Žádná radost bez boje
Jak ses mohla zaplést do takové bryndy, ty hloupé děvče? Kdo tě teď přijme, když čekáš dítě? A jak ho chceš vychovávat? Na moji pomoc nespoléhej. Vychovala jsem tebe, a teď bych se ještě měla starat o tvé dítě? Už tě tu nechci. Zbal si věci a vypadni z mého domu!
Klára stála tiše, hlavu sklopenou. Poslední jiskra naděje, že jí teta Jitka na čas ubytuje, dokud si nenajde práci, v tu chvíli pohasla.
Kdyby tak maminka žila
Otce Klára nikdy nepoznala, maminku jí před patnácti lety srazilo na přechodu auto řízené opilcem. Dívka pak málem skončila v dětském domově nebýt vzdálené příbuzné, sestřenice její matky, která se znenadání objevila. Teta Jitka měla stabilní místo a vlastní dům, takže svěřenectví bylo vyřízené bez potíží.
Teta bydlela na okraji malého městečka na jihu Moravy, kde v létě panuje vedro a v zimě deště. Klára sice nezažívala mateřskou něhu, ale nikdy nestrádala, byla vždy upravená, na práci navyklá. Dům, dvorek, nějaké slepice práce bylo dost. Kdo by řešil citové výlevy?
Kláře šla škola od ruky a po maturitě zamířila na pedagogickou školu. Bezstarostná studentská léta utekla rychle a po zkouškách se vrátila do kraje, který už považovala za domov. Jenže návrat byl daleko hořčejší, než si představovala.
Když si teta Jitka trochu ulevila, polevila ve zlosti.
Dost! Přede mnou nechci mít tě na očích. Nechci tě tu vidět.
Teto Jitko, aspoň”
Ne! Řekla jsem své!
Klára beze slova zvedla kufr a vyšla ven. Takové přijetí si nevysnila. Ponížená, odmítnutá, navíc těhotná. Termín sice raný, ale už ho neskrývala.
Musela najít střechu nad hlavou. Šla ulicemi městečka a zahloubaná do svých myšlenek ani nevnímala okolí.
Panovalo moravské léto. V sadech dozrávala jablka, hrušky, ve slunci zlátly meruňky. Mezi keři se válely hrozny a modré švestky ukrývaly svůj poklad pod listím. Kolem vonělo povidlí, pečené maso a čerstvý chléb. Bylo horko Klára pocítila žízeň. U nízkého plůtku zahlédla hospodyni na dvorku.
Mohla bych poprosit o trochu vody?
Pavlína, statná žena kolem padesátky, se na ni otočila: Jestli neseš dobré úmysly, pojď dál.
Nabrala vodu do hrnku a podala dívce. Ta se posadila na lavičku a únavou vydechla.
Můžu tu na chvilku posedět? Je šílené horko.
Jistě, srdce moje. Odkud jsi? S kufrem na cestách
Konečně jsem dostudovala, chtěla bych učit. Ale nemám kde bydlet. Nevíte, kdo by mohl pronajmout pokoj?
Pavlína si ji prohlédla: upravená, ale v očích tichý smutek, jako by ji spálily starosti.
Zůstaň u mě. Oživíš dům. Platit moc nemusíš, jen ať tu je pořádek. Pokud budeš souhlasit, ukážu ti pokoj.
Pavlína byla z možnosti nájemníka upřímně ráda vyplatí se to, peníze navíc se na venkově vždycky hodí. Syn daleko, domů jezdí sporadicky a na podzimní večery se společnost hodí.
Klára, srdce jí bušilo vděkem, kývla a následovala hospodyni. Pokojík malý, ale útulný okno do zahrady, jednoduchý stůl, dvě židle, postel, stará skříň. Akorát. Dohodly se na nájmu tři tisíce korun měsíčně a Klára převlékla šaty a šla rovnou na školský úřad.
A tak plynuly dny práce, domů, zase práce; Klára skoro nestačila odškrtávat dny v kalendáři.
Rychle si padly s Pavlínou do oka. Klára byla pilná, Pavlína si oblíbila skromnou dívku. Pomáhala v domácnosti, a večer, když na jih ještě dlouho visí letní světlo, sedávaly v altánku u čaje.
Klářino těhotenství probíhalo v klidu. Zvracení vynechalo, tvář čistá, jen baculatější. Vyprávěla Pavlíně svůj příběh vcelku obyčejný, jakých je na světě mnoho.
Na druhém ročníku se zamilovala do Adama, syna movitých vysokoškolských učitelů. Jeho dráha byla předurčená studia, doktorát, kariéra po boku rodičů. Byla pro něj cizí, křehká, ale právě to ho možná lákalo. Prožili spolu celé další roky, Klára si budoucnost představit bez Adama nedokázala.
Pak přišel osudový den. Ráno nemohla sníst ani sousto, pachy ji rozčilovaly a menstruace nepřišla. Jak jí to mohlo nedojít? Koupila si test, vrátila se na kolej, napila se vody a čekala. Dvě čárky. Nechápavě na ně zírala. Za týden zkoušky, a teď tahle rána! Co Adam? Děti neplánovali.
Ale náhle jí srdce zaplavila zvláštní něha k tomu životu uvnitř.
Drobku, zašeptala, hladíc břicho s rozechvěním.
Adam ji večer vzal k rodičům. Dodnes jí při té vzpomínce pálí slzy. Rodiče klidně navrhli: potrat, pak ať Klára po promoci odejde, protože Adam se má věnovat doktorátu a ona mu nesluší.
Co Adam slyšel, mohla jen hádat. Druhý den Adam přišel mlčky, položil na stůl obálku s penězi a odešel.
Na potrat Klára ani nepomyslela už teď své dítě milovala. Bylo jen její. Peníze vzala, věděla, jak budou potřeba.
Když dopověděla, Pavlína ji pohladila: To víš, že bývá hůř. Udělala jsi dobře, že jsi si dítě nechala. Možná je to ta správná cesta.”
Smiřovat se s Adamem ji ovšem odpuzovalo. Nemohla ho omluvit, snést jeho zbabělý ústup.
Čas běžel. Klára šla těhotenstvím jak kačenka, když už čekala na příchod děťátka. Nechala se překvapit ultrazvuk jim pohlaví neřekl. Jen aby bylo zdravé.
Koncem února, v sobotu ráno, začaly bolesti. Pavlína ji odvezla do porodnice. Porod šel rychle narodila se silná holčička.
Terezka, šeptala Klára, hladíc ji po tvářičce.
Na pokoji si všichni pomáhali. Klára se spřátelila s ostatními maminkami. Jedna povídala před dvěma dny tu rodila manželka policisty, narodilo se jim miminko, ale žena nechala vzkaz a odešla. Prý na to není připravená.
A co dítě? ptala se Klára.
Sestřičky ji krmí z lahve, ale říkaly, že by jí prospělo mateřské mléko. Jenže každá má dost co dělat se svým
Když sestřička přinesla miminko, zeptala se: Nenajde se tu někdo, kdo by ji nakrmil? Je maličká, slaboučká.
Já to udělám, nabídla se tiše Klára. Opatrně položila Terezku do postýlky a vzala do náruče cizí holčičku.
Ta je mrňavá! Budeš pro mě Anička, zašeptala. Oproti statné Terezce byla Anička drobounká.
Dala jí prso, a ona se s chutí přisála, za chvilku usnula. Sestřička jen pokývala hlavou.
A tak Klára začala krmit obě děti.
Po dvou dnech přišla sestřička s tím, že otec malé přijel poděkovat té, co se o jeho dcerku postarala. Tak se Klára seznámila s policistou, nadporučíkem Jakubem Novákem nižší postavy, ale s pevnýma očima a dobrým srdcem.
Co bylo dál, se brzy vyprávělo po celé nemocnici a pak i po celém městě. Příběh, který se vryl do paměti.
V den propuštění se před vchodem sešli lékaři, sestry i uklízečky. U dveří čekala škodovka, ověšená modrými a růžovými balonky. Nadporučík Jakub pomohl Kláře do vozu, kde už seděla Pavlína, a předal jí zavinovačku s Terezkou, hned na to podal Aničku.
Za hlaholu přítomných auto odjelo a zmizelo za zatáčkou.
Tak to prostě je. Nikdy nevíš, k čemu tě dovedou tvé kroky. Klára hleděla z okna, v náručí držela obě děti, Pavlína se usmívala a v autě bylo cítit čerstvé květy a dětský pudr. Nadporučík Jakub, který jí před propuštěním na kolenou žádal o ruku, teď tichounce řídil a v zrcátku sledoval, jak Anička pevně svírá Klářin malíček.
Doma je nečekal jen dům, ale láska, čaj s marmeládou, stará dubová skříň, do které teď budou ukládat hračky, a život, o kterém nikdo netušil, co přinese, ale už měl pevný smysl.
