Marie Novotná si otřela mokré ruce a s bolestí v zádech zamířila ke dveřím. Zvonek zazvonil už potřetí, i když tiše a nesměle. Umývala okno a nehned zamířila do předsíně. Za dveřmi stála mladá dívka, velmi hezká, ale bledá a se ztrhanýma očima.
„Marie Novotná, prý pronajímáte pokoj?“
„Ach, sousedé pořád někoho posílají za mnou! Pokoj nepronajímám a nikdy jsem ho nepronajímala.“
„Ale říkali mi, že máte tři pokoje.“
„No a? Proč bych měla pronajímat?! Jsem zvyklá žít sama.“
„Tak to se omlouvám. Říkali mi, že jste věřící, a tak jsem myslela…“
Dívka, nasazující slzy do očí, se otočila a pomalu sešla dolů po schodech. Její ramena se chvěla.
„Holka, vrať se! Vždyť jsem ti ještě neodmítla! Mladí jsou tak citliví, trochu zpřísním a hned slzy. Pojďte dovnitř, promluvíme si. Jak se jmenuješ? Budeme si tykat, ano?“
„Tereza.“
„Tak tedy Terezo. Snad to znamená ‚letní‘? Tvůj otec byl možná námořník?“
„Otec nemám. Jsem z dětského domova. Ani matka není. Lidé mě našli v podchodu a donesli na policii. Ani měsíc mi ještě nebyl.“
„Tak, to se nezlob. Pojďme, uvaříme čaj a promluvíme. Jsi hladová?“
„Ne, měla jsem buchtu.“
„Buchtu! Ach, mládež, nestaráte se o sebe a do třiceti vás bolí žaludek. Sedni si, mám horkou hrachovou polévku. A čaj si ohřejeme. Mám hodně zavařenin. Manžel je mrtvý už pět let, ale pořád dělám zásoby pro dva. Teď se najíme a pomůžeš mi dodělat okno.“
„Marie Novotná, nemůžu něco jiného pomoci? Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu z parapetu – jsem těhotná.“
„To mi tak chybělo! Těhotná! Pochytila jsi ho?“
„Proč bych měla hned tak myslet? Jsem vdaná. Tomáš je z našeho dětského domova. Ale vzali ho na vojnu. Nedávno měl dovolenou. A když majitelka zjistila, že čekám dítě, hned mi dala výpověď. Našla mi týden, abych našla bydlení. Bydleli jsme blízko. Ale jak vidíte – okolnosti.“
„Tak, okolnosti… A co s tebou mám dělat? Přesunu svůj postel do Sanovy ložnice? Dobře, zaber mou místnost. Peníze od tebe nevezmu, o tom se ani nebav, jinak se rozčílím. Tak si dojdi pro věci.“
„Nevadí mi to. Všechny naše věci s Tomášem máme u vchodu v tašce. Týden uplynul, a já obíhala domy s našimi věcmi.“
A tak se staly dvě… Tereza ještě dokončuje studium návrhářky lehkých šatů. Marie Novotná byla už mnoho let v invalidním důchodu po vážné železniční nehodě, proto zůstávala doma a vyráběla krajky, malé háčkované ubrusy a dětské vánoční dekorační ozdoby, které prodávala na blízkém tržišti. Její zboží bylo vynikající: krajkové ubrusy, dečky a límečky – jako mořská pěna, něžné, jako by nebyly materiální, a dobře se prodávaly. Peníze byly v domě vždy. Část pocházela z prodeje zeleniny a ovoce ze zahrady. V sobotu obě pracovaly v zahradě. V neděli Marie Novotná chodívala do kostela, zatímco Tereza zůstávala doma, četla dopisy od Tomáše a odpovídala na ně. Do kostela chodila zřídkakdy, nebyla na to zvyklá. Stěžovala si, že ji bolí záda a točí se jí hlava.
Jednoho dne, kdy pracovaly na zahradě, už byla úroda sklizena a připravovaly zahradu na zimu. Tereza se rychle unavila, a teta Marie ji poslala do domku, aby si lehla a poslouchala staré desky, které kdysi s manželem kupovali. Toho dne, po práci s hráběmi, si budoucí maminka odpočinula. Marie Novotná přikládala suché větve do ohně a zamyšleně hleděla na plameny. Najednou uslyšela Terezin výkřik: „Mami! Maminko! Pojď hned!“ S bušícím srdcem, zapomínajíc na bolavé nohy a záda, běžela k domku. Tereza volala, držíc se za břicho. Rychle přemluvila souseda a uháněli směrem k porodnici rychlostí, kterou mohla jejich stará Škoda poskytnout. Tereza neustále sténala: „Maminko, to bolí! Ale je přece ještě brzy, brzy! Termín mám až v půlce ledna. Maminko, modli se za mě, ty to umíš!“ Marie plakala a skrze slzy se stále modlila.
Z přijímací místnosti Terezu odvezli na lehátku. A soused Marii zpět domů. Celou noc se modlila k Panně Marii za záchranu dítěte. Druhý den ráno zavolala do nemocnice.
„S vaší dcerou je vše v pořádku. Napřed pořád volala vás a Tomáše, plakala, ale pak se uklidnila, usnula. Doktor říká, že už nehrozí potrat, ale bude muset u nás pár týdnů zůstat. A má nízkou hladinu železa. Dozřete, aby dobře jedla, hodně odpočívala.“
Když byla Tereza propuštěna, dlouho se spolu bavily, až do pozdní noci. Tereza pořád mluvila o Tomášovi.
„Není nalezenec jako já. Je sirotek. Pořád jsme byli spolu v dětském domově. Od školních let jsme spolu kamarádili, a pak jsme se i do sebe zamilovali. Má mě rád. Je to víc než láska. To chápu. Vidíš, jak často píše. Chceš vidět jeho fotku? Tady je, druhý zprava. Usmívá se…“
„Pěkný…,“ Marie Novotná nechtěla Terezu zklamat. Moc potřeba bylo vyměnit brýle. Na fotce vojáků nic nevynikalo, obraz byl příliš drobný. Neviděla ani druhého, ani třetího, ani pátého. Jen kontury…
„Terezo, pořád se chci zeptat, proč jsi mě tenkrát v zahradě nazvala mámou?“
„No, ze strachu jsem na to zapomněla. Zvyk z dětského domova. Tam jsme všichni, od ředitelky po údržbáře, máma a táta. Takže s tím bojuji. Ale jak mám starosti nebo nervy, je to zase máma. Odpusťte.“
„Chápu…,“ Marie povzdechla smutně.
„Teto Marie, a povězte mi něco o sobě. Proč nemáte nikde fotky manžela nebo dětí? Děti asi nemáte?“
„Ne, děti ne. Měla jsem synka, ale zemřel, když byl ještě malý, ani rok mu nebyl. A po té nehodě jsem už děti mít nemohla. Můj muž byl mým dítětem. Tak jsem ho hýčkala, duši jsem v něm měla. Byl mi jak tvůj Tomáš pro tebe, jediný na světě. Když jsem ho pohřbila, všechny fotky jsem zaschovala. I když jsem věřící a chápu, že je u Pána Boha, bylo to bez něj moc těžké. Jak jsem se na fotku podívala, hned slzy. Tak jsem je schovala, abych se netrápila. Teď potřebuje mou modlitbu, ne mé slzy. A ty, Terezo, bys měla říct Tomášovi, ať se nechá pořádně vyfotit, ať má fotku ve velkém formátu, my bychom ji dali do rámečku. Mám někde rámečky.“
Na Štědrý večer se Marie Novotná a Tereza připravovaly na svátky, zdobily pokoje, mluvily o Ježíši a čekaly na večerní hvězdu. Tereza si stále přesedávala a třela si záda.
„Co s tebou, holčičko, není? Všechna slova jdou vedle tebe. Proč se vrtíš jako mladá?“
„Teto Marie, zavolejte záchranku. Jdu rodit.“
„Co to, zlatíčko? Vždycky jsem si myslela, že máš ještě týden.“
„Zřejmě jsem se spletla. Prosím vás, volejte rychle, už to nemohu vydržet.“
Za půl hodiny byla záchranka před porodnicí. A 7. ledna, na den Tří králů, Tereza porodila holčičku. V ten samý den Marie Novotná potěšila mladého otce telegramem.
Leden byl velmi napjatý. Mladší holčička jim přinášela radost, ale i starosti. Tereza se souhlasem Tomáše dala své dceři jméno po Marii. Marie Novotná byla dojatá až k slzám. A teď malá Marie zadávala všem perné chvíle. Někdy nespala, někdy měla problémy s krmením, jindy bylo to kvílení. Ale to byly radostné starosti. Marie Novotná už netrpěla tolik svými nemocemi.
…Den byl příjemně teplý na zimu. Marie Novotná využila dobrého počasí a vyrazila do obchodů. Na cestě zpět potkala u vchodu Terezu s kočárkem – mladá maminka se rozhodla projít s děťátkem.
„Ještě se projdeme, dobře, teto Marie?“
„Jen se projděte s Bohem, já začnu vařit oběd.“
Když vstoupila do místnosti, Marie Novotná letmo zahlédla na stole fotku manžela v rámečku. Usmála se: „Přeci ji našla. Ale vybrala jsi fotografii z jeho mladých let. Mladí se už na staré nechtějí dívat.“
Boršč vařil vonící na sporáku, když Tereza přinesla malou domů. Kočárek zahání sousedský kluk. Obě ženy opatrně rozvinuly malou. Nosánek tlačil sladce. Potichu vyšly do velké místnosti.
„Terezo, – usmála se Marie Novotná, – jak ses domluvila, kde leží fotky Saši?“
„Nevím, o čem to mluvíte?“
„A tohle? – ukázala Marie Novotná na fotku.
„To? Sám jste požádal Tomáše, aby to udělal ve větším formátu. Navštívil fotoateliér speciálně kvůli tomu. A rámeček jsem našla na poličce v pokoji s knihami.“
Marie Novotná si třesoucíma rukama vzala fotografii. Teprve teď si všimla, že to není její manžel. Mladý seržant vesele usmíval na fotografa. Žena si sedla na pohovku, bledá, beze slova a s pohledem někam do dálky. Když se otočila k Tereze, ta se hlasitě rozplakala a stála s vatičkou smáčenou osvěžovačem vzduchu.
„Maminko, tak se na mě podívejte! Podívejte se mi do očí! Co je s vámi, maminko?“ plakala Tereza.
„Terezo, otevři skříň, na horní polici jsou fotografie. Přines je všechny.“
Tereza přinesla několik alb a pár fotografií v rámcích. Na vrchní fotce hleděl… Tomáš?!
„Pane bože! Kdo je to? Je to Tomáš? Ne, fotka je stará. Kdo to je, maminko?“
„To je můj manžel, Saša. Terezo, moje milá, kde se Tomáš narodil?“
„Nevím. Donesli ho do našeho domova z Prahy. A tam se údajně dostal po nějaké železniční nehodě. Když vyrostl, říkali mu, že rodiče zahynuli.“
„Ach Bože, jaká strašná chyba! Můj malý Miloši, můj milovaný, ukázali mi mrtvého chlapečka a já ho poznala. Měl stejné tričko jako ten tvůj. Jenže jeho obličej byl zcela zničen. Synečku, můj Mile! Ty žiješ! Tvoje žena a dcera žijí u mě, a já netuším. Pane bože, tys mi přivedl Terezu. Holčičko, podej mi tu fotku.“
Tereza, zcela zmatená, nerozuměla, co se děje. Podala fotku v rámě. Marie Novotná ji políbila, slzy ji zalévaly: „Můj Mile, moje světýlko, moje dítě!“
„Tomáš, – oprášila Tereza polehoučku.
„Tak nechť je Tomáš, ale to je můj syn, Terezo, syn! Podívej se na fotografii otce – je to sam totéž obličej!“
Mladá žena se stále zdráhala.
„Terezo, a znaménko? Nad pravým loktem? Nějaké ve tvaru hvězdy? Série s tričkem pasovala, ale rozpadená ruka, znaménko jsem nenašla. Tak co mlčíš?! Je to tam?“
„Znaménko je tam. Podobné hvězdě. Maminko, zlatička, je tam znaménko!“
Obě ženy se obejmuly a plakaly, ignorujíc, že v sousedním pokoji piškotí malá dívka, požadujíc máminu pozornost.
