem na tchyni. Moje dcera, Alžběta, se potýká se závažnými zdravotními

„Nic, ještě stihnu najít synovi pořádnou holku!“ prohlásila tchyně. A já toho dne pochopila, že mezi námi už nikdy nebude opravdu dobře.

Babička Božena prožila většinu života v klidné čtvrti na okraji Plzně. Po smrti manžela zůstala sama v dvoupokojovém bytě, který kdysi zdědila po své matce.

Život nás občas postaví před lidi, které jako by nám poslal sám ďábel pro legraci. Někdo je mine jako náhodné známosti, ale jiní, jako my, jim musí říkat „zeť“.

Vrátila jsem se z práce jako obvykle unavená, ponořená do myšlenek na večeři a na zítřejší poradu. A najednou jsem za sebou uslyšela: „Promiňte!

Čas od času mě život postaví před situace, které připorno chápání, co je spravedlivé a co už je jen krutá ironie osudu. Nikdy by mě nenapadlo, že po dvanácti

Můj jediný syn už se mnou nechce mluvit… A já nevím, v kterém okamžiku se pro mě stal cizím člověkem. Mám jenom jeho. Moje krev, moje opora, má pýcha.

Porod začal u Olgy nečekaně – předčasně, v osmém měsíci. Lékaři rychle rozhodli a za pár hodin držela v rukou křehké tělíčko maličké dcerky.

Zeť-parazit, aneb jak moje dcera vyměnila zdravý rozum za lásku Když moje Eliška poprvé přivedla svého nápadníka k nám domů, sevřelo se mi srdce nepěkným pocitem.