Neopovažuj se počítat cizí peníze.
– Ty zase utrácíš příliš!
Anežka si povzdychla. Takovým nebo podobným výkřikem začínal každý rozhovor s manželem v poslední době, kdykoli mu ukázala nějaký svůj nový úlovek. Poslední týdny se raději přestala před Danem chlubit novými svetry, botami nebo kabelkami. Manžel si však nemohl nepovšimnout nových kousků v jejím šatníku. A pohádali se.
Aniž by chtěl, nebylo vlastně Danovi co Anežce vyčítat. Vydělávala stejně jako on a oba přispívali do rodinného rozpočtu rovným dílem. I kdyby chtěl, Dan nemohl říci, že živí manželku nebo že na společné výdaje vynakládá víc než ona. Ale z nějakého důvodu každá nová Anežčina koupě v poslední době vyvolávala v Danovi rozhořčení.
Anežka nemohla pochopit, co se děje. Rodina netrpěla nedostatkem – pohodlně spláceli hypotéku, mohli si dovolit pěknou letní dovolenou, a po měsíčních výdajích jim stále zbývalo dost peněz na různé drobné výdobytky jako nové oblečení. Odkud se však vzala Danova náhlá šetrnost? Anežka dlouho přemýšlela, co by mohlo být příčinou. S Danem se znali mnoho let – potkali se ještě na prvním ročníku vysoké školy, z oboustranné sympatie vznikla zamilovanost, následně silná náklonnost a nakonec láska. Svatbu měli hned jak dokončili studia. A pět let byli šťastně manželé – donedávna.
Dan pracoval v právní kanceláři, věnoval se občanskému právu a měl před sebou skvělou kariéru – očekávalo se, že se časem stane partnerem. Anežka pracovala ve velké realitní kanceláři, vedla účetnictví. Pracovní rozvrh obou prozatím neumožňoval přemýšlet o založení rodiny – i když jim oběma už bylo devětadvacet let. A rodiče jim často naznačovali, že by už měli pomýšlet na děti.
– Aňo, neodkládej to, – říkala matka Veronika, drobná, sportovně vypadající žena. – Pozdě rodit je riziko, dítě by mohlo mít zdravotní problémy.
Sama Veronika měla Anežku ve třiatřiceti, což jí dcera často připomínala a poukazovala, že se narodila zcela zdravá. Veronika jen pokrčila rameny:
– To je náhoda. Ale ty neodkládej, měla jsem štěstí a ty nemusíš mít! Náhoda je vrtkavá.
Obvykle pak suše plivla přes levé rameno nebo se pokřižovala. Anežka si tiše povzdechla, protože byla bez šance přesvědčit matku o opaku.
Ani rodiče Dana nezůstávali pozadu – sborem přesvědčovali syna, že by už měli mít vnoučata. Dvě nebo ještě lépe tři.
– Vše máte, – začínal svou oblíbenou řeč Danův otec, – byt, auto, práci. Peníze jsou. Nasad Anežce doma, a nech ji rodit! Ženy tu jsou právě proto.
– Oh, nedráždi ho! – přidávala se, jakoby rozhořčeně, jeho manželka. – Ženy toho zvládnou hodně! Ale ty, Dane, pospěš si, chceme se přece s tebou a tvým tátou mazlit s vnoučaty!
Čas plynul. A Anežka s Danem postupně přivykli těmto rozhovorům, přijali je jako nevyhnutelnost. Ale rodiče, samozřejmě, neměli v plánu uklidnit se. Vidíce, že běžná napomenutí k ničemu nevedou a mladí stále nespěchají s početím dítěte, přešli k aktivnější taktice.
Anežčina matka, dříve čilá, veselá a aktivní, se najednou začala “cítit nemocně”. Vynechala svou oblíbenou severskou chůzi a bazén a při každém setkání s dcerou neopomněla příležitost vyprávět, jak je pro ni fyzicky náročné dokonce i domácí práce. Manžel Veroniky většinou mlčel, ozval se jen když to od něj manželka očekávala jako potvrzení svých slov. Potom přikývl a hned nato se odvrátil, jako by mu rozhovor byl nepříjemný.
Anežka dobře věděla, že to jsou jen lži a manipulace. Kromě trochu vyššího tlaku její matka žádné vážné zdravotní problémy neměla. Veronika byla od mládí sportovkyně, dokonce se účastnila krajských soutěží a vyhrávala ceny. V dobré formě zůstala i po šedesátce. Anežka si nevzpomínala, že by její matka měla jiné nemoci než běžné nachlazení, navíc ty obvykle probíhaly lehce.
Takže stálé řeči o údajně hrozném zdravotním stavu byly jen podfuk. Anežka viděla, že matka vypadá zdravě, má dobrou chuť k jídlu a s chutí jí své oblíbené perníčky a zeleninové saláty. Když dcera přijela, na stole vždy čekal masový koláč a nějaká složitá polévka – jídla, která by těžce nemocná, vyčerpaná žena nesvedla připravit.
Dan, když slyšel Anežčiny stížnosti na matčinu nešikovnou manipulaci, se jen ušklíbl.
– Říká ti, že brzy umře, a nestihne se mazlit s vnoučaty, že? – Objímal ženu kolem ramen a políbil ji na čelo jemně se dotýkajíc jej rty. – Netrap se tím, Aničko. Jen se snaží urychlit věci. A my jsme se přece už rozhodli, viď?
Manželé už skutečně rozhodnutí měli. Anežka chtěla ještě rok pracovat – aby získala potřebnou praxi, kterou zúročí po mateřské, až se bude chtít vrátit do zaměstnání – a poté opustí práci. Bude se věnovat svému zdraví, projde vyšetřeními, na které si teď nestíhá udělat čas. A s Danem si pořídí dítě. Možná i víc než jedno.
Jenže zatím do plánů rodiče nezapojili. Ti by určitě začali křičet “proč to trvá tak dlouho”, a takovou debatu nechtěli Anežka s Danem zbytečně vyvolávat. Z těchto důvodů se o budoucích dětech bavili výhradně v soukromí.
Všechno šlo jakž takž klidně, nepočítáme-li Veroničiny nářky o údajném rychle se zhoršujícím zdraví, donedávna. Dokud Dan nezačal z ničeho nic Anežce vyčítat přehnanou spotřebu.
Anežka se nějakou dobu snažila pochopit, co se děje. Poté si sedla a začala procházet své výdaje v bankovní aplikaci na telefonu. Možná, že skutečně začala nadměrně utrácet a sama si toho nevšímá? A Dan se jako uvědomělý manžel snaží na to upozornit?
Nicméně analýza výdajů v aplikaci ukázala, že se nic nezměnilo. Anežka odložila telefon a zamyslela se. Tedy, opravdu neexistují důvody pro výčitky. Možná má Dan problémy v práci a obává se, že rodina začne pociťovat nedostatek peněz?
Anežka se rozhodla s mužem promluvit. A v sobotu, když si oba připravili kávu a posadili se spolu na pohovku, Anežka vyslovila své podezření.
Dan pokýval hlavou a odložil nedopitý šálek kávy.
– Ne, Ančo, v práci je vše v pořádku. Opravdu. Nemusíš se o to bát, takové věci bych před tebou v žádném případě neskrýval.
– Tak v čem je problém? – zeptala se Anežka přímo. – Podívej, analyzovala jsem své výdaje – nejsou větší.
Vytáhla telefon a ukázala mu grafy v bankovní aplikaci. Dan scrooloval přes grafy a zamračil se.
– Minulý měsíc, například, si utratila dokonce méně, – dodala Anežka nerozumějíc tomu, proč se její manžel mračí. – Co se děje?
– To je máma, – nakonec se Dan nerad přiznal. – Neustále mluví o tom, jak musíme šetřit, jinak nebudeme mít pro dítě peníze, musíme spořit a vy jen pořád utrácíte…
– Tak ona? – pomalu pronesla Anežka, začínajíc chápat, co – nebo kdo – stojí za Danovou kritikou jejích výdajů. – Tvoje máma počítá mé peníze?
Manžel provinile přikývl. Anežka chtěla rozzlobit se, ale místo toho se rozesmála.
– Ta je ale liška! – zakroutila hlavou. – Uvědomuješ si, že tvoje máma se snaží na nás tlačit? Nejprve mě přimět šetřit, a poté přijít se slovy “máte úspory, tak už pořiďte vnoučata”.
– Jo, chápu, – přiznal neochotně Dan. – Ale jak jí to mám dokázat?
– Nijak, – pokrčila rameny Anežka. Zadumaně se podívala na svůj šálek s posledním zbytkem kávy. – Dane, co kdybychom jim řekli o našich plánech? Ano, budou křičet, že to dlouho trvá, ale situaci s mým zaměstnáním a vším jim vysvětlíme. Myslím, že to pochopí. A pokud ne – horší to nebude.
– No, asi máš pravdu… – protáhl muž.
– Zítra je neděle, pozveme je na čaj a v rodinném kruhu vše probereme. Co říkáš? Upeču nějaké dobroty. Tvoji rodiče milují mé máslové sušenky, můžu je připravit.
– Tak jo, – Dan objal manželku a jako obvykle políbil na čelo. – Máš pravdu, lépe je vše otevřeně probrat než potají plánovat plány za zády druhých.
