Až do konce
Alena znovu upřela pohled na prázdný stůl. Hodiny ukazovaly už devět večer a od Víta žádný telefonát, žádná zpráva. Zase uvízl v práci, pomyslela si, i když vlastní lži už téměř nevěřila.
Poslední měsíc se tyto zpoždění stávala příliš častými. Nejprve to bylo jednou za dva týdny. Pak každý týden. Teď to vypadalo, jako by se její manžel úplně přestal snažit přijít domů včas.
Alena si přesně pamatovala, jak to všechno začalo. Nejprve Vít tvrdil, že je v práci krize důležitý projekt, blížící se termín. Věřila mu a čekala do pozdních hodin.
Pak se výmluvy stávaly čím dál absurdnějšími. V pondělí jí volal, že uvízl na parkovišti, protože buldozer odklízel sníh a nedovolil mu vyjet. Alena mlčela, ale bedlivě ho pozorovala. Příliš dobře věděla, že v jeho práci měli podzemní parkoviště, kam by se deset buldozerů nevešlo.
Ve středu měl důležitou schůzku, přestože v jeho firmě se skoro žádné porady nekonaly. A pokud ano, byly ráno přes Zoom.
Včera přišel s tou nejlepší výmluvou: zůstal v kanceláři, protože mu bylo špatně od žaludku a strávil přes hodinu na toaletě.
Alena nebyla hloupá. Tušila, že Vít něco skrývá. A nechtěla pravdu vynucovat silou. Ale co to mohlo být?
Jak se cítíš? zeptala se, snažíc se působit klidně a starostlivě.
Vít, který právě vešel do bytu, se zhroutil na postel a těžce si povzdechl.
Ne moc dobře, odpověděl, třel si břicho. Měl jsem oběd z bufetu, asi jsem se otrávil
To je hrozné. Představuju si, jak ti musí být špatně, řekla Alena přehnaně soucitným tónem a sledovala jeho reakci. Počkej, přinesu ti lék. Hodně pomáhá.
Ne! vyjel Vít náhle, ale okamžitě se zase skácel zpět, když si uvědomil, že téměř křičel.
Co se děje? podivila se Alena.
Kluci z práce mi dali nějaké prášky. Nepamatuju si název, ale pomohly.
Aha. Dobře, když říkáš, pokrčila Alena rameny. Ale příště si ten název zapamatuj, nikdy nevíš, co jsi vzal
Máš pravdu, usmál se Vít napjatě. Půjdu se osprchovat a jdu spát, cítím se trochu divně.
Jasně, řekla Alena, jemně se dotkla jeho tváře, než opustila ložnici.
Jakmile Vít vešel do koupelny, Alena se vrhla do kuchyně. Stála u stolu, nervózně svírajíc manželův telefon. Její oči rychle projížděly displej. Zprávy, hovory, messenger nic podezřelého. Pak ji však napadlo zkontrolovat bankovní aplikaci.
Převod: 20 000 Kč pro Janu P., četla Alena v duchu a celé její tělo se sevřelo. Uslyšela, jak Vít zavírá vodu. V panice zavřela všechny záložky a odnesla telefon zpět do ložnice.
Nesmím panikařit, nesmím panikařit, šeptala si jako mantru. Kdo k čertu je Jana P.?
Snažila se vzpomenout. Kolegyně? Účetní?
Noc přinášela jen bezesný neklid. Alena se zmítala v obrovské posteli, která najednou vypadala prázdně a chladně. Vít klidně spal vedle ní, netušíc, že jeho žena bojuje s vlastními myšlenkami. Nakonec usnula, ale i ve snu ji pronásledovaly děsivé obrazy a útržky vět.
Probudila se náhle, jako po šoku.
Jana! Jméno jí vystřelilo do mysli jako nůž. Vítova bývalá, o které mluvil jen zřídka, označujíc ji za pubertální vášeň.
Alena se posadila na posteli a cítila, jak jí po zádech stéká studený pot. Teď to všechno začalo dávat smysl: zpoždění, hloupé výmluvy, otravy. A teď ta velká suma peněz
Sevřela si hlavu v dlaních a snažila se zklidnit třes.
Pubertální vášeň ozývalo se jí v hlavě.
Znovu neusnula. Zůstala vzhůru až do svítání, pozorovala Víta a skládala střípky skládačky.
Podezření, že Jana byla jeho bývalá, bylo nyní jasné. Ale jaké mohlo být mezi nimi spojení po tolika letech? A proč jí poslal tolik peněz?
Tiše vstala z postele, aniž by ho probudila. V kuchyni si uvařila kávu a vzala si notes. Musela si udělat plán.
Co mám dělat? otázka jí bušila ve spáncích.
Mluvit s Vítem přímo? Ale on lhal obyčejný rozhovor pravdu neodhalí.
Najmout detektiva? Zdálo se to přehnané. Ani nevěděla, kde by ho hledala.
Najít Janu sama?
Věděla, že nemůže čekat. Každý den mohl situaci zhoršit. Ale jak postupovat, aby si Vít ničeho nevšiml?
Rozhodla se začít jednoduše prozkoumat jeho sociální sítě. Možná najde stopy staré fotky, vzpomínky, společné přátele
Otevřela laptop a začala procházet jeho profil. Většina fotek byla nedávných rodina, práce, dovolené. Ale na konci našla několik starých snímků. Na jednom z nich stál Vít s delšími vlasy vedle dívky. Alena se pečlivě zadívala na tvář neznámé.
Byla to Jana. Vítova bývalá, o které mluvil.
Zavřela laptop a zhluboka se nadechla. Teď věděla, že má dvě možnosti: zavřít oči a žít dál, riskujíc ještě horší situaci, nebo zjistit pravdu, ať už bude jakkoli bolestná.
Volba byla jasná. Musela to vědět. A zjistí to, za každou cenu.
Večer Alena seděla v obývacím pokoji a nervózně otáčela telefon v ruce. Měla připravený proslov pro vážný rozhovor, když se dveře otevřely.
Musíme si promluvit, řekl Vít hned od prahu. Jeho hlas zněl rozpačitě a unaveně.
Já jsem s tebou taky chtěla mluvit, začala Alena, ale on
A nakonec si Alena uvědomila, že někdy odpuštění neznamená zapomenout, ale rozhodnout se jít dál spolu, i s stíny min
