Můj život se odvíjí tak, že se mi nepodařilo najít štěstí hned napoprvé. Rozešli jsme se, když našemu malému Robertovi nebyl ještě ani rok. V té době se synem ještě moc komunikovat nechtěl, a tak jsem na něj příliš netlačila…..
Když jsem se seznámila s Adamem, všechno jsem mu upřímně řekla. Hned jsem mu řekla, že čekám dítě. Adam naštěstí zareagoval velmi rychle a měl pro to pochopení. Tříletý Robert si na něj hned zvykl a během několika měsíců mu začal říkat “tati”. Adam z toho měl velkou radost. Po nějaké době mě požádal o ruku a stali jsme se skutečnou rodinou.
Naši rodinnou idylku však ohrozila překážka. Matka mého nového manžela mě a Roberta od začátku neměla ráda. Maria se domnívala, že její milovaný syn skončí s “rozvedenou ženou s dítětem”.
Když přišla k nám domů, Maria se nikdy nepokusila s dítětem promluvit nebo mu dát sladkost. Nečekala jsem, že tchyně bude dítě brát jako své vnouče, ale očekávala jsem od ní alespoň nějakou zdrženlivost.
Dítě nechápalo, proč se babička tak zlobí. Došlo to až do krajnosti, když při další návštěvě začala tchyně na malé dítě křičet. Vše souviselo s tím, že syn, který si chtěl babičku udobřit, jí přivezl jako dárek své oblíbené auto.
Adam vyšel z kuchyně a uviděl křičící matku. “Odveď si to dítě pryč! Mělo by být jasné, že ho tady nechci!” A tak se stalo. – křičela. Adam ji beze slova vystrčil ven a požádal ji, aby se nevracela.
Ani nevím, co mám teď dělat. Jsem ráda, že můj manžel bránil mě i mého syna, ale je pro mě těžké přijmout, že se za mě poprali dva lidé, na kterých mi záleží. Teď s Adamem čekáme na naše dítě, ale on už s mojí mámou nechce ani mluvit. A já se tím vším tak trápím, že vůbec nevím, co mám v této situaci dělat.
