Rozvedla jsem se před pěti lety. Byl to dlouhý a bolestný rozvod po ještě bolestnějším manželství.
Když jsem si Milana brala, věřila jsem, že je to muž mého života. Už po několika letech jsem si však uvědomila, že jsem si vzala největšího sobce a lakomce na světě.
Pokaždé, když jsem potřebovala něco koupit do domu, říkal, že teď není čas.
A jak jsme čekali, až přijde jejich čas, kachličky v koupelně se úplně rozpadly, záchodová mísa se třásla jako při zemětřesení, když si na ni někdo sedl, v kuchyni kapala baterie, linoleum v předsíni se roztrhalo a tapety už neukazovaly to, co v den, kdy byly pověšeny.
O rozbitých pantech dveří skříně a dvou vyhořelých plotýnkách na sporáku nechci mluvit.
Nechodili jsme na návštěvy, neseděli jsme někde na pivu nebo na kávě, nechodili jsme do divadla. A že bychom mi koupili dárek k nějaké příležitosti? Absurdní!
Pro něj to byly zbytečně utracené peníze. A kdykoli dostal výplatu, nechával si ji v kapse a ptal se mě, kolik potřebuju, když jsem ho požádala o peníze na nákup něčeho domů.
Nakonec jsem toho měla dost a podala žádost o rozvod, protože to nebyl život, ale mučení.
Po roce a půl jsem byla konečně volná.
Ještě že jsem měla byt po babičce. Pronajala jsem si ho, ale ještě během rozvodu jsem požádala nájemníky, aby ho vyklidili, a nastěhovala jsem se.
Ze začátku jsem byla jako neřízená střela – kupovala jsem si jen lahůdky, jedla v restauracích a zaregistrovala se na několika seznamkách. Věřila jsem, že v moři nezadaných mužů se pro mě vždycky nějaký najde.
Přiznávám, že jsem tehdy dělala spoustu hloupostí, spala jsem s kdekým, ale byla jsem rozhodnutá, že nepřestanu, dokud nepotkám toho pravého.
Dvakrát nebo třikrát jsem si myslela, že jsem ho našla, ale nakonec se ukázalo, že nebyli o nic lepší než můj bývalý.
A když už jsem začínala být zoufalá, potkala jsem Roberta. Ne na stránkách, ale u kamaráda.
A on byl stejně jako já rozvedený, neměl děti a chtěl najít ženu, se kterou by zestárl. Začali jsme spolu chodit a nevyhnutelně jsme skončili u sexu. Bože, bylo to, jako by nás Bůh stvořil jeden pro druhého!
Už po měsíci jsme spolu žili a já poznala, jaké to je mít po svém boku opravdového a starostlivého muže. Padla jsem mu do náruče a věděla, že je připraven mě před vším ochránit. Najednou jako by někdo hodil kámen do klidného moře lásky, ve kterém jsme s Vasilem plavali.
Zavolal mi jeden z těch mužů, se kterými jsem chodila po rozvodu. Přímo se mě zeptal, jestli bych nechtěla obnovit naše schůzky, protože jsme si kdysi dokonale sedli v posteli.
Protože mi volal z neznámého čísla, zvedla jsem to, neobtěžovala jsem se, ale už po pár vteřinách jsem cítila, jak se vztekám, začala jsem mumlat, že teď nemůžu mluvit, že nechci, aby mi ještě volal, že ho prosím, aby nenaléhal.
Když rozhovor konečně skončil, měla jsem chuť se propadnout do země, protože Robert byl celou dobu hned vedle mě a stoprocentně slyšel některé věci, které mi ten chlap řekl.
Místo toho, abych mu rozhovor zprostředkovala a upřímně mu vyprávěla o těžkých měsících po rozvodu, začala jsem mumlat a vymlouvat se.
A v tu chvíli jsem cítila, jak se ode mě Robert odtahuje.
Po tom rozhovoru se změnil.
Už mě nelíbal tak jako dřív a začal na mě házet věci o důvěře, lhaní a o tom, že zřejmě žádná žena není k mužům úplně upřímná.
S každým dalším dnem se my dva od sebe vzdalujeme, ale já se s tím nedokážu smířit.
Poraďte mi, jak mám znovu získat jeho důvěru?
