Když jsem byla na rande se svým kolegou z práce, bylo to prostě hrozné, protože ten člověk se bál utratit byť jen korunu, a tak na všem šetřil. Ten večer mě zarazila jeho chamtivost, protože jsem doufala, že mi koupí aspoň kafe.
Nakonec jsem se ho zbavila, když jsem byla požádána, abych odjela na služební cestu. Myslela jsem si, že to je nejlepší způsob, jak se nápadníka zbavit.
Museli jsme se šéfem jet na dva dny do města, kde se měl konat veletrh, museli jsme tam být. Po této služební cestě jsem měla být v práci povýšena, takže by byl hřích odmítnout. Celý můj pobyt tam platila firma, zkrátka výhody za miliardu.
Na poslední chvíli jsem se od šéfa dozvěděl, že poletíme letadlem, takže jsem byl v úžasu, protože jsem nikdy předtím letadlem neletěl. Už před nástupem do letadla jsem byl velmi nervózní, protože jsem nebyl nadšený z řízení. Později mě začali z něčeho podezřívat, takže mi pečlivě zkontrolovali malou tašku, ale byl v ní jen lak na nehty, takže si mysleli, že si chci vzít na palubu nějakou zbraň.
Po těchto dlouhých kontrolách, které trvaly skoro dvě hodiny, jsem konečně mohl nastoupit do letadla a vedle mě bylo šéfovo místo, byl jsem rád, že v letadle nesedím sám. Šéf seděl s lhostejným výrazem ve tváři, asi to nebylo poprvé, co musel projít všemi těmi letištními kontrolami, takže je na to zvyklý. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, naskytl se mi skvělý výhled za okénko. Můj šéf se na mě díval s úsměvem na tváři, v tu chvíli jsem byl z toho pohledu velmi zmatený a dokonce vyděšený.
Let trval asi pět hodin. Čas strávený v něm byl velmi zajímavý. Hodně jsem se toho o svém šéfovi dozvěděl. Ukázalo se, že nechodí pořád v obleku. Nedávno mu bylo dvaatřicet a já jsem mu dokonce zapomněl popřát k narozeninám.
Také jeho povaha byla úplně jiná. Když byl v kanceláři, byl vlastně dost přísný a nepříjemný, ale když jsme byli spolu, choval se ke mně velmi dobře a často se usmíval. Když jsme vystoupili z letadla, myslela jsem si, že se bude chovat úplně jinak.
– Můžeme si objednat taxi do našeho hotelu, prosím?
– Momentálně nejsme v kanceláři, takže nemusíte být tak formální.
– No, je to domluvené,’ řekla jsem vyděšeným hlasem. Později jsem zjistil, že je to něco trapného.
Alexovi bylo jasné, že je mi to v tu chvíli nepříjemné, ale rychle našel řešení problému. Aby odvedl pozornost od napjaté situace, zahráli jsme si několik her. Strávili jsme tím asi pět hodin a ani jsme si nevšimli, jak se připozdívá.
O něco později jsme se zastavili v restauraci, abychom si dali něco k jídlu, protože jsme během letu skoro nic nejedli. Tato restaurace byla hned vedle našeho hotelu. Alex mi o městě hodně vyprávěl, jako by tam žil od narození, mohl by dělat turistického průvodce.
Později, po rozhovoru, mi Aleks navrhl, abych s ním šel do baru na skleničku. Samozřejmě jsem souhlasil. Koneckonců, proč bych měl odmítat, když jsme si tak dobře povídali a skvěle se bavili? Poté, co jsme se napili, mi řekl:
Baví mě tě pozorovat, když pracuješ v naší kanceláři, jsi podle mě velmi zajímavý člověk, dokonce se nám podařilo najít společnou řeč a mluvit o všem možném, je nám spolu dobře.
V tu chvíli jsem se cítila velmi trapně a srdce mi začalo rychle bít. Pak jsem šla do svého pokoje a cestou jsem hodně přemýšlela o jeho slovech, všechno vypadalo, jako bychom byli na rande a bylo to velmi romantické. Takové lidi mám opravdu ráda a myslím, že jsem se do svého šéfa zamilovala.
