Adam seděl na parapetu a díval se z okna. Očekával tátu a přemýšlel. Už to byly dva roky, co je maminka opustila. Založila si novou rodinu,” – Táta jednou smutně řekl. Proč opustila svého syna? Kdo ví. Pro něj to nebylo jasné. Pomalu na ni začal zapomínat.
Otec se snažil pro syna udělat všechno. chlapci už bylo deset let. Hodně chápal a nebylo před ním co skrývat. Jen mu to nedávalo smysl. Naučil se umývat nádobí a ukládat věci do polic. S hračkami si nehraje.
Je z něj už skoro muž. Navíc je chlapec velmi osamělý. Moc si přeje mít psa. Jeho otec však jeho žádost zamítl.
A kdo se o něj bude starat? Já pořád pracuji, ty jsi student a jsi ještě příliš mladý.
Výsledkem je, že otec si domů nepřivedl psa, ale ženu. Jmenovala se Anna. Začala s nimi žít. Chlapec se s ní snažil vůbec nemluvit. Považoval ji pro něj za zbytečnou. Jenže otec ji nazýval svou ženou a chtěl, aby jeho syn měl matku.
Já ji nepotřebuji! – Adam odpověděl jednoznačně. A tak si žili svůj život. Chlapec viděl, jak je jeho otec s Annou spokojený. Byli na sebe hodní, smáli se, objímali se. A chlapec se stále zlobil, cítil jakýsi smutek.
Tati , já chci, aby odešla.
Adam , ale já chci, aby zůstala. Je pro nás těžké žít bez ženy – manželky a matky.
Přišly teplé dny. Adam běhal s kluky po dvoře. Jeho noví kamarádi mu řekli, že ho otec a nová matka budou muset dát do sirotčince.
Byl zděšený. Proč by se ho přece nemohli vzdát? Možná chtěli mít nové dítě a on by jim jen překážel. Rozhodl se tedy, že se na tuto situaci předem připraví.
Při jedné příležitosti se k němu dostaly zbytky věty: “Tam mu bude dobře, měli bychom ho tam poslat”.
Tím to skončilo. Celou noc nezamhouřil oka a ráno se rozhodl, že se Anny zbaví. Všechno jen zhoršovala. Nejdřív jí to znepříjemnil – osolil čaj, zapnul vařič pod prázdnou pánví. Byl hrubý. Uhodla, kdo to dělá. Zavolala si tedy toho kluka, aby si s ním promluvila.
Musíme si promluvit. Jsi naštvaný.
Nejsem naštvaný kvůli ničemu – snažil se vymanit ze situace.
Adame , nechci ti ublížit ani tě zranit, med…..
Nejsem tvoje dítě!
Na léto jsme si pronajali chatu. Chtěli jsme tě překvapit, ale myslím, že je čas se přiznat. Tvůj táta našel psa a my si ho dneska vyzvedneme. Můžeš jet s námi.
Nelžete? – Adam byl překvapený a připravený jí uvěřit. A pak ji začal objímat tak pevně, jak jen mohl.
Anna se málem rozplakala: “No, měl bys být šťastný, všechno bude v pořádku, není třeba plakat.” – Pohladila ho po hlavě.
Když se jeho otec vrátil z práce, šli si pro štěně. Adam už svůj hněv proměnil v přátelství a Annu už nevnímal jako nepřítele. Usmířili se. Štěně podřimovalo v chlapcově náručí. Všichni byli šťastní.
