Anna se zastavila před malou, útulnou kavárnou. Bylo to přesně to místo, o kterém jí vyprávěla babička. Kavárna se otevřela nedávno a personál se zdál být kompletní. Ale možná by se tu našlo místo i pro ni?
Zhluboka se nadechla a opatrně zatlačila na dveře.
**Sedm let zpátky…**
Ale pro Annu to bylo jako celá věčnost.
Tehdy jí bylo teprve osmnáct. Hrála svůj první sólový koncert, publikum jí tleskalo ve stoje a před ní se rýsovala zářná budoucnost.
Ale všechno se zhroutilo v jediné vteřině.
Cestou zpět jejich auto narazilo do kamionu, který se řítil obrovskou rychlostí.
Její rodiče zemřeli na místě.
Anna byla těžce zraněná, ale neztratila vědomí. Viděla, jak její matka a otec opouštějí tento svět.
A pak, když se její babička dozvěděla o tragédii, dostala mrtvici. Její nohy jí téměř úplně vypověděly službu.
Život se rozdělil na „předtím“ a „potom“.
**Tři měsíce v nemocnici.**
Roky operací, ale následky nešly úplně napravit – kost srostla špatně a lékařské chyby ji odsoudily k doživotnímu kulhání.
Cena léků byla astronomická. Musela prodat šperky.
Babička tiše plakala, zatímco Anna bez emocí balila jejich věci do krabic.
Najít práci bylo nemožné. Lidé se jí vyhýbali, jakmile viděli její chůzi, jakmile se jí podívali do očí.
Uměla hrát na klavír – ale kdo by najal takovou pianistku?
Když došly peníze, musela prodat klavír.
Ten klavír, na který její rodiče roky šetřili, který koupili na splátky.
Anna plakala dvě noci, než se odhodlala.
Přišli cizí lidé, spočítali peníze a odvezli nástroj.
Teď se její babička naučila pohybovat po bytě, i když jen s chodítkem.
Anna jí vyřídila invalidní důchod. Sotva vycházely s penězi.
O kavárně se babička dozvěděla od sousedek.
Občas k nim chodily na návštěvu, přinesly něco na čaj a sdílely novinky.
A co když by ji tam mohli přijmout?
**Dveře kavárny se otevřely bezhlučně, ale nad její hlavou zacinkaly zvonky.**
Z hloubi místnosti vyšel mladý muž.
— Dobrý den. Ještě nemáme otevřeno.
— Dobrý… Já vím. Přišla jsem kvůli práci — řekla Anna s nesmělým úsměvem.
— O jakou pozici máte zájem?
— Jakoukoli… Mám jen středoškolské vzdělání.
— Možná servírka?
Anna viditelně zčervenala.
— Ne… Na tu práci se nehodím.
Mladík lehce zvedl obočí.
— Pak zbývá jen uklízečka. Směna od poledne do zavírací doby.
— To mi vyhovuje.
Ztratil o ni veškerý zájem a jen zavolal někoho do zadní části místnosti:
— Viktore, pojď sem! Máme kandidátku na úklid.
Za chvíli se objevil Viktor – statný muž kolem čtyřicítky.
Změřil si Annu pohledem od hlavy k patě.
— Alkohol – okamžitá výpověď bez mzdy. Absence – taky. Doufám, že nebudeš mít moc výmluv.
— Samozřejmě… — odpověděla tiše Anna.
— Dobře, pojď.
Provedl ji místností a vysvětloval, co a kde má uklízet.
Anna pozorně poslouchala, přikyvovala, ale najednou ztuhla na místě.
**Před ní stál ON.**
Její klavír.
Anna by ho poznala mezi tisíci.
Udělala krok vpřed a jemně se dotkla víka nástroje.
Se zavřenýma očima téměř slyšela hudbu, kterou kdysi hrála…
Ale okamžik přerušil hrubý, posměšný hlas:
— Na co čumíš? Popadni mop, jsi od toho klavíru tak daleko, jako je Měsíc od Země.
Anna stáhla ruku.
Slzy jí vhrkly do očí, ale nedovolila jim spadnout.
### **O šest měsíců později**
Anna už šest měsíců pracovala v kavárně.
A co bylo nejpodivnější – cítila se šťastná.
Plat byl slušný a kolektiv přátelský.
Ale Viktor ji nesnášel.
Neustále hledal důvod, proč ji pokárat, ale žádný nenašel – Anna pracovala svědomitě.
Možná ho právě to rozčilovalo nejvíc.
V den důležitého banketu v kavárně se ukázalo, že hudebník nepřijel.
Alexandr, administrátor, propadl panice.
— Umí tu někdo hrát na klavír?
— Samozřejmě že ne! — okamžitě to Viktor zamítl.
Ale pak se ozval tichý hlas:
— Já umím.
Všichni se otočili k Anně.
Když se v přítmí místnosti rozezněla hudba, sál ztichl.
Anna hrála se zavřenýma očima, slzy jí stékaly po tvářích.
Když melodie dozněla, hosté vstali a začali tleskat.
Alexandr si oddechl a otočil se k Viktorovi:
— Viktore, najdi si novou uklízečku. Naše hudebnice už je jasná.
### **Druhý den ráno**
Anna zaslechla zvonek u dveří.
Otevřela… a strnula.
**Před ní stál její klavír.**
A za ním se usmívali Alexandr a zaměstnanci kavárny.
— Anno, přijmi svého hosta!
— Co… Jak?!
Alexandr jí podal obálku.
— Vladislav Nikolič, majitel banky, koupil do kavárny nový nástroj a nařídil nám, abychom ti vrátili tenhle.
Anna propukla v pláč.
V dopise stálo:
*”Děkuji za včerejší večer. Bylo to kouzelné. V životě musí být všechno v rovnováze, a proto chci, abys měla svůj nástroj zpět. Navíc tě čeká vyšetření na soukromé klinice. Všechny náklady na operaci pokryji já. Nemysli na peníze – nejsou to nejdůležitější.”*
### **O rok později**
Anna a Alexandr tančili svůj první svatební tanec.
V té samé kavárně.
Tam, kde začal její nový život.
