Co řekne táta? Oblečení pro otce
Petr vstupuje do bytu a okamžitě se rozhlíží: je podezřele ticho. Nespí? Pak z kuchyně vycházejí bledí manželka a dcera. Vypadá to, jako by spatřily ducha, a v Anniných rukou leží koťátko
Je tma, ale koťátko už téměř nebojí se temnoty. Zvyklé si na ni. Vědí, že brzy přijde maminka, nakrmí ho, olízne od špičky ocasu po celou tvářičku, lehne vedle něj, zakuká mu ukolébavku a on se už nebude bát.
Tentokrát se ale maminka zdržela. Není to typické.
I když v suterénu obvykle vládne slabé světlo, koťátko si zvyklo rozpoznávat čas.
Když odchází, svinec se stočí do klubíčka, zakrývá čumáček tlapkou a sladce spí. A když se probudí, maminka už je poblíž nebo přichází dřív, než začne mít hlad.
Dnes ale něco nevyjde: od probuzení uplynuly dvě hodiny a maminka není na dosah.
Zapomněla? Odnesla? takové myšlenky koťátko vůbec neprodělá. Určitě se stalo něco. Pokud má pravdu, může to znamenat jen jedno: čas mu dochází.
V suterénu je dost vody: vodovodní potrubí se rozpadlo den po jeho narození, pod ním se stále tvoří čerstvá louže.
Jídla však v uzavřeném prostoru není. Mamince tedy denně musela lovit.
Koťátko vstanou z teplé kartonové krabice, připojí se ke zdi a podívá se vzhůru. Jediný otvor, kterým se do suterénu vplétá světlo, je malý, a proto světla má jen málo. Kolem něj jsou křoviny, takže ve skutečnosti téměř nic není. Převládá dusivý polotmavý šero.
Zúží zadní tlapky a pokusí se vyskočit k otvoru, kudy přichází maminka, ale selže. Ještě je malý.
Zkouší to desetkrát, bez úspěchu.
Když po další neúspěšné snaze dopadne na čtyři tlapky, dveře s děsivým skřípnutím se otevřou. Na něm se zachvěje tak neočekávaně, že se nestihne schovat. Přesně v tom okamžiku vstoupí stařena, obyvatelka domu, a za ní se stlačí dveřmi dva muži.
Podívejte, co to máme! V suterénu se narodila kočka s koťátky. Chytněte je a vyhoďte ven! křičí.
Je tu sám, protestuje jeden ze správců.
Za půl roku bude dvacet. Proč jste přišli? Chytněte ho a vyhoďte ven! odpovídá stařena, která je zároveň jejich matkou.
Muži běhají po suterénu, koťátko však není lehké chytit. Dvakrát si vyjdou kouřit. Až se k nim připojí stařena, chytí ho.
Bez Vlasty Novotné nic neuděláte! kárá je stařena, která je také jejich maminkou.
Koťátko vyhodí ven, dveře zamknou a malý otvor v zdi pečlivě ucpají ani moucha by nedokázala proklouznout.
Jdi pryč! křičí stařena na koťátko. Už tě tady nechci vidět!
Koťátko uběhne na bezpečnou vzdálenost, zadí se smutně na dům, kde se narodilo, a začne plakat.
Není kde žít Maminka zmizela.
Co dělat? Kam jít?
Tyto těžké myšlenky však ustupují. Otevřenýma očima pozoruje svět, o kterém dosud neměl ani tušení.
Dříve byl jeho svět jen temný suterén se čtyřmi rohy, kapající trubkou a malým otvorem. Teď objevil i jiný svět, plný podivuhodných věcí.
Je zde světlo, vůně trávy, lidé, ptáci a podivná zvířata s kruhovými nohami a hořícími očima.
Vidí kočky, které připomínají jeho matku, ale samotnou matku nenajde není tu.
Zavytá. Nejdřív tiše, pak hlasitěji, nakonec křikem. Co když ji uslyší?
Kočky se otáčejí, dívají se na něj soucitně a dál odcházejí.
Jsi ještě tady? Říkala jsem: pryč! výkřikem volá Vlastě Novotná, která kočky nikdy neměla ráda. Její nepřátelství k nim je legendou; sama to neví, jen to cítí. Možná jen vyplývá z jejího věku a rozmarů.
Koťátko nemá jinou možnost než sprintovat. Kam? Neví. Jen dál odtud. Zpáteční cesta už neexistuje, propadlá je tak nenapravitelná.
Běží tak rychle, jak jen může, po malých tlapkách. Kdyby běželo pomaleji, stařena s holí by ho stejně dohnala. Už není dívka.
Před očima mu mihotají stromy, keře, lidé, auta a budovy. Z toho všeho se mu zatočí hlava, a tak zastaví.
Dospělí se na něj dívají a usmívají se. Děti ukazují prstem a prosí rodiče, aby ho vzali domů, ale jejich prosby jsou neslyšeny. Jedna maminka se zeptá syna:
Odejdeš tablet a pojdeš domů s tím koťátkem?
Ne, odpoví chlapec a dál si požírá čokoládový lízátko.
Koťátko ho pozoruje a také chce jíst. Kde v tomto světě najde potravu? Vůně ho vede k luxusní restauraci U babičky. Vůně smaženého masa, vařené ryby, ústřic a mušlí ho svádí.
U černých dveří, které vedou přímo do kuchyně, se podívá na otevřený kovový portál a rychle proklouzne úzkým švihem.
Uvnitř najde hromadu kartonových krabic, z nichž jedna se stane jeho útočištěm.
V tu chvíli vstoupí dva muži. Jeden z nich, majitel restaurace, říká: Petře, vaříš skvěle, ale musíme udržet pořádek.
Mám jen málo času, bez pomocníka to nejde, odpovídá kuchař.
Hledáme pomocníka, už jsme inzeráty vložili. Do té doby uklízej! dodává majitel.
Petra (jméno kuchaře) se vrhne k krabicím a vypadne poslední krabice na asfalt vedle odpadkových košů. V tu chvíli zaslechne podivné mňoukání. Něco rozmačkal? ptá se.
Když zvedne krabici, uvnitř ucítí koťátko.
Snad to není krysa, mumlá, protože od dětství se před hlodavci bojí.
Když Petra uvidí koťátko, dlouze se na něj dívá a nemůže uvěřit, odkud se sem dostalo.
Odkud jsi? zeptá se, i když nečeká odpověď. Žádná z nejvyšších představ nebyla, že bude pracovat v tak prestižní restauraci v Praze. Přesto se stalo.
Koťátko jen zamňouká a Petra nerozumí, co tím chce říct, ale pochopí, že by ho mohl nakrmit.
Petra nikdy nechtěl mít zvířata v bytě, ale hladného tvora nechtěl nechat hladovět. Připraví mu kousek pečeného krůtího masa v domácí omáčce. Koťátko to rychle spolyká.
O patroví však přijde majitel, který zkontroluje krabice. Co je to za krabici? ptá se. Petra ji odrazí, krabice s koťátkem skočí po podlaze a zvedne se výkřik: Mňau!
Kočka v mé kuchyni? Vypovím tě! křičí šéf a hrozí výpovědí.
Petra však koťátko nechtěl nechat zemřít hladem. Přesto mu rozkazuje: Vyhoď ho na skládku! Petra s těžkým srdcem krabici přenese k odpadkovému koši, podívá se dovnitř, aby se ujistil, že koťátko není zraněné, a rychle se vrátí do kuchyně, kde připravuje další jídla pro hosty, kteří platí za dušenou krůtu.
Myšlenky na koťátko ho neodstupují. Přemýšlí: Možná ho schovat do šatny až do večera? ale bojí se, že šéf ho najde.
Práce mu dobře platí, nechce o ni přijít. Přesto koťátko soucítí.
Mezitím k odpadkovému koši přijde chlapík, vybere odpad a hodí ho do krabice, ve které koťátko leží, ani si toho nevšimne. Pak krabici odnáší zpět k suterénu, odkud koťátko přišlo.
Když se chlapík snaží vytáhnout jídlo z krabice, stařena Valentina Štěpánová ho zastaví holí a křičí: Už tě varuji, ať už se sem nevracíš!
Chlapík se rozčílí, ale koťátko uteče dál, hledá úkryt. Na konci ulice vyběhne dívka Anička, kterou maminka poslala vyhodit odpad.
Když prochází kolem stařeny, ta ji chytí za ruku a prosí: Děťátko, jdeš na skládku? Necháš si prosím i krabici? Anička zná tuto neoblíbenou stařenu, ale pomůže, aby se nechtěla hádat.
Anička hází odpad do koše, chystá se vyhodit i krabici, ale uslyší škrábání zevnitř. Otevře ji a najde koťátko. To je sen! radostně vykřikne.
Náhle se objeví její maminka na prahu a ptá se: A co řekne táta? Anička už je do koťátka zamilovaná a nehodlá ho vzdát.
Petr už skončil směnu, převlékne se a běží ven. Večer už padá, ale siluety krabic u odpadkových košů jsou ještě viditelné. Prohání je jeden po druhém, ale nikde koťátka nenajde.
Zapne si na telefonu baterku, vyhlašuje: Mňaumňaumňau! Na volání přiběhnou dva staří kočci, ale koťátko mezi nimi není.
Petrovu svědomí ho tíží. Přemýšlí: Co jsem udělal? Dcera už tři roky žádá to koťátko, manželka není proti, a já ho jsem vyhodil
Myslí na to, že by si mohl dát sklenku piva, ale nikdy nepije tak ho trápí jen prázdnota.
Rozhodne se poslat zprávu Lence: Hned přijdu domů, musíme si promluvit!
Později se opět vrací do bytu. Je podezřele ticho. Nespí? Manželka a dcera vycházejí z kuchyně, oči mají jako po záblesku ducha, a v Anniných rukou leží koťátko. Petr přiběhne k dceři, sevře koťátko a slzy mu stékají po tváři.
Manželka a dcera jsou šokované. Očekávaly jinou reakci od hlavy rodiny, která předem varovala o vážném rozhovoru.
Petře, chtěl jsi něco říct? opatrně se zeptá Lýdie.
Já? Říct? Ne, nic nechtěl odpoví a veze koťátko do kuchyně, kde připravuje večeři.
Tak se v rodině Novákových objevil tatínkův koťátko, který byl během práce Aničkou, po škole maminkou. Celá rodina ho miluje. Má jídlo, střechu i lásku.
