Наštěstí, — řekla tchyně a synovi vsunula kufr do ruky, sama se vydala do bytu uklízet.
Kristýna a Jiří byli v manželství šťastní již pět let. Zpočátku váhali s rozhodnutím mít děti, protože k tomu přistupovali zodpovědně. K výročí svatby však konečně udělali významné rozhodnutí.
— Jsem připravená, — usmála se Kristýna. — Opravdu si přeji mít miminko.
— Myslím, že teď je na to nejlepší čas! — odpověděl Jiří. Získal dobře placené zaměstnání, v bytě dokončili rekonstrukci a nic nebránilo příchodu prvního potomka. Jenže otěhotnět hned nešlo. Bylo potřeba se nechat vyšetřit, navštěvovat lékaře a dokonce se obrátit na alternativní medicínu. To vše doporučila tchyně, když si všimla, že snacha stále nemůže potěšit syna dvěma čárkami na testu.
Když tchyně zjistila, že plánují dítě, začala se aktivně účastnit života syna i snachy. Víkendy se neobešly bez jejích telefonátů a otázek:
„Tak kdy už?“
„Zase nic?“
„Všechno děláte špatně!“
„Musíte se ještě učit!“
Nakonec se bohyně zjevení Ivana Kovářová přijela k nim s adresou léčitelky, kam Kristýnu druhý den poslala.
— Ivano, k těmhle věcem jsem skeptická. Raději vše vyřešíme tradiční cestou.
— Znám vaše tradiční metody! Celé jmění utratíte za doktory a výsledek nulový!
— Jsem věřící člověk a k léčitelce nepůjdu, — odpověděla Kristýna. Tchyně stáhla rty, ale mlčela; Kristýna naivně doufala, že celá záležitost je uzavřená. Nicméně Ivana Kovářová s tím spokojena nebyla a našla jiný způsob. Předala synovi příběhy o zázračném vyřešení všech problémů a naléhala na svém.
Jiří překvapivě rychle přijal matčinu pozici a na Kristýnu v tomto směru vyvinul tlak.
— Jeď tam. Nic špatného na tom není. Je to léčitelka, žádná čarodějnice. Neodporuj. Máma ti nikdy neporadí špatně, — řekl a prakticky donutil Kristýnu navštívit léčitelku.
Kristýna musela poslechnout. Nechtěla se hádat, a navíc rozuměla tomu, že jak tchyně, tak její muž usilují o společné dobro.
Léčitelka se jí nelíbila. Něco zamumlala, něčím ji postříkala, pak dala do pytlíku nějakou bylinu a podala jí ji.
— Berte to jednou denně.
— Děkuji, — řekla Kristýna, spěchala pryč. Před domem viděla koše na odpadky a chtěla hned vyhodit vše, co jí léčitelka dala. Otočila se a všimla si, že žena ji sleduje z okna. Uvědomila si, že je sledována, a tak se bála, že se o tom tchyně dozví. Doma musela přesvědčit rodinu, že vše udělala, jak jí bylo řečeno. Bylo jí jasné, že byliny užívat nebude. Položila balíček na polici a zavřela skříň.
I když byl lektvar nedotčený, očekávané těhotenství se dostavilo asi měsíc po návštěvě léčitelky. Kristýna to považovala za shodu okolností, protože byliny nebrala a nadále se řídila lékařskými radami. Nicméně tchyně úspěch přičítala sobě a přesvědčila syna, že za Kristýniných stavů je zásluha pouze její. Když zjistila, že snacha se řídila jejími radami, rozhodla se, že nyní má ve všem právo hlasu.
Domnívala se, že kvůli svému věku a zkušenostem by právě ona měla mít poslední slovo v každé otázce, i tam, kde jí to vůbec nepříslušelo. Všude se snažila radit. Od jídelníčku nastávající maminky po to, kdy bych měla jít spát. Její pozornost a “péče” sahaly až k absurditě. Například jednou v noci, když pár sledoval jejich oblíbený film při svíčkách, zazvonil zvonek u dveří.
Ivana Kovářová přijela přes celé město, aby se ujistila, že Kristýna dodržuje režim a chystá se jít spát.
— To co?! Jedli jste jídlo z restaurace?! — bez cavyků vešla do místnosti a začala vše, co bylo na stole, dávat do tašky. Byly tam oblíbené sushi role Kristýny a rýžové nudle.
— Ivano, co to děláte?! — Kristýna se snažila od tchyně uchránit poslední talíř s rolkami, ale ona se rozjela a začala říkat, že takové jídlo není pro těhotné ženy.
— Jiří, proč jsi dovolil manželce to jíst? Dobře, ona rozumu moc nemá, ale ty? Na co jsi koukal?! A navíc už je noc, v tuto denní dobu jíst je škodlivé i pro zdravého člověka!
— Těhotenství není nemoc! — snažila se říct Kristýna, ale zahltila ji kontargumenty.
Jiří svou část jídla stihl sníst, takže ho moc nemrzelo, že jídlo zmizelo ze stolu. Napadlo ho, že možná máma měla pravdu, a že sníst syrovou rybu nebylo nutné. Mohlo by to špatně ovlivnit dítě.
— Dobře, mami, už si to jídlo neobjednáme. Promiň.
— Promiň?! Tvoje matka mi právě říkala, že jsem bezmozčatá, a odpouštíš jí ty?! — Kristýně došla trpělivost a slzy jí začaly stékat po tvářích. Jiří začal utěšovat svoji ženu a Ivana Kovářová pod náhlým odchodem odešla s taškou plnou jídla.
— Pojďme na to zapomenout. Víš přece, že to myslí dobře, ne?
— Ne. Nerozumím. Nelíbí se mi, že se plete do všeho! Ostatní těhotné ženy jí křídu! Nebo okurky s čokoládou! A já nemohu jíst to, co mám ráda?!
— Samozřejmě, že můžeš. Pojďme na to takhle: teď jedu do supermarketu a koupím vše, co si přeješ.
— Dobře. Kup mi sushi. Stejné, jako jsem měla na stole před tvou matkou.
— Ne. Všechno, kromě sushi.
Kristýna se rozbrečela. Večer byl zkažený.
Stejně jako jiné večery, kdy Ivana Kovářová přišla nepozvána a zavedla si v domě své vlastní pořádky. Jednou přišla odpoledne, když doma byla jen Kristýna. Přišla z práce dříve, protože se necítila dobře. Cestou se jí udělalo lépe, jak se to často stává. Dostala hrozný hlad a koupila si jogurt a rohlík. Skoro se udusila tím nešťastným rohlíkem, když na prahu spatřila tchyni.
— Ivano, proč jste sem přišla?!
— Syn mi řekl, že máš těžkosti se žaludkem, — podívala se na rohlík. — Není divu. Jíš na cestách a sucho, a ještě nejlevnější. Co to vůbec je? Štrudl s šunkou a sýrem?! Dej to sem! — Ivana Kovářová se snažila rohlík snachovi vzít a skoro se popraly. Rozdělila je sousedka.
— Paní, co to děláte? Bojujete o poslední kus chleba?
— Tak, snacha neví, co může a co ne. Je to taková hra, — okamžitě změkla svokryně.
— Ach, znám to, tito mladí si myslí, že všechno vědí sami…
Ženy se našly v hovoru a začaly diskutovat o svých dětech, zatímco Kristýna oprášila drobky a vešla do bytu, zavřela za sebou všechny zámky. Svokryně si uvědomila, že ji už nestihla a začala klepat, ale Kristýna ji dovnitř nepustila.
Ivana Kovářová zvedla na uši celý dům. Přijel Jiří a znovu se strhla hádka.
A opět svokryně odešla pod tajemství, zatímco Kristýna plakala a požadovala spravedlnost. Ale Jiří na máminu radu vše přičítal bouřlivým hormonům. Čím blíže byl termín, tím byla situace napjatější a tím více Ivana Kovářová dusila snachu přílišnou péčí.
Kristýna kvůli stresu měla zdravotní problémy, rozhodla se promluvit s mužem.
— Jiří, chápu, že máš rád svou matku a ona má ráda tebe, ale nechci, aby se zjevovala v našem domě, — nestihla to ani doříct. Slyšela klíč v zámku a měla strach, protože klíče měli jen ona a Jiří. — Nějak se nám někdo vloupal?!
Jenže místo zlodějů vešla do chodby Ivana Kovářová s kufrem.
Kristýnu napadlo, že by se víc radovala ze zlodějů než z Ivaniny návštěvy.
— Jak jste dostala klíč? — zůstala překvapená.
— Klíčem. Syn mi ho dal, — pochlubila se Ivana Kovářová. — On se o tebe bojí, a ty mě nechceš pustit přes práh. Nemůže to tak být. V posledních měsících těhotenství musí být přístup do bytu, pokud bys nemohla otevřít. Rozhodli jsme s ním, že potřebuješ pomoc, jak mentální tak fyzickou. Brzy se narodí vnouček, a já se o něj budu starat. Zatím pojistím, že vše je jak má, — svokryně vsunula kufr do ruky Jiřímu a sama šla do pokoje.
— Tak to bylo potřeba dokázat. Zase nezdravé jídlo. To všechno půjde na skládku. Od dnešního dne budu dohlížet na to, co jíš a piješ. Přinesla jsem vývar na oběd. A ještě jsem přinesla bylinnou tinkturu od léčitelky. Napij se hned, — tónem, který nepřipouštěl odpor, řekla svokrynina panna.
Kristýna se podívala na svého manžela, čekajíc vysvětlení, ale ten se jen usmál a pohladil ji po rameni.
— Máma má pravdu. Bude to lepší, miláčku.
