Anna a její matka nemohly v žádném případě najít společnou řeč. Domu rodičů se však nedokázala vzdát. Doslova ji to tam táhlo. Dívčin manžel si to místo také velmi oblíbil.
O víkendech vždy přijížděli do rodné vesnice. Chodili na procházky do lesa, pomáhali matce v domácnosti a obdivovali západy slunce. Jejich vztah s rodiči byl nepochopitelný. Připomínali kočku a psa, kteří se nedokázali dohodnout na žádném kompromisu.
Tchyně žila ve stejné vesnici, ale Anna vždy zůstávala u matky.
Postupem času se tchyně a zeť přestali vzájemně tolerovat.
Annina matka ho zatěžovala prací a stála nad ním jako strážce. Jak se něco takového mohlo tolerovat? Děti, unavené neustálými konflikty, navrhly matce zdánlivě výhodný nápad.
Měla obrovský pozemek, a tak děti požádaly, aby jeho část využily ke stavbě malého domku. Matka souhlasila.
Brzy se daly do práce a spěšně opustily dusné město.
Děti se věnovaly svým záležitostem a matka svým, nikdo nikoho neobtěžoval. Po několika měsících však začala děti opět usměrňovat a říkat jim, jak mají žít a co mají dělat.
– ‘Mami, musíme dostavět dům, já se nemůžu starat o zahradu,’ řekla Anna matce.
– Budu všechno dělat sama ? To je mimochodem běžné! – rozhořčila se žena.
Když děti dokončily výzdobu interiéru a konečně nastěhovaly věci dovnitř, přišla matka s novým problémem.
Víte, ona nemá ráda, když ji někdo ignoruje.
– Sedíte ve svém domě a chybí mi mužská ruka. Líní lidé!!! – Křičela na celou vesnici.
Mladíci všechny stížnosti pouštěli za uši, protože jí všemožně pomáhali, ale jí to nestačilo. Když vypukl další skandál, rodič řekl:
– Takovou čtvrť už nechci. Už vás tady nechci vidět, vraťte se do svého města!
Anna se neobtěžovala zjistit, co se děje – prostě odešla. Necítí se provinile, stejně jako její matka. Nekomunikují spolu, nevolají si, jen si čas od času vymění suché vzkazy na sociální síti.
