– Já vám všem dám co proto! – křičela žena mého bratra.
– Za co, Lenko? Vždyť jsem ti dala celou částku. Co mi to vyčítáš? – moje maminka nechápala, proč jí švagrová vyhrožuje.
– Kde je to napsané, že jste nám peníze předala? Kde jsou svědci? Písemné potvrzení? Dlužíte nám s Honzou polovinu téhle bytu! – Lenka stála neoblomně ve dveřích.
– No tak, Lenko. Jdi a nech toho! Byla jsem svědkem předání peněz. Stačí ti to? A mému bratříčkovi pozdravuj. Měl by si tě zkrotit. Nechoď sem už víckrát, – nemohla jsem se nezapojit do této nepříjemné situace. Mama byla bezbranná.
– Bude vás to mrzet, ale to už bude pozdě! Požádám čaroděje, aby vám uškodil! – zakřičela Lenka při odchodu.
…Naše maminka, po smrti tatínka, prodala dům na vesnici a přestěhovala se ke mně do mého třípokojového bytu. Byla jsem už vdova a vychovávala pětiletého syna Dana. Maminku jsem u sebe ráda ubytovala.
– Veroniko, nebude ti vadit, když dám Honzovi polovinu peněz z prodeje domu? Vždyť je to přece můj syn. Lenka ho pořád štve, že je neschopný manžel a špatně živí rodinu, – maminka na mě prosebně pohlédla.
– Bože, jakýpak problém, samozřejmě dej! Je to spravedlivé, – souhlasila jsem.
…Pozvali jsme Honzu s Lenkou na návštěvu k nám domů a peníze jsme předali přímo z ruky do ruky. A teď, po dvou letech, se objevila Lenka a požaduje další finance, vyhrožuje a proklíná nás.
Vyhodila jsem ji, zavřela dveře a na Lenku zapomněla. Mnoho let jsme se s bratrem ani s Lenkou nestýkali. Jakoby mezi námi přešla černá kočka. Od té doby se na nás valily nepříjemnosti jako nikdy nekončící vodopád. Šli jsme od jedné pohromy k druhé. Jak se říká, když běžíš před osudem, potkáš ho na břehu.
Maminka onemocněla, já nevěděla, co dřív, a syn Dan dostal mokvající ekzém. Neustále se nám něco nedařilo. V bytě, kde byl cítit zápach léků, všechno praskalo a rozbíjelo se. Nástěnné hodiny se zastavovaly uprostřed noci. Já, policistka, jsem musela odejít do důchodu kvůli odslouženým rokům. I když jsem měla v plánu pracovat, dokud mi nebude nabídnuto odejít. Musela jsem se starat o ležící maminku a intenzivně léčit syna. Peníze se nám najednou začaly vytrácet z rukou.
…Pamatuji, že jsem svůj byt proměnila ve fialkový ráj: všude byly tyto květiny. Pěstovala jsem je, množila a prodávala na trhu. Dá se říct, že tyto malé kytičky nás zachránily před dluhy. Fialky se kupovaly velmi rády.
Jednou za rok přijeli příbuzní. Zůstali u nás na týden a obdarovali nás použitými, ale čistými věcmi. Přivezli potraviny: maso, těstoviny, krupici, mouku… Byli jsme za všechno nesmírně rádi. Příbuzní odjeli a začal běh dokola.
…Nedostatek peněz, nemoci, apatie.
Abych neskončila v zoufalství z nesnází a tísnivých myšlenek, vytvořila jsem květinový záhon před vchodem. Na jaře jsem zasela semena květin. Vyrostly jednoduché: hledíky, hegemonie, měsíček. Ale to byl můj jediný zdroj inspirace.
Jednou procházel soused Martin, podíval se na můj skromný záhon:
– Dobrý den, sousedko! Můžu vám nabídnout peníze na květiny? Kupte si jich víc, ať každý závidí.
V nerozhodnosti jsem pokrčila rameny. Martin dal peníze do kapsy mého pláště:
– Vezměte si je, naše drahá zahradnice! Nebuďte ostýchavá. Děláte krásu pro všechny.
Plná nadšení jsem si nakoupila exotické květiny a keře. Můj záhon rozkvetl v pestrosti barev. Sousedé nad tím úžasem vykřikovali.
Martin se každou chvíli zastavoval u záhonu a obdivoval:
– Jen dobrý člověk může mít takovou krásu květin.
Soused mě často obdarovával bonbóny, čokoládou, zmrzlinou:
– To je pro Vás, Veroniko, za neúnavnou práci.
Těšila mě tato pozornost cizího člověka.
Léta plynula a v našem domově se vše alespoň trochu stabilizovalo.
Maminka se zotavila a rozveselila. Synovi se pleť uzdravila od ekzému. Najednou jsem se cítila jako žena v bílém. Chtěla jsem milovat a být milována. A nezáleží na tom, že už jsem ve zralém věku.
Dan, když viděl nemocnou babičku, rozhodl se stát doktorem. Lehce složil přijímací zkoušky na lékařskou fakultu. Pracoval současně v nemocnici. Brzy začal asistovat při operacích. Postupem času se na něj sousedé často obraceli s žádostí o stanovení diagnózy, injekce nebo nastavení kapačky…
Dan se vyučil na oddělení resuscitace.
Společně jsme se synem provedli kosmetickou renovaci v bytě. Dan si pořídil ojeté auto. Připravuje se oženit se svou kolegyní Irenou. Ona je kardioložka. Všechno je v pořádku a klidné.
Nedávno zavolala Lenka s chraplavým hlasem:
– Ahoj, Veroniko. Mohla bys mě navštívit? Ležím v nemocnici.
Přijedu na danou adresu. Vejdu do pokoje. Najdu postel s Lenkou.
– Co se stalo, Lenko? – divím se jejímu vyčerpanému vzhledu. Oči Lenky jsou prázdné.
– Víte, Veroniko… Procházeli jsme se s mužem lesem. Našli jsme tam lidskou lebku, přinesli ji domů. Vyčistili, nalakovali a udělali z ní popelník. Po půl roce zemřel tvůj bratr při havárii. O dva měsíce později – náš syn uhynul v garáži. Pili s přáteli. Já mám teď zánět plic. Proč jsme si tu prokletou lebku vůbec přinesli domů? Od ní se začaly mé neštěstí, – Lenka se rozplakala.
– Ne, Lenko, vše začalo, když ses obrátila na černé mágy a čarodějnice. Lebka už je jenom důsledek, – nemohla jsem to Lence neříct. Přinesla na naši rodinu příliš mnoho bolesti.
– Máš pravdu, Veroniko. Přiznávám se. Klela jsem na vás a proklínala vás. Moje zloba se rozlévala jako černý dehet. Výsledek – odsoudila jsem se k osamělosti. Omlouvám se. Zapomeňme na hloupé hádky. Na mládí jsem měla křídla, a teď mám bumerang. Cítím jeho pálení, – Lenka sklopila hlavu a zamyslela se.
Vše jsem vyprávěla Danovi. Byl lhostejný:
– Mami, převezeme tetičku Lenku do mé nemocnice. Tam bude péče lepší. Není přece cizí.
– Ano, Dane, – Lenku jsem docela odpustila. A je potřeba jí politovat. Zůstala sama, aby si trpěla. Ztratila syna i manžela.
…Martin mě požádal, abych spojila náš osud. Bydlel o patro výše.
– Veroniko, přestěhujte se ke mně, bude to zábavnější. Jsi vdova, já vdovec. Budujeme, o čem si popovídat. Souhlasíš?
– Ano, Martine, – nemohla jsem uvěřit svému nečekanému štěstí. Padlo z nebe, zahřálo duši a zazářilo.
Maminka se za mě radovala:
– Vidíš, Veroniko, tvůj osud byl vedle tebe, postupně se k tobě přibližoval, sledoval. Zasloužila jsi si to štěstí.
Lenka se rychle vzpamatovává, chce přijít na návštěvu. Mám ji pozvat? Poradím se s Danem a Martinem…
