Anně je nyní padesát let. Její starší matka ji požádala, aby jí dala léky, protože jí buší srdce. Dcera žádosti vyhověla s velkou neochotou a naznačila, že by bylo lepší, kdyby matka ležela v klidu a nevstávala. A co má stará žena dělat, je unavená, nemocná, ale nemůže jen tak ležet. Domácí práce přece musí někdo dělat.
Dcera neměla čas se o matku starat. Pro Josefu bylo nepříjemné slyšet taková slova. Odvrátila se a snažila se neplakat. Annu rozčilovala každá matčina činnost: kašlání, kýchání, pohybování ústy při čtení. Také se jí nelíbilo neustálé prohánění všech jídel mixérem. Začala být velmi zlomyslná.
Když dávala matce prášky, snažila se všemi způsoby, aby se nedotkla jejích vrásčitých rukou. Někdy jí tablety vypadávaly. Anna je musela znovu a znovu sbírat a podávat matce: stály celé jmění.
Dospělá dcera se ani nesnažila najít důvod tohoto chování. Ani si ničeho nevšimla. Zdálo se jí, že takový vztah mezi dcerou a matkou je zcela normální. Něžnost nebyla vyhrazena matce, ale kočce, kterou mohla hladit a hýčkat. Měla ho ráda.
Vždycky se snažila matce připravit něco k jídlu. Byla spořivá hospodyňka: vždy se snažila kupovat výrobky ve slevě, ale nedbala na jejich vzhled. Stejné to bylo i s oblečením. Matka se však o fyzický vzhled nijak zvlášť nestarala. Logika byla taková: žena se neúčastní žádných večírků a pravděpodobně nikam nechodí, pak může chodit v zašitých ponožkách.
I když, když šla maminka k lékaři, dcera vytahovala ze skříně nové oblečení. Když se v domě něco rozbilo, nespěchala s opravou. Jejím argumentem bylo, že nechce mamince dělat potíže. A bylo jí jedno, že se tapety místy odlepují od zdi.
Ale všechno má svůj konec. Když matka odešla, Annina nespokojenost zmizela. Na výčitky nebyl čas. Bylo třeba připravit se na renovaci. Teď už to bylo možné.
